Čarodějky na cestách [Witches Abroad - cs]

Stařenka Oggová se s bezelstným výrazem rozhlédla kolem, pak se pohrabala v tajemných záhybech svých mnoha spodniček a vytáhla malou lahvičku. Ozval se bublavý zvuk.

„Vsadila bych se, že tady bude moc krásná ozvěna,“ řekla po chvíli.

„Ať tě to ani nenapadne,“ odpověděla jí přísně Bábi.

„Co ať mě ani nenapadne?“

„Zpívat tu odrhovačku.“

aO čem to mluvíš, Esme?“

„Jestli opravdu hodláš zpívat tu píseň, já vystupuju,“ trvala na svém Bábi Zlopočasná.

„A o jaké písni to medle mluvíš, Esme?“ pokračovala Stařenka s nevinným výrazem v konverzaci.

„Ty dobře víš, o jaké písničce to mluvím,“ odtušila Bábi ledově. „Vždycky se opiješ, vykašleš se na mě a zpíváš tu odrhovačku.“

„Já si žádnou takovou písničku nepamatuju, Esme,“ vytáčela se Stařenka.

„Myslím tu,“ začala se rozpalovat Bábi, „o samičce toho hmyzožravce, která se nedá nikdy nikým… prostě o té… a o všech těch ostatních zvířatech.“

„Aha,“ Stařenčina tvář se v ranním světle rozzářila jako samo sluníčko, „ty myslíš:… ale paní ježková, i když se vám neschová…“

„Tu myslím!“

„Ale to je velmi stará píseň,“ ohradila se Stařenka. „A stejně, v cizích krajích přece lidé nevědí, co ta slova znamenají.“

„No, podle toho, jak je zpíváš ty,“ usekla Bábi, „by snadno poznala, o čem ta písnička je, i ta havěť, co žije na dně kaluží.“

Magráta vyhlédla přes bok loďky. Hřebínky vlnek se tu a tam barvily do bělá a začínaly pěnit. Proud se rozběhl rychleji a plavaly na něm úlomky ledové tříště.

„Je to lidová písnička, Esme,“ trvala na svém Stařenka.

„Pch!“ odpověděla Bábi Zlopočasná. „To bych řekla, že je to lidová písnička! O lidových písničkách vím svoje. Pch! Člověk si myslí, že poslouchá nějakou hezkou písničku třeba o… kukačkách, houslích a slavíkovi, ale pak se ukáže, že je to vlastně o… o úplně něčem jiném,“ dodala se zachmuřeným výrazem. „Lidovým písničkám člověk nesmí věřit. Dovedou být pěkně záludné.“

Magráta odstrčila loďku od velkého balvanu. Proud je pomalu otáčel napříč.

„Znám jednu o dvou modrých ptáčcích,“ zamyslela se Stařenka Oggová.

„Hm,“ řekla Magráta.

„Jo, na začátku to určitě jsou dva modří ptáčci, ale vsadila bych se, že na konci jsou z nich nějaké pochybné metyfóry,“ odsekla Bábi.

„Stařenko?“ ozvala se znovu Magráta.

„Mně stačilo, když mi Magráta vykládala o májkách a o tom všem kolem nich,“ pokračovala Bábi. Pak ale zadumaně dodala: „Docela ráda jsem se vždycky za jarního rána na májky dívala.“

„Mám dojem, že ta řeka začíná být trochu divoká,“ vskočila jí do řeči Magráta.

„Já nevím, proč někteří lidé nemůžou nechat věci tak, jak jsou,“ zabručela Bábi.

„Já ale myslím hodně divoká…“ řekla Magráta a odstrčila loďku od ostrého kamene.

„Poslyš, ona má pravdu,“ rozhlédla se Stařenka Oggová. „Je vážně trochu prudší.“

Bábi vrhla přes Magrátino rameno pohled na řeku před nimi. Hladina se najednou vyrovnala a rozběhla se úctyhodnou rychlostí, jak tomu bývá například těsně před většími vodopády. Loďka se hnala kupředu, odkud k nim dolehlo tlumené dunění.

„O vodopádu nám nic neřekli,“ zamračila se Bábi.

„Asi si mysleli, že ho objevíme samy,“ odpověděla jí klidně Stařenka Oggová, která si posbírala svá zavazadla a zvedla Silvera za kůži za krkem ze dna loďky. „Takový průměrný trpaslík je na informace dost skoupý, to ti řeknu. Kromě toho věděli, že máme košťata.“

„Vy máte,“odsekla jí Bábi Zlopočasná. „Nebo tě napadá, jak bych mohla nastartovat v loďce? Tady nemůžu běhat sem a tam, nebo snad ano? A přestaň se pořád tak nesmyslně naklánět, nebo nás ještě —“

„Uhni tou nohou, Esme.“

Loďka se divoce zakývala.

Magráta se chopila příležitosti. Hůlku vytáhla přesně v té chvíli, kdy se přes bok loďky přelila první voda.

„Nebojte se,“ uklidňovala své společnice. „Použiju hůlku. Mám pocit, že už jsem tomu přišla na kloub, takže —“

„Ne!“ vykřikly dvojhlasem Bábi se Stařenkou.