Čarodějky na cestách [Witches Abroad - cs]

Byla to krajina, kterou využívá určitý druh příběhů a bájí, ten druh, který zahrnuje vlky, česnek a vyděšené dívky. Příběhy plné temnot a žízně po krvi, příběhy, jejichž kožnatá křídla pleskají na pozadí měsíce…

„Der flabberghast,“ zabručela Stařenka.

„Cože?“ obrátila se k ní Magráta.

„To je v cizí řeči netopýr.“

„Netopýry jsem měla vždycky ráda,“ rozjasnil se Magrátě obličej, „je mi jedno jaký druh.“

Čarodějky zjistily, že bez jakékoliv dohody se jejich košťata v letu přiblížila co nejvíce k sobě.

„Dostávám hlad,“ oznámila svým dvěma společnicím Bábi Zlopočasná. „A byla bych ráda, kdyby nikdo nemluvil o dýních.“

„Máme ještě trpasličí chleba,“ navrhla jí Stařenka…

„Trpasličí chleba je tady vždycky,“ odsekla jí Bábi. „Já bych dala přednost něčemu, co bylo uvařeno letos, pokud se k tomu můžu vyjádřit.“

Minuly další hrad, který se vypínal na samém vrcholu pustého skaliska.

„Ze všeho nejvíc bychom teď potřebovaly nějaké malé, útulné městečko,“ řekla Magráta.

„To jo,“ souhlasila Stařenka Oggová, „ale bude nám muset stačit támhleto dole.“

Tři páry očí se upřely naznačeným směrem. Nebyla to ani tak vesnice, jako spíš chomáč domků, seskupených kolem několika velkých stromů. Vypadala stejně pochmurně jako její pusté okolí, ale stíny hor se už natahovaly napříč nehostinnou krajinou a vzhled země pod trojicí čarodějek v cestovatelkách z jakéhosi tajemného důvodu nevyvolával touhu po tom pokračovat v nočním letu.

„Nemůžu říct, že by tam dole bylo nějak zvlášť živo,“ komentovala pohled Bábi.

„Asi tady chodí spát se slepicemi,“ pokrčila rameny Stařenka.

„Vždyť ještě ani nezapadlo slunce,“ nezdálo se to Magrátě. „Možná že bychom měly zaletět do toho hradu?“

„Raději ne,“ odmítla její návrh Bábi zamyšleně a bylo jasné, že mluví za všechny. „Víme, kde je naše místo.“

Nakonec tedy přistály na plácku, který se tvářil jako vesnická náves. Někde vzadu za domy zaštěkal pes. Na několika domech najednou s třesknutím zapadly okenice.

„Jsou velmi přátelští,“ zabručela Bábi. Došla k velké budově, nad jejímž vchodem visel vývěsní štít zašlý časem až k nečitelnosti. Pěstí několikrát udeřila do dveří.

„Otevřete!“ dožadovala se. „Ne, takhle ne,“ zarazila ji Magráta. Přistoupila ke dveřím a opatrně na ně zaklepala. „Promiňte, prosím. Bona fide poutníci.“

„Bona co?“ vypoulila na ni oči Stařenka.

„To se tak říká,“ vysvětlovala jí Magráta. „Každý hostinec musí otevřít bona fíde poutníkům a poskytnout jim to nejnutnější.“

„Vážně?“ zeptala se Stařenka se zájmem. „Tak to je něco, co by si měl člověk pamatovat.“

Dveře zůstávaly zavřené.

„Pusťte,“ protlačila se Stařenka mezi Bábi a Magrátou. „Znám trochu cizozemsky.“

„Otevřetes vous, gunga din, čop, čop, pěkně sakra šnel,“ řekla.

Bábi Zlopočasná ji pozorně poslouchala.

„Tak tohle je cizozemská řeč?“

„Můj vnuk Štěpán je námořník,“ odpověděla jí Stařenka s převahou. „Divila by ses, kolik slov, která tady nikdo neslyšel, se v cizině naučil.“

„To věřím,“ přikývla Bábi. „Doufám, že alespoň některá z nich se dají použít v rozhovoru s obyčejným cizozemcem.“

Znovu zabušila na dveře. Tentokrát se pomalu pootevřely a ve škvíře se objevil bledý obličej.

„Promiňte —“ začala Magráta.

Bábi se do dveří jednoduše opřela. Majitel tváře je držel zevnitř; slyšely, jak podrážky jeho bot skřípají na kamenné podlaze, když ho Bábi pomalu odtlačovala ke stěně.

„Nechťpožehnání navštíví tento dům,“ prohlásila Bábi jen tak koutkem úst. Pro čarodějku to byla vždycky dobrá zahajovací věta. Lidé si při ní většinou uvědomili, co jiného by jejich dům mohlo navštívit, a to jim připomnělo čerstvě pečené koláče, z pece vytažený chléb nebo nepotřebné zánovní šaty, na které by si možná jinak vůbec nevzpomněli.

Jenže jak se zdálo, požehnání bylo jednou z mála věcí, které už tenhle dům navštívily.

Byl to opravdu jakýsi hostinec. Ani jedna z čarodějek však během svého života neviděla tak bezútěšné místo. Ale i tak tam bylo skoro plno. jf a lavicích kolem stěn sedělo množství dalších bledých lidí a všichni upírali pohledy na tři nově příchozí.

Stařenka Oggová zhluboka nasála vzduch.

„A sakra,“ prohlásila. „A teď mi vykládejte něco o česneku.“ Byla to pravda. Po místnosti byly rozvěšeny celé věnce česneku — pod stropem, po stěnách i nad stoly.

Stařenka kývla na bledého muže za výčepem.

„Dober tág, skvělý chlap. Trois pivos, naval sjuda, pour favour, ham ham, smotri.“

„Co s tím má co dělat nějaký sud?“ dotazovala se Bábi.

„To je cizozemsky, že máme žízeň a hlad a že jsme tři,“ nezaváhala Stařenka ani vteřinu.

„Řekla bych, že to znamená bůhví co,“ zasmušila se Bábi. „Skoro bych se vsadila, že si to vymýšlíš.“

Hospodský, operující podle základního předpokladu, že valné procento lidí, kteří vejdou do hostince, tam jde proto, aby ukojilo žízeň a hlad, donesl k jejich stolu tři piva.

„Vidíš?“ rozzářila se Stařenka vítězoslavně.

„Mně se nelíbí, jak se na nás všichni dívají,“ řekla Magráta, zatímco Stařenka vesele štěbetala na užaslého hostinského ve svém osobním esperantu. „Támhleten mužský se na mě ušklíbl.“

Bábi Zlopočasná si opatrně sedla na lavici a při tom úzkostlivě dbala na to, aby byla ve styku s dřevem co nejmenší část její anatomie. Bylo to pro případ, že by slovo cizozemský znamenalo mimo svůj základní význam i to, že je to nakažlivé.

„No prosím,“ nafoukla se Stařenka, když se na stole objevil podnos. „Nic na tom není. Stačilo mu nadávat tak dlouho, dokud mi neporozuměl.“

„Vypadá to odporně,“ Bábi pohrdlivě ohrnula rty.

„Česneková klobása a česnekový chleba,“ pomlaskávala si zálibně Stařenka. „To miluju.“

„Měly bychom si dát také nějakou čerstvou zeleninu,“ nadhodila Magráta — specialistka na zdravou výživu.

„Už se stalo,“ odpověděla jí spokojeně Stařenka a ukrojila si pořádný kus klobásy, jejíž aroma vhánělo slabším jedincům slzy do očí. „Je v tom spousta česneku,“ vysvětlovala, „a taky mám dojem, že jsem támhle na polici zahlédla něco jako nakládané cibulky.“

„Ano? V tom případě budeme dnes v noci potřebovat dva pokoje,“ prohlásila Bábi s kamennou tváří.

„Tři,“ přidala se rychle Magráta.

Rozhodla se riskovat, zvedla oči a znovu se rozhlédla po místnosti. Mlčící vesničané je upřeně pozorovali a ve všech těch pohledech se zračilo něco, co se nedalo nazvat jinak než smutek plný naděje. Je pochopitelné, že každý, kdo trávil většinu času ve společnosti Bábi Zlopočasné a Stařenky Oggové, byl zvyklý, že na něj téměř neustále někdo zírá; obě starší představitelky čarodějného řemesla dokázaly vyplnit jakýkoliv prostor naprosto beze zbytku. Taky bylo pravděpodobné, že lidé v tomhle koutě světa, obklopeném hlubokými lesy a divokými skalami, nevídali cizince často. Navíc je třeba přiznat, že pohled na Stařenku Oggovou konzumující s neobyčejnou chutí klobásu by možná překonal i její parádní číslo — pojídání nakládaných cibulek.

Ale i tak… ti lidé na ně přece jen zírali velmi zvláštním způsobem…

Zvenčí, odněkud z lesů, sem dolehlo vlčí vytí.

Přítomní vesničané se v tom okamžiku roztřásli jako jeden muž. Majitel hostince k nim mumlavým hlasem krátce promluvil. Vzápětí potom všichni současně, vstali, jako kdyby ten úkon secvičovali za dlouhých zimních večerů, a hrnuli se ke dveřím. Bylo vidět, že i venku mají sklon udržet se v co nejtěsnějším houfu. Jakási stará žena se na okamžik zastavila vedle Magráty, položila jí ruku na rameno, se soustrastným výrazem smutně pokývala hlavou, ztěžka si povzdechla a následovala ostatní. Ale Magráta byla zvyklá i na takové věci. Lidé ji často litovali, když ji viděli ve společnosti Bábi Zlopočasné.

Nakonec se k nim přišoural hostinský se zapálenou loučí a posuňky jim naznačil, aby ho následovaly.

„Jak jsi mu to vysvětlila s těmi postelemi?“ zeptala se Magráta.

„Já mu řekla ‚ča ca, mejsije, zimmer frei my drei, halí belí, hop hop‘,“ vysvětlila jí s přehledem Stařenka.

Bábi si to polohlasem zkusila zopakovat a pak přikývla.

„Je vidět, že se ten tvůj hoch vyzná, to mu přiznám,“ řekla nakonec.

„On tvrdí, že to funguje vždycky,“ rozzářila se Stařenka.