Čarodějky na cestách [Witches Abroad - cs]

„Nevadilo by vám, kdybyste mi řekly, co to vlastně děláte?“ zeptala se užaslá Magráta. „Co je tak zajímavého na hromadě štěrku?“

Sníh zhoustl.

„To není štěrk,“ zabručela Bábi. „To je hlušina.“ Došla ke kolmému místu skalnaté stěny pokryté ledem, která se podle Magráty ani v nejmenším nelišila od podobných stěn typu „snadná smrt“, jichž bylo ve skalách plno. Jenže Bábi se právě tady zastavila a zdálo se, že napjatě naslouchá.

Pak najednou ustoupila, několikrát udeřila do skály násadou koštěte a zvolala hromovým hlasem:

„Otevřete, vy mrňaví hajzlíci!“

Stařenka Oggová do stěny kopla. Ozvalo se duté zadunění.

„Tady jsou lidi, kteří mrznou k smrti!“ dodala.

Chvíli se nic nedělo. Pak kus skály ustoupil o několik centimetrů dovnitř. Ve škvíře zahlédla Magráta záblesk oka plného podezření.

„No?“

„Trpaslíci?“ podivila se Magráta.

Bábi Zlopočasná se sklonila tak, že se její nos ocitl ve stejné úrovni s okem.

„Jmenuju se Bábi Zlopočasná“prohlásila významně.

Pak se vzpřímila a zatvářila se vítězoslavně.

„A to jako co?“ ozval se hlas odněkud zpod oka. Bábina tvář ztuhla. Stařenka Oggová do své společnice strčila.

„Musíme být aspoň osmdesát kilometrů od domova,“ prohlásila. „Třeba o tobě tady v těch místech neslyšeli.“

Bábi se znovu sklonila k oku. Z klobouku se jí sesula malá návěj sněhu, který se tam zatím nastřádal.

„Dobrá, ty za to asi nemůžeš,“ prohlásila ledově, „ale určitě tam dole máte nějakého krále, co? Tak teď hezky běž a řekni mu, že je tady Bábi Zlopočasná, ano?“

„Je zaměstnanej,“ odtušil hlas, „nemá čas. Máme nějaký potíže,“

„Fajn, takže doufám, že nestojíte o to, abyste měli ještě další se mnou,“ zamračila se Bábi do skalní štěrbiny. Neviditelný mluvčí, jak se zdálo, její prohlášení chvilku zvažoval.

„Máme na dveřích ochrannej nápis,“ prohlásil nakonec mírně vzpurným tónem hlas. „Je napsanej neviditelnejma runama. Víte, co dneska stojí jedna jediná neviditelná runa?“

„Nepotuluju se kolem a nečtu si nápisy na kdejakých dveřích,“ odpověděla mu Bábi odměřeným hlasem.

„Říkáte Zlopočasná?“

„Jo, uprostřed s ‚Č‘ jako čarodějka.“

Kamenné dveře zapadly. Když byly zavřené, nebylo na stěně vidět nic jiného než vlasová puklina. Sníh padal stále hustěji. Bábi Zlopočasná několikrát popoběhla sem a tam, aby se zahřála.

„Tak, tady máte ty cizince,“ prohlásila znechuceně. „A takoví jsou všichni.“

„Nemyslím, že by byli trpaslíci cizinci,“ zavrtěla hlavou Stařenka Oggová.

„Nevím proč ne,“ usekla Bábi Zlopočasná. „Trpaslík, který žije velký kus cesty od nás, musí být cizí. A slovo cizinec znamená právě to, že je někdo cizí, ne?“

Pozorovaly kamenné dveře a kolem hlav se jim vznášely obláčky sraženého dechu. Magráta si dveře prohlížela ze všech stran.

„Já na nich žádné neviditelné runy nevidím,“ řekla nakonec.

„Jasně, že ne,“ ušklíbla se Stařenka, „to je tím, že jsou neviditelné.“

Dveře se najednou otevřely.

„Tak jsem mluvil s králem,“ ozval se hlas.

„A co říkal?“ zeptala se Bábi dychtivě.

„Voň řek: ‚Proboha ne! Ta nám tady ještě ke všemu chyběla!‘“

Bábi se rozzářila. „Vidíte? Já věděla, že už tady o mě slyšeli!“