Mistr a Marketka [cs]
- Автор: Булгаков Михаил Афанасьевич
- Год: 2009
- Язык: чешский
- Переводчик: Alena Moravkova
- Жанр: Советская классическая проза
Электронная книга - «Mistr a Marketka [cs]». Краткое содержание книги:
Práci nad románem Bulgakov obnovil již v roce 1931. Ve druhé verzi se objevuje postava Markéty a Mistra a román získává definitivní název Mistr a Markétka (Мастер и Маргарита). V pořadí druhá verze byla dokončena v roce 1936. Dílo v této podobě již obsahovalo větší část zápletky i všechny důležité pasáže. V roce 1937 Bulgakov román ještě jednou zredigoval a do názvu doplnil podtitul Fantastický román. Začišťováním a slohovým pilováním textu (za pomoci své ženy) se zabýval téměř až do své smrti — poslední úpravy rukopisu jsou datovány 13. února 1940 (necelý měsíc před Bulgakovovou smrtí). Román je tak fabulačně završen. Bulgakovova žena však pokračovala v redikci románu až do roku 1941. Některé ze zbývajících a Bulgakovem i jeho ženou nepostřehnutých rozporů jsou přesto předmětem kvízových otázek znalců autorova díla (Mistr je např. v Kapitole třinácté hladce oholen, zato v Kapitole čtyřiadvacáté — dějově následující za několik hodin — má dlouhou bradku).
Cenzurovaná verze (12 % textu vynecháno, ještě větší část pozměněna) byla poprvé publikována až v roce 1966 v časopise Moskva (ročník 1966, č. 11 a ročník 1967, č. 1). Text odstraněných a upravených částí vyšel samizdatově a byl doplněn o údaje nezbytné ke kompletnímu nahrazení originální verze. V roce 1967 nakladatelství Posev (ve Frankfurtu) vydalo kompletní verzi (právě díky samizdatovým doplňkům). Rusko se prvního necenzurovaného znění dočkalo až v roce 1973, kdy v nakladatelství Chudožestvenaja Litěratura (Художественая Литература) vyšla verze opírající se o rukopisy sepsané do začátku roku 1940. Toto znění bylo považováno za kanonické až do roku 1989, kdy byla za pomoci redaktorky Lydie Janovské vydána verze respektující veškeré existující rukopisy.
Vtom ho ohlušil několikrát opakovaný, úsečný, hromový pokřik: „Sláva Césarovi!” To volali vojáci v kohortách a vztyčili kopí a signata. Prokurátor zaklonil hlavu a zadíval se přímo do slunce. Pod víčky mu zaplálo zelené světlo, od něho chytil mozeka nad zástupem se rozlehla chraplavá aramejská slova: „Čtyři zločinci, jatí v Jeruzalémě za vraždy, pobuřování a urážky zákona a víry, odsuzují se k potupné smrti ukřižováním! Poprava bude neprodleně vykonána na hoře Golgotě! Jména zločinců jsou: Dismas, Gestas, Bar-Rabban a Ha-Nocri, kteří tu stojí před vámi!” Pokynul vpravo: ačkoli sám viníky neviděl, byl si jist, že jsou na vyhrazeném místě. Davdlouze zahučel, snad údivem, snad úlevou. Když se znovu rozhostilo ticho, Pilát pokračovaclass="underline" „Ukřižováni všakbudou toliko tři z nich, neboť podle zákona a obyčeje na počest velikonočních svátků jednomu z odsouzenců podle rozhodnutí malého synedria a schválení římské správy velkodušný César daruje jeho bídný život!” Vykřikoval jednotlivá slova a současně vnímal, jakhukot vystřídalo hrobové ticho. K jeho sluchu nedolétl jediný povzdech ani šramot, až měl najednou pocit, že všecko kolem zmizelo. Nenáviděné město zaniklo a on tu stojí sám, bodán kolmými paprsky, s tváří zvrácenou k obloze. Chvíli vychutnával ticho a teprve pakzvolaclass="underline" „Jméno toho, kdo bude před vašima očima propuštěn na svobodu…” Znovu se odmlčel a dřívnež vyslovil jméno, v duchu pátral, zda řekl vše. Byl si vědom, že mrtvé město ožije, sotva řekne jméno šťastlivce, a dál už nebude slyšet ani slova. Řekl jsem vše? zašeptal pro sebe. Vše. Jméno!
Nad ztichlým městem zaburácelo jeho hromové „r”:
„Bar-Rabban!”
Vtom se mu zazdálo, že slunce nad jeho hlavou řinčivě puklo a horká láva mu zaplavila uši. Vzkypěl v ní zběsilý jekot, řev, nářek, smích a pískot.
Otočil se a kráčel po tribuně zpátky ke stupňům, neohlížel se napravo ani nalevo, jen upřeně pozoroval různobarevné čtverce koberců pod nohama v obavě, aby neklopýtl. Věděl, že za jeho zády se na tribunu snáší krupobití bronzových mincí a fíků a v ryčícím davu se lidé navzájem ušlapávají a šplhají jeden druhému na ramena, aby spatřili na vlastní oči zázrakčlověka, který už byl ve spárech smrti, a přece nakonec vyvázl. Žoldnéři mu snímají pouta a mimoděkmu působí palčivou bolest v rukou, vymknutých při výslechu, osvobozený se mračí, vzdychá a zároveň se nepřítomně usmívá pomateným úsměvem. Pilát věděl, že mezitím stráž odvádí k postranním stupňům zbylé tři zločince se svázanýma rukama, aby je vyvedla na silnici směřující na západ, za město, k hoře Golgotě. Teprve když míjel tribunu, otevřel oči. Teď už nemusel mít strach — odsouzenci zmizeli z dohledu. Do slábnoucího ryku davu se mísily pronikavé hlasy vyvolavačů, kteří opakovali střídavě aramejsky a řecky, co prokurátor oznámil z tribuny. Pakdolétl k jeho sluchu pravidelný drobný koňský dupot, který se přibližoval, a krátké veselé troubení.
V odpověď na ty zvuky se rozlehl po celé délce ulice pronikavý hvizd místních chlapců, kteří stáli na střechách domů z tržiště až na prostranství před hipodromem, a výkřiky: „Pozor!” Voják, který stál osaměle na vyklizeném prostranství s praporem v ruce, výstražně mávl a Pilát, velitel legie, tajemníka stráž se zastavili. Jezdecká ala se řítila cvalem na prostranství, hodlala je objet, aby se vyhnula davu, a uličkou podél kamenné zdi obehnané révovím dorazit nejkratší možnou cestou na úpatí Golgoty. Velitel jízdy, muž chlapecké postavy a tmavé mulatské pleti, původem Syřan, letěl jako šipka. Když míjel Piláta, něco slabě vykřikl a vytrhl z pochvy meč. Rozdivočený a zpocený vraníkuskočil stranou a vzepjal se na zadní. Velitel zarazil meč do pochvy, švihl bičem koně po hřbetě, až se vraníkpostavil znovu na všecky čtyři, a odcválal do uličky.
Za ním se hnaly v oblacích prachu trojice jezdců, hroty lehkých bambusových kopí poskakovaly a kolem prokurátora se míhaly obličeje pod bílými turbany ještě černější, s vesele vyceněnými svítivými zuby. Jízda zmizela v uličce a zůstal po ní jenom sloup zvířeného prachu. Poslední projel těsně kolem Piláta vojáks trubkou na zádech, která plála v paprscích slunce. Správce Judeje nespokojeně svraštil čelo, rukou si stínil tvář před prachem a znovu vykročil. Mířil k bráně palácových zahrad a za ním legát, tajemníka stráž. Bylo kolem desáté hodiny dopoledne.
3
SEDMÝ DŮKAZ
„Ano, bylo kolem desáté hodiny dopoledne, vážený Ivane Nikolajeviči,” uzavřel profesor. Básníksi přejel rukou po obličeji, jako by se právě vzpamatoval, a viděl, že se mezitím na Patriarchovy rybníky snesl večer. Voda v jezírku zčernala a klouzala po ní lehká loďka: bylo slyšet pleskání vesla a perlivý smích jakési občanky v loďce. V alejích posedávali lidé na lavičkách, ale tam, kde seděli naši diskutéři, bylo prázdno. Obloha nad Moskvou vybledla a ve výšce jste mohli zřetelně rozeznat dosud nezezlátlý bílý úplněk. Dýchalo se volněji a hlasy pod lipami zněly tlumeně, ztišené podvečerem. Jakto, že stačil vybájit celý příběh, a já to ani nezpozoroval? hloubal Bezprizorný udiveně. Vždyť už je večer!… A možná že ve skutečnosti žádné vyprávění nebylo a já prostě usnul a to všecko se mi zdálo? Přesto musíme předpokládat, že profesor přece jen svůj příběh vyprávěl, jinakbychom museli připustit, že se totéž zdálo Berliozovi. Zadíval se totiž pozorně profesorovi do tváře a řekclass="underline" „Vaše vyprávění je neobyčejně zajímavé, profesore, třebaže se ani v nejmenším neshoduje s výkladem evangelia…” „Prosím vás,” namítal profesor a pohrdavě se ušklíbl, „nevím jakkdo, ale vy byste měl vědět, že nic z toho, co je psáno v evangeliu, se nikdy ve skutečnosti neudálo. Kdybychom se začali odvolávat na evangelium jako na nějaký historický pramen…” Znovu se ušklíbl a Berliozse zarazil, protože doslova totéž tvrdil Ivanovi, když spolu kráčeli po Bronné směrem k Patriarchovým rybníkům. „Správně,” odpověděl, „ale obávám se, že stejně taknikdo nemůže dokázat věrohodnost toho, co jste nám vyprávěl.” „Omyl! Existuje někdo, kdo to může dokázat!” ujišťoval lámanou ruštinou profesor, a náhle jim spiklenecky pokynul, aby přisedli blíž. Když k němu naklonili hlavy, každý z jedné strany, prohlásil už bezcizího přízvuku, který se čertví proč náhle objevoval a hned zase mizeclass="underline" „To je tak…,” přitom se polekaně ohlédl a pokračoval šeptem, „víte, já se toho všeho osobně zúčastnil. Byl jsem u Piláta v paláci, v zahradě, kde rozmlouval s Kaifášem, a dokonce i na tribuně, jenomže tajně, abych takřekl, inkognito. Proto vásvelmi prosím, abyste si to nechali pro sebe, nikomu ani slovo, psst…” Zavládlo mlčení a Berliozzpopelavěl.