![Čarodějky na cestách [Witches Abroad - cs] - Читать Любимую Русскую Полную Книгу 👉 Read-E-Book.com](/uploads/posts/books/2/6/8/8/1/268-arod-283-jky-na-cest-225-ch-witches-abroad-cs-download.jpg)
Čarodějky na cestách [Witches Abroad - cs]
- Автор: Пратчетт Теренс Дэвид Джон
- Год: 1996
- Язык: чешский
- Год: Talpress
- ISBN: 80-7197-006-9
- Переводчик: Jan Kanturek
- Жанр: Фэнтези
Электронная книга - «Čarodějky na cestách [Witches Abroad - cs]». Краткое содержание книги:
Ozval se hlasitý, vlhký zvuk. Loďka změnila tvar. Změnila i barvu. Teď měla neobyčejně veselý odstín oranžové.
„Dýně!“ zaječela Stařenka Oggová, když tiše klouzala do vln. „Další podělaná dýně!“
Lilith se pohodlněji opřela v křesle. Led po okrajích řeky nebyl tak dobrý jako zrcadlo, ale stačil.
Dobrá. Bledničkovité, předčasně vyrostlé děvče, které by si spíše samo zasloužilo pozornost kmotry sudičky, než aby se sudičkou stalo, a malá starší žena, která vypadá jako venkovská pradlena, opíjí se a zpívá nestydaté písničky. A kouzelná hůlka, s níž ta hloupá holka neumí zacházet.
Dotklo se jí to. Více než to, skoro ji to ponižovalo. Desideráta s paní Gogolovou by určitě dokázaly víc než tyhle. Síla Člověka se mimo jiná pozná i podle síly jeho nepřátel.
Samozřejmě, ještě tam byla ona. Po tolika letech…
Jistě. Tomu rozuměla. Protože ony musely být tři. Tři, to bylo v pohádkách velmi důležité číslo. Tri přání, tři princezny, tři kůzlátka, tři hádanky… Tři čarodějky. Dívka, matka a… ta třetí. To přece byla pohádka, která patřila k těm nejstarším.
Esme Zlopočasná nikdy pohádkám nerozuměla. Nikdy také nechápala, jak skutečné mohou některé odrazy být. Kdyby to pochopila, byla by dnes asi vládla světu.
„Vy se pořád jen díváte do těch zrcadel,“ ozval se nedůtklivý hlas. „Jak já to nenávidím, když se pořád jen díváte do těch zrcadel!“
Aga[15] se rozvalil do křesla v rohu, přičemž jeho oblek z černého hedvábí tiše zašustil. Lilith by za normálních okolností do svého zrcadlového království nikoho nepustila, ale technicky vzato, byl to přece jen jeho zámek. Kromě toho byl Aga tak roztěkaný a hloupý, že si nebyl s to uvědomit, co se děje. Na to ostatně dohlédla. Alespoň si to donedávna myslela. Ale zdálo se, že v poslední době si Aga začíná některé věci spojovat…
„Vůbec nechápu, proč musíte pořád dělat něco takového,“ zakňoural. „Já si vždycky myslel, že při čarování se jen tak ukáže a fíííí.“
Lilith si vzala klobouk, postavila se před zrcadlo a pečlivě si ho nasadila.
„Tahle cesta je jistější,“ odpověděla mu. „Je soběstačná. Když se používají zrcadlová kouzla, nepotřebujete se spoléhat na nikoho jiného, jen na sebe. Proto také nikdy nikdo nedobyl svět s pomocí magie… zatím. Pokoušejí se ji získat… odjinud. A vždycky se za to musí platit. Ale když člověk používá zrcadla, není závislý na ničem, jen na vlastní duši.“
Z okraje klobouku si stáhla přes obličej hustý závoj. Když opustila bezpečí zrcadel, dávala přednost soukromí závoje.
„Já zrcadla nenávidím,“ zamumlal Aga.
„To proto, že říkají pravdu, milý hochu.“
„Pak je to krutá magie.“
Lilith upravila závoj do tvaru, který jí vyhovoval.
„To jistě. Když pracuješ se zrcadly, je veškerá moc jen tvá, pramení z tebe. Odjinud ji získat nemůžeš,“ přikývla.
„Ta žena v močálech ji čerpá z močálů,“ zavrtěl hlavou Aga.
„Tak. Ale ta síla si ji jednoho dne vezme zpět. Vůbec nechápe, co vlastně dělá.“
„A vy ano?“
Pocítila záchvěv pýchy. Vždyť on byl jízlivý! Odvedla skutečně pěkný kus práce.
„Rozumím podstatě příběhů,“ odpověděla mu, „a to mi stačí.“
„Ale nepřivedla jste mi tu dívku,“ zakňoural Aga. „Slíbila jste mi ji. Pak bude konečně po všem, já budu moci spát ve skutečné posteli a už nebudu žádnou zrcadlovou magii potřebovat…“
„Takže ty už máš magie dost?“ zeptala se Lilith nasládle. „Chtěl bys, abych s tím přestala? To je ta nejjednodušší věc na světě. Vytáhla jsem tě z bahna, chtěl bys, abych tě tam hodila zpět?“
Tvář mu naplnila panika.
„Tak jsem to nemyslel! Já jenom… nemůžu se dočkat, až bude všechno skutečné. Říkala jste, že stačí jeden jediný polibek. Nedokážu pochopit, proč je to tak těžké zařídit…“
„Správný polibek ve správný čas,“ odpověděla mu Lilith. „Musí to být v ten pravý čas, jinak to nebude nic platné.“ Usmála se. Viděla, jak se chvěje. Trochu to bylo chtíčem, z největší části strachem a zbytek měla na svědomí dědičnost.
„Neboj se,“ uklidňovala ho. „Nemůže se to nestát.“
„A co ty čarodějky, které jste mi ukázala?“
„Ty? Ty jsou jen… součástí příběhu. S těmi si nelam hlavu. Příběh je sám pohltí. A ty ji nakonec dostaneš, protože je to psáno. Nebude to krásné? A teď… nepůjdeme? Myslím, že tě očekávají vladařské povinnosti.“
Pochopil její narážku. Byl to vlastně příkaz. Vstal, nabídl jí rámě a bok po boku se vydali do audienční síně.
Lilith byla na Agu pyšná. Jistě, byl tady ten jeho poněkud choulostivý noční problém, způsobený tím, že jeho duševní pole ve spánku nebezpečně sláblo, ale to nebyla ta hlavní potíž. Další komplikací byla zrcadla, která ho ukazovala v jeho skutečné podobě, ale to vyřešila jednoduše tím, že dala rozbít zrcadla v celém širém okolí s výjimkou těch svých. A nakonec jeho oči. S jeho očima nedokázala udělat nic. Neexistuje prakticky žádná magie, která by dokázala změnit něčí oči. Jediné, co ji nakonec napadlo, bylo nasadit mu na ně brýle s tmavými skly.
I tak to byl opravdový triumf. A on jí byl tak vděčný. Bude na něj hodná.
Pro začátek z něj udělá opravdového muže.
Druhý největší vodopád na Zeměploše objevil v roce Otáčejícího se kraba proslulý cestovatel Guy de Yoyo[16]. Na břehu řeky, kus cesty pod ním, seděla u malého ohně Bábi Zlopočasná a z mokrého ručníku, který měla přehozený přes ramena, jí stoupala jemná pára.
„No dobrá, ale podívej se na to z té lepší stránky,“ říkala jí právě Stařenka Oggová. „Alespoň se mi podařilo udržet najednou jak svoje koště, tak tebe. A Magráta měla svoje. Jinak už bychom si prohlížely ten vodopád odspoda.“
„Možná že by to bylo lepší. Ona v tom hledá lepší stránku!“ Bábiny oči se téměř krvelačně zaleskly.
„Vždyť to bylo nádherné dobrodružství, fakticky,“ dodávala Stařenka a vrhla na Bábi úsměv plný odhodlání. „Jednoho dne na to budeme ještě rády vzpomínat.“
„No to jsem zvědavá,“ ušklíbla se Bábi.
Stařenka si otřela dlouhé škrábance, které měla na paži. Silver, hnaný neselhávajícím pudem sebezáchovy vlastním každé kočce, se vydrápal po těle své paní a jediným mohutným skokem z vrcholu jejího klobouku se přenesl do bezpečí. Teď spal vedle ohně a snil své kocouří sny.
Po nebi přeletěl stín. Byla to Magráta, která pročesávala říční břehy směrem po proudu.
„Myslím, že jsem našla skoro všechno,“ oznámila jim, když přistála. „Tady je, Bábi, vaše koště. A taky… hůlka.“ Na tváři se jí objevil rádobyodvážný úsměv. „Na jednom místě vystupovala na hladinu řeky řada malých dýněk, podle toho jsem ji našla.“
„Měly jsme opravdu štěstí, to vám tedy řeknu,“ dodávala jí sebedůvěry Stařenka. „Slyšíš to, Esme? Takže jídlo nám v žádném případě chybět nebude, to je, co?“
„Taky jsem našla košík, ve kterém zbyl trpasličí chléb,“ dodávala Magráta, „i když mám strach, jestli se nerozmočil.“
„To určitě ne, věř mi,“ uklidnila ji Stařenka Oggová. „Trpasličí chleba je nezničitelný. Fajn, fajn,“ řekla spíš sama pro sebe a znovu si sedla k ohni. „Je to vlastně, jako kdybychom si udělaly takový malý piknik, co? Oheň hezky praská… a to překrásné okolí… Vsadila bych se, že třeba v Jakazačistánu nebo nějaké jiné zemi žije spousta lidí, kteří by dali nevímco za to, kdyby teď mohli být na našem místě…“
15
Pozn. překclass="underline" Je poněkud zvláštní, když se princ v podobném příběhu jmenuje Aga, ale slibuji, že se to nakonec vysvětlí.
16
Pozn. autora: Pochopitelně, že v minulých staletích ten vodopád denně objevovalo bezpočet trpaslíků, trollů, domorodých obyvatel, lovců, stopařů i lidí, kteří zabloudili v okolí. Jenže oni nebyli cestovatelé, a proto se to nepočítá.