Na konci sveta

Umělec vstal, přitáhl z kouta pokoje velkou truhlu ze žlutého dřeva a vyndal z ní svitek, obalený rudou látkou. Odvinul roušku a postavil před Pandiona opatrně sošku vyřezanou ze slonové kosti a vysokou asi loket. Slonovina stářím zrůžověla a její vyleštěný povrch se pokryl drobounkými černými puklinkami.

Soška představovala ženu, držící v natažených rukou dva hady, kteří prstencovitě ovíjeli její ruce až k lokti. Těsný pás s toulci po stranách obepínal štíhlé tělo v bocích a přidržoval sukni spadající k patám, od pasu dolů hodně se rozšiřující a ozdobenou pěti příčnými zlatými proužky. Záda, ramena, boky a hořejší části rukou kryl lehký přehoz, ponechávající ňadra a tělo až do pasu obnažené.

Těžké vlnité vlasy byly sčesány do uzlu ne v týlu, jak bylo zvykem u řeckých žen, ale na temeni. Odtud pak spadaly husté prameny a pokrývaly šíji i záda.

Pandion dosud nic takového neviděl. Bylo patrno, že soška je dílem velikého mistra. Zejména poutala pozornost podivně lhostejná tvář sošky — poněkud plochá a široká, s tvrdě řezanými lícními kostmi, s tlustými rty a s dolejší čelistí lehce vyčnívají dopředu. Rovněž široké obočí zesilovalo výraz lhostejnosti v ženině tváři, ale ňadra se vysoko dmula, jakoby v povzdechu netrpělivosti.

Pandion strnul. Kéž by ovládal umění neznámého mistra! Kéž by jeho dláto dovedlo s takovou přesností a půvabnosti vyjádřit tvary, které dřímaly pod růžově nažloutlým povrchem staré kosti!

Agenor spokojen vyvolaným dojmem díval se pozorně na jinocha a pomalu si hladil tvář konečky prstů.

Pandion konečně procitl z mlčelivého pozorování a odstrčil drahocennou sošku od sebe. Jeho pohled však lpěl na matně se lesknoucím díle starého mistra dále a mladík se tiše a smutně tázal svého, učitele:

„To je ze starých východních měst?“[7]

„Ó, nikoli,“ odpověděl Agenor. „Je mnohem starší než všechna tato města, starší než zlatem bohaté Mykeny, Tirynthos a Orchomenos.[8]

Vypůjčil jsem si ji od Chrlsaora, abych ti ji ukázal. Jeho otec se v mládí zúčastnil s vojskem výpravy na Krétu a našel ji mezi troskami starého chrámu, dvacet stadii[9] od rozvalin města mořských carů,[10] zničeného hrozným zemětřesením.“ „Otče,“ mladík stěží přemáhal vzrušení a dotkl se vousu[11] umělcova „ty toho tolik znáš. Kdybys chtěl, což by ses nedovedl zmocnit umění starých mistrů, naučit mu nás, zavést nás tam, kde se uchovala krásná díla? Což jsi opravdu nikdy nespatřil staré paláce, opěvané v legendách? Mnohokrát jsem o nich snil, když jsem naslouchal dědovi.“

Agenor sklopil zrak, chmurný stín přelétl přes jeho klidnou a přívětivou tvář.

„Nedovedu ti to vysvětlit,“ odpověděl po krátkém přemýšlení, „ale sám to brzy pochopíš: mrtvé nelze vzkřísit. Je to umění cizí našemu světu, naší duši… je krásné, ale beznadějné… okouzluje, ale nežije.“

„Pochopil jsem to, otče,“ vášnivě svolal Pandion. „Byli bychom jen otroky mrtvé moudrosti, kdybychom ji třebas i dokonale napodobili. A my se musíme starým mistrům vyrovnat, ne-li se stát většími než oni… a pak… ó, potom… jinoch zmlkl, nenacházeje slov. Agenor se zadíval na svého žáka rozzářenýma očima a jeho drsná, malá ruka pochvalně stiskla jinochův loket.

„Dobře jsi řekl, co jsem nedovedl vyjádřit já. Ano, staré umění musí být pro nás měřítkem a zkouškou, ale jít musíme vlastní cestou. A aby cesta ta nebyla příliš dlouhá, musíme se učit od staré moudrosti a od života — jsi moudrý, Pandione…“

Pandion se najednou měkce svezl na hliněnou podlahu a objal mistrovy nohy.

„Otče a učiteli, pusť mě podívat se na stará města… Nemohu, bohové jsou svědky… musím to všechno spatřit. Cítím v sobě sílu dosáhnout vyššího… Musím poznat vlast těchto skvostů, které se tu a tam vyskytují u našich lidí a oslňují je. Možná, že bych…“ mladík se odmlčel a zčervenal až po uši, ale jeho přímý, smělý pohled neustal Vyhledávat Agenorův zrak.

Ten se úporně díval stranou, mračil se a mlčel.

„Vstaň, Pandione,“ řekl konečně mistr. „Očekával jsem to již dlouho. Nejsi už chlapec, a já tě nemohu držet, ač bych si to přál. Můžeš jít, kam se ti zlíbí, ale říkám ti jako synovi, jako svému žáku, ne, více, jako rovný rovnému, že tvé přání je vražedné. Hrozí ti strašlivé útrapy.“

„Nebojím se ničeho, otče!“ Pandion zvrátil hlavu, chřípí se mu chvělo. „Zmýlil jsem se; ty jsi ještě docela chlapec,“ klidně namítl Agenor. „Vyslechni mě se srdcem otevřeným, máš-li mé rád,“

Agenor začal mluvit hlasitě, s napjatým vzrušením. Vyprávěl, že ve východních městech ještě žijí staré zvyky, je tam ještě mnoho děl starého umění. Ženy na Krétě nosí jako před tisíci lety dlouhé tuhé sukně, barvené neobyčejně pestře a hruď mají obnaženu, přikrývajíce si jen ramena a záda. Muži chodí v krátkých košilích bez rukávů, mají dlouhé vlasy, jsou ozbrojeni malými, ale těžkými bronzovými meči.