Mistr a Marketka [cs]

V chodbě byla tma. Několikrát narazil hlavou o zeď, až konečně uviděl pode dveřmi slabý proužeksvětla; nahmatal kliku a opatrně stiskl. Háčekodskočil, Ivan se octl skutečně v koupelně a napadlo ho, že měl štěstí, i když jiné, než potřeboval. Ovanulo ho vlhké teplo a ve svitu uhlíků, které doutnaly pod kotlem, rozeznal velikánské necky zavěšené na stěně a otlučenou vanu posetou hrozivými černými skvrnami po sloupaném smaltu. Ve vaně stála nahá občanka, celá namydlená, a v ruce držela houbu. Krátkozrace zamžourala na vetřelce a nejspíš si ho v tom pekelném osvětlení s někým spletla, protože vesele, polohlasně zašvitořila: „Kirjuško! Nelezte sem! Zbláznil jste se… Fjodor Ivanyč se každou chvíli vrátí. Marš ven!” a mrskla po něm houbou. Šlo pochopitelně o nedorozumění a zavinil je samozřejmě náš Ivan. Nechtěl to všakpřiznat, jenom káravě vykřikclass="underline"

„Nemravo jedna!”, a než se vzpamatoval, už stál v kuchyni.

Bylo tu prázdno, pouze na plotně v pološeru trůnilo tiše asi deset vyhaslých vařičů. Zbloudilý měsíční paprsekpronikal zaprášeným, po léta nemytým oknem a osvětloval skoupě kout, kde pod nánosem prachu a pavučin visela zapomenutá ikona a za rámečkem vyčuhovaly dvě svatební svíce. Pod touhle velkou ikonou byla přišpendlena malá, papírová. Nikdo neví, jakse v Ivanově hlavě zrodil tenhle nápad, ale jisté je, že básníkpopadl do jedné ruky svíci, do druhé papírovou ikonu a teprve pakvyklouzl zadním vchodem. S těmito předměty opustil neznámý byt, bručel si něco pod vousy a ještě se v duchu červenal, když si vzpomněl na příhodu v koupelně..

Bezděčně se snažil uhodnout, kdo byl asi ten drzý Kirjuška a jestli ta odporná čepice v předsíni nepatřila náhodou jemu. Vpusté neutěšené uličce se rozhlédl a pátral po uprchlíkovi, ale marně: nebylo po něm vidu ani slechu. Nakonec v duchu rozhodclass="underline" No ovšem! Je u řeky! Vpřed!

Bylo by snad záhodno zjistit, proč Ivan předpokládal, že profesor je právě u řeky Moskvy a ne někde jinde. Jenomže básníka se bohužel neměl kdo zeptat. Odpudivá ulička byla liduprázdná. Brzy jste mohli Bezprizorného zastihnout na žulových stupních svažujících se k řece. Svlékl se a svěřil šaty do opatrováni neznámému dobrosrdečnému vousáči, který kouřil vlastnoručně ukroucenou cigaretu vedle bílé roztrhané košile a rozšněrovaných sešlapaných bot. Básníkmával rukama, aby vychladl, a pakse vrhl šipkou do řeky. Voda byla ledová, až mu to vyrazilo dech. Dokonce mu blesklo hlavou, že nedokáže vyplout na povrch. Nakonec se mu to přece jen podařilo: funěl a hlasitě odfrkoval, oči vypoulené strachem, když plaval v zčernalé vodě načichlé naftou, mezi pokřivenými stíny nábřežních svítilen. Když mokrý vyběhl po schodech k místu, kde zanechal šaty pod vousáčovou ochranou, ukázalo se, že někdo ukradl nejen šaty, ale i vousáče. Namísto hromádky šatstva tu ležely jen pruhované podvlékačky, roztrhaná košile, svíce, papírová ikona a krabička zápalek. Básníkv bezmocném vzteku pohrozil pěstí do dálky a navlékl si všecko, co zbylo. Nepříjemně ho bodly dvě myšleny: za prvé že ztratil průkazMASOLITu, který nosil ve dne v noci u sebe, a za druhé si nebyl jist, podaří-li se mu v takovém stavu proklouznout bezpřekážekměstem. Přece jen v podvlékačkách… Namítnete, co je komu do toho, ale co když ho někdo zastaví nebo dokonce zadrží? Strhal z podvlékačekknoflíky u kotníků v naději, že se takhle budou podobat letním kalhotám, popadl ikonu, svíčku a zápalky a vykročil se slovy: „Ke Gribojedovovi! Jistojistě bude tam.”