Čarodějky na cestách [Witches Abroad - cs]
- Автор: Пратчетт Теренс Дэвид Джон
- Год: 1996
- Язык: чешский
- Год: Talpress
- ISBN: 80-7197-006-9
- Переводчик: Jan Kanturek
- Жанр: Фэнтези
Электронная книга - «Čarodějky na cestách [Witches Abroad - cs]». Краткое содержание книги:
Vrcholek hromady se najednou pohnul. Několik malých dýní se skutálelo dolů a zastavilo se Magrátě téměř u nohou a ve vzniklém otvoru se objevila malá trpasličí tvář.
Zírala na čarodějky.
Nakonec řekla Stařenka: „Všechno v pořádku?“
Trpaslík přikývl. Jeho pozornost se však soustředila na hromadu dýní, které vyplňovaly chodbu od země až ke stropu.
„Ehm, ano,“ řekl nakonec. „Je tady někde táta?“
„Táta?“
„No, král.“
„Aha.“ Stařenka se obrátila směrem k východu, přiložila ruce k ústům a zahalekala: „Hééj, kráálííí!“
Po chvíli se objevili trpaslíci. I oni užasle zírali na chodbu ucpanou dýněmi. Král postoupil kupředu a zvedl obličej k vrcholku hromady.
„Všechno v pořádku, synu?“
„Všechno dobrý, táto. Už se to nehejbe.“
Král si ulehčené oddechl a bylo vidět, že napětí v jeho tváři povolilo. Pak ho dodatečně něco napadlo. „A naši jsou taky všichni v pořádku?“
„Dobrý, táto.“
„Jednu chvíli už jsem si vážně dělal starosti. Napadlo mě, jestli jsme nenarazili na konglomerát nebo brekcii, hochu.“
„Byl to jenom kus řídký hlušiny, táto.“
„Výborně.“ Král se znovu zadíval na hromadu dýní. Pak se poškrabal ve vousech. „Nemůžu si nevšimnout, že jste narazili na dýně.“
„Taky se mi zdá, že je to nějakej divnej druh pískovce, táto.“
Král přistoupil k čarodějkám.
„Vy vážně dokážete proměnit cokoliv v kdeco?“ zeptal se s nadějí v hlase.
Stařenka Oggová vrhla koutkem oka pohled na Magrátu, která stále ještě nevěřícně zírala na hůlku.
„Obávám se, že v téhle chvíli dokážeme jenom dýně,“ odpověděla opatrně.
Zdálo se, že její odpověď krále poněkud zklamala.
„No dobrá,“ zabručel. „Jestli je něco, co bychom pro vás mohli udělat, dámy… šálek čaje, nebo něco jiného…“
Bábi Zlopočasná postoupila kupředu. „Právě jsem na něco takového myslela,“ řekla.
Králova tvář se rozzářila.
„Jenže to bude trochu dražší,“ dodala Bábi.
Králova tvář zase zhasla.
Stařenka Oggová se přesunula k Magrátě, která opatrně třásla hůlkou a upírala na ni zmatený pohled.
„To bylo opravdu chytré,“ zašeptala Stařenka. „Ale jak tě napadlo udělat zrovna dýně?“
„To jsem neudělala já!“
„Copak nevíš, jak se s tím zachází?“
„Právě, že nevím. Já si myslela, že prostě stačí, když chceš…, když si přeješ…, aby se něco stalo!“
„No, asi k tomu bude třeba ještě něco víc než pouhé přání,“ konejšila ji Stařenka, jak to jen uměla. „Obvykle to tak bývá.“
Přibližně za východu slunce, tedy pokud se dá v dolech odhadnout východ slunce, zavedli trpaslíci čarodějky ke břehu jakési podzemní řeky, na místo, kde kotvilo několik člunů. Ke kamennému můstku byla přivázaná malá loďka.
„Po té řece doplujete přímo na druhou stranu hor,“ řekl jim král. „Abych řekl pravdu, mám dojem, že dokonce teče až do Genový.“ Pak převzal od jednoho z trpaslíků velký košík. „A tady jsme vám zabalili nějaký ten mlsek na zub,“ dodal.
„A to poplujeme celou cestu na té loďce?“ zeptala se Magráta. Několikrát pokradmu mávla hůlkou. „Já se v lodičkách nijak moc nevyznám.“
„Poslyš,“ odpověděla jí Bábi, která už nastupovala, „řeka ví, kudy z hor ven, což je mnohem víc, než co víme my. Košťata můžeme použít později, až se bude krajina chovat trochu rozumněji.“
„A my si zatím můžeme trochu odpočinout,“ pokývala hlavou Stařenka a pohodlně se opřela na zádi.
Magráta pozorovala obě starší čarodějky, které si dělaly pohodlí na zádi a vypadaly při tom jako dvě slepice, které se chystají usednout na hnízdo.
„Víte, jak se tady vesluje?“ zeptala se.
„My to nepotřebujeme,“ odpověděla jí Bábi.
Magráta zasmušile přikývla. Pak nad hladinu její odevzdanosti vystrčila ploutvičku malá rybka sebeúcty.
„Já to ale asi taky neumím,“ pokusila se.
„To nic,“ uklidňovala ji Stařenka. „Kdybysme viděly, že něco děláš špatně, hned ti to řekneme, neboj se. Tak těbuch, královské Veličenstvo!“
Magráta si těžce povzdechla a chopila se vesel.
„Ty ploché konce přijdou do vody,“ napovídala jí Bábi ochotně.
Trpaslíci mávali. Loďka odrazila od břehu a v kruhu světla, vrhaného lucernou na přídi, se pomalu rozjela po proudu. Magráta rychle zjistila, že stačí, když příď loďky udržuje ve správném směru.
Slyšela, jak Stařenka říká: „Nedokážu pochopit, proč si vždycky na vrata malujou ty neviditelné runy. Víš, co myslím? Ty zaplatíš nějakému mágovi bůhví kolik peněz za to, že ti na dveře namaluje neviditelné runy, ale jak zjistíš, že jsi za svoje peníze dostala poctivý zboží?“
Pak zase Bábi: „No, já v tom nevidím žádný problém. Když je nevidíš, víš prostě, že jsou to poctivé neviditelné runy.“
Stařenka: „No jo, to bude ono. Dobrá, tak se podívejme, co máme na svačinku.“ Chvíli bylo slyšet popraskávání košíku a šustění papírů.
„Ale, ale, ale.“
„Co je to, Gyto?“
„Dýně.“
„Dýně jak?
„Ne ‚dýně jak‘, ale prostě dýně. Dýňovatá dýně.“
„No, když teď mají mají dýní dost…“ řekla Magráta. „Samy víte, jak to chodí na konci léta, když jsou najednou zahrady plné všeho možného. Já už jsem poslední roky s rozumem v koncích. Vymýšlím nové čatný a všelijaké zavařeniny, nakládám kopr a… jen aby se to spotřebovalo —“
Ve slabém světle lucerny zahlédla Bábin obličej. Jeho výraz naznačoval, že pokud je Magráta s rozumem v koncích, nedalo jí mnoho práce tam dojít.
„Já,“ začala po chvilce Bábi, Jsem v životě nenaložila jedinou okurku.“
„Ale vždyť máte okurky hrozně ráda,“ nechápala Magráta. Čarodějky a nakládané věci, to k sobě patřilo jako — zaváhala a při pomyšlení, že by měla použít slova Jahody se šlehačkou“, se jí žaludek sevřel jako rukavice, takže je raději v duchu nahradila slovy „věci, které k sobě patří“ a cítila, jak se jí do očí tlačí slzy. Pohled na Stařenku Oggovou, která svým jediným zbylým zubem porcovala nakládanou cibulku, by však pravděpodobně vyvolal slzy i v očích mnohem silnějších povah.
„Samozřejmě, že je miluju,“ přikývla Bábi. „Jenže já je dostávám.“
„Víte,“ ozvala se Stařenka, která stále ještě pátrala v hlubinách košíku, „kdykoliv mám co do činění s trpaslíkama, nemůžu se ubránit, aby se mi v hlavě neobjevil výraz pidižvík.“
„Jsou to nebezpeční ďáblíci. Měli jste vidět, kolik mně chtěli účtovat, když jsem si u nich kdysi nechala opravit koště!“ prohlásila Bábi.
„Jo, ale vy jste jim stejně nezaplatila, že?“ podívala se na ni Magráta.
„O to přece nejde,“ zvýšila Bábi popuzeně hlas. „Nemělo by se jim hlavně dovolit, aby lidem účtovali takové peníze. To je prostě obyčejná zlodějna.“
„Já jenom nevím, jak to může být zlodějna, když jim nakonec stejně nezaplatíte,“ trvala na svém Magráta.
„Já nikdy za nic neplatím,“ prohlásila Bábi. „Mě lidi nikdy platit nenechají. Nemůžu přece za to, že mi lidi pořád něco dávají, co? Jdu jen tak po ulici a z domů vybíhají lidi s čerstvě pečenými koláči a mladým pivem nebo starými šaty, které vypadají, jako by je ani nikdo neměl na sobě. ‚Ale paní Zlopočasná, vezměte si prosím tenhle košík vajec,‘ říkají. Lidi jsou strašně hodní. Chovej se k lidem slušně, a oni se budou chovat slušně k tobě. Budou k tobě uctiví. Být čarodějkou,“ prohlásila na závěr s neochvějnou jistotou, „to znamená, že člověk nemusí za nic platit.“