Čarodějky na cestách [Witches Abroad - cs]
- Автор: Пратчетт Теренс Дэвид Джон
- Год: 1996
- Язык: чешский
- Год: Talpress
- ISBN: 80-7197-006-9
- Переводчик: Jan Kanturek
- Жанр: Фэнтези
Электронная книга - «Čarodějky na cestách [Witches Abroad - cs]». Краткое содержание книги:
„Počkej! Ty jíš tu česnekovou klobásu! Páni, tak já spím v jedné posteli s osobou, která se cpe česnekovou klobásou!“
„Co to děláš, Esme? Ta klobása je moje! Hned mi ji vrať —“
Rozespalá Magráta slyšela, jak na podlaze vedlejší místnosti zadusaly obuté nohy, pak cvaknutí zástrček a zaskřípění otvíraných okenic.
V polospánku měla dojem, že zaslechla tlumené „buf“ a pak další tlumený náraz na hrubé dlažbě před hostincem.
„Já měla dojem, že máš česnek ráda, Esme,“ zazněl ublížený hlas Stařenky Oggové.
„Na správném místě a ve správný čas je taková klobása skvělá věc, ale to rozhodně neznamená postel o půlnoci. A teď se kus posuň, stáhla jsi na sebe skoro celý paplón.“
Po nějaké chvíli byl sametový klid měsíční noci přerušen Bábiným hlubokým a zvučným chrápáním. Krátce potom se k němu připojilo chrápání Stařenčino, které bylo mnohem jemnější. Stařenka totiž spávala díky své rozvětvené rodině častěji ve společnosti, a proto si přece jen zvykla využívat svůj nasální orchestr umírněněji. Bábin chrapot by se dal používat k řezání dřeva.
Magráta si přitiskla ten strašný kulatý polštář na uši a zahrabala se pod deku.
Dole na ulici se právě pokoušel ze studené dlažby odstartovat nezvykle velký netopýr. Už ho dvakrát omráčili, jednou ho udeřila do hlavy neopatrně otevřená okenice a podruhé se ocitl na konci balistické křivky, po níž svištěla česneková klobása. Proto se teď cítil opravdu velmi nedobře. Ještě jeden pokus, pomyslel si, a vracím se na hrad. Kromě toho, do východu slunce už mnoho času nezbývá.
Jeho rudé oči se obrátily vzhůru k oknu Magrátina pokoje a chtivě zaplály. Pak se ten podivný tvor napjal a —
Najednou na něj dopadla těžká tlapa. Netopýr se překvapeně ohlédl. Silver neměl dobrou noc. Propátral celé okolí hostince, aby vyslídil nějakou z místních koček, ale nenašel jedinou. Pak prohledal smetiště, ale i tam vyšel naprázdno. Lidé v tomhle městečku odpadky nevyhazovali. Oni se jimi živili.
Zaběhl si do lesa, našel si pár vlků, sedl si a šklebil se na ně tak dlouho, že se začali cítit nejistě a raději utekli.
Vážně, byla to velmi neuspokojivá noc. Až do téhle chvíle.
Netopýr se pod jeho tlapou zazmítal. Silverově malému kočičímu mozku se zazdálo, že se pokouší změnit podobu, a něco takového si na něj žádná přerostlá myš s křídly dovolovat nesměla.
Zvláště ne teď, když měl konečně něco, s čím si mohl pohrát.
Genova byla pohádkové město. Lidé tam žili celé dny ve smíchu a den za dnem vítali se šťastnými výrazy na tvářích. Pokud se totiž chtěli dalšího dne vůbec dožít, tak jim nic jiného nezbývalo.
Na to už Lilith dohlédla. Je možné, že si lidé mysleli, že byli šťastní spíš předtím, než na to Lilith začala dohlížet, a hlavně než nahradila starého barona Agou, ale to bylo takové chaotické, neuspořádané a necílevědomé štěstí, a proto se jí tak snadno podařilo získat nejdříve vliv a pak i moc.
Jenže tomu jejich původnímu štěstí chyběl jakýkoliv životní styl. Nemělo hlavu ani patu.
Jednoho dne jí za všechno poděkují.
Pochopitelně jako všude, i tady se našli nějací ti kverulanti. Lidé prostě někdy nevědí, co by chtěli. Děláte pro ně to nejlepší, vládnete podle svého nejlepšího svědomí městu, dohlížíte na to, aby jejich životy byly od rána do večera naplněny prací a štěstím, a oni se najednou bez jakékoliv příčiny obrátí proti vám.
Audienční síň lemovaly řady strážných. A síň byla plná návštěvníků. Prakticky to byl vládce, kdo přijímal návštěvy, delegace, vyslance jiných zemí, ale hlavně vynášel rozsudky. Lilith ráda pozorovala lidi, kteří se na tuhle slávu přišli podívat. Za šesták příkladu bylo lepší než za deset tolarů trestů.
V těch dnech nedocházelo v Genově k mnoha zločinům. Alespoň ne k takovým, které by se považovaly za zločiny někde jinde. Věci jako krádeže se vyřizovaly rychle a vůbec k nim nebylo třeba rozhodnutí vladaře. Mnohem důležitější, alespoň podle Lilithiných měřítek, byly zločiny proti podstatě příběhu. Jak se zdálo, nevěděli lidé, jak se mají chovat.
Lilith nastavila zrcadlo životu a všechny kousky života, které se do zrcadla nevešly, prostě odsekala…
Aga, s jednou nohou přehozenou přes opěradlo, se povaloval na trůně. On takovým sedadlům nikdy nepřišel na chuť.
„A co udělal tenhle?“ zeptal se a zívl. Otevřít si ústa dokořán, to bylo alespoň něco, v čem byl opravdu dobrý.
Mezi dvěma obrovskými strážnými se krčil drobný stařík.
Vždycky se najde někdo, kdo je ochotný dělat strážného, dokonce i v takovém městě, jako byla Genova. Kromě toho dostanete pěknou uniformu s modrými kalhotami a červeným kabátcem a vysoký černý klobouk s kokardou.
„Ale já… já prostě neumím pískat,“ vypravil ze sebe roztřesenými rty stařík. „Já… jsem nevěděl… že se to… že je to proti… zákonu…“
„Ale vy jste řezbář, výrobce hraček,“ zarazil ho Aga. „Řezbáři si celý den spokojeně pohvizdují a zpívají si veselé písničky.“ Podíval se na Lilith. Ta spokojeně přikývla.
„Já… já žádné písničky neumím…“ bránil se řezbář. „Nikdy jsem se… žádnou písničku nenaučil… Umím jenom vyrábět hračky. Já se vyučil na mistra hračkáře… Sedm roků jako učedník… pak jako mistr… vlastně celý život…“
„Jenže já se tady dozvídám,“ zamračil se na něj Aga, který se tvářil jako zosobnění soudce čtoucího těžké obvinění, „že ani nevyprávíš dětem pohádky.“ „Nikdo mi ni… nikdy neřekl, že musím… vyprávět pohádky,“ odpověděl roztřesený řezbář. „Podívejte, já umím jen vyrábět hračky. Hračky. To je jediná věc, kterou doopravdy umím. Hračky. A dělám moc h-hezké hračky. Jsem prostě h-hračkář.“ „Nemůžeš být dobrý hračkář, když dětem nevyprávíš pohádky,“ prohlásila Lilith a naklonila se kupředu.
Řezbář se otočil k tváři zahalené závojem.
„Já žádné neznám,“ řekl.
„Ty žádné neznáš?“
„Já… já bych mohl dětem vyprávět o tom, jak se…, jak se dělají h-hračky,“ vypravil ze sebe starý muž.
Lilith se narovnala a opřela se v křesle. Hustý závoj znemožňoval zjistit, jaký má výraz.
„Já si myslím, že nejlepší bude, když tě tady lidová garda doprovodí,“ řekla Lilith, „a odvede tě na místo, kde se určitě naučíš zpívat. A možná že za nějakou dobu začneš i hvízdat. Nebude to krásné?“
Podzemní vězení starého barona byla nechutná. Lilith je dala vymalovat a zařídila je. Spoustou zrcadel.
Když audience skončila, vytratila se z davu jedna osoba a přes palácové kuchyně vyšla ven. Strážní u boční branky se ji nepokusili zastavit. V jejich malém životním prostoru představovala velmi důležitou osobu.
„Dobrý den, paní Příjemná.“
Zastavila se, sáhla do svého košíku a vytáhla párek pečených kuřecích stehen.
„Zrovínka jsem zkoušela úplně novou marinádu s burskými oříšky,“ usmála se na strážné. „Víte, že na váš názor velmi dám, mládenci,“ řekla.
Vděčně si vzali porce kuřete. Paní Příjemnou viděl rád každý. S kuřetem dokázala udělat takové věci, že kdyby se kuřata mohla sama ochutnat, byla by skoro pyšná na to, k jakému účelu byla zabita.