Бесплатная библиотека
Читайте книгу на сайте или телефоне
Mistr a Marketka [cs] - Читать Любимую Русскую Полную Книгу 👉 Read-E-Book.com

Mistr a Marketka [cs]

Электронная книга - «Mistr a Marketka [cs]». Краткое содержание книги:

Bulgakov začal na knize pracovat v roce 1928. První verze nesly názvy Černý mág (Черный маг), Inženýrovo kopyto (Копыто инженера), Žonglér s kopytem (Жонглер с копытом) či Veliarův syn (Сын Велиара). Rukopis byl připravován pro vydavatelství Nědra a jeho první verze byla (po zákazu hry Kabala pobožnůstkářů — Кабала святош) autorem spálena 18. března 1930. Dochoval se autorův dopis, datovaný 28. dubna 1930 a adresovaný vládě, v němž autor doslovně píše „… osobně, vlastníma rukama jsem v kamnech spálil všechny koncepty románu o ďáblovi.“ (Motiv pálení díla se objevuje i v knize samotné.)
Práci nad románem Bulgakov obnovil již v roce 1931. Ve druhé verzi se objevuje postava Markéty a Mistra a román získává definitivní název Mistr a Markétka (Мастер и Маргарита). V pořadí druhá verze byla dokončena v roce 1936. Dílo v této podobě již obsahovalo větší část zápletky i všechny důležité pasáže. V roce 1937 Bulgakov román ještě jednou zredigoval a do názvu doplnil podtitul Fantastický román. Začišťováním a slohovým pilováním textu (za pomoci své ženy) se zabýval téměř až do své smrti — poslední úpravy rukopisu jsou datovány 13. února 1940 (necelý měsíc před Bulgakovovou smrtí). Román je tak fabulačně završen. Bulgakovova žena však pokračovala v redikci románu až do roku 1941. Některé ze zbývajících a Bulgakovem i jeho ženou nepostřehnutých rozporů jsou přesto předmětem kvízových otázek znalců autorova díla (Mistr je např. v Kapitole třinácté hladce oholen, zato v Kapitole čtyřiadvacáté — dějově následující za několik hodin — má dlouhou bradku).
Cenzurovaná verze (12 % textu vynecháno, ještě větší část pozměněna) byla poprvé publikována až v roce 1966 v časopise Moskva (ročník 1966, č. 11 a ročník 1967, č. 1). Text odstraněných a upravených částí vyšel samizdatově a byl doplněn o údaje nezbytné ke kompletnímu nahrazení originální verze. V roce 1967 nakladatelství Posev (ve Frankfurtu) vydalo kompletní verzi (právě díky samizdatovým doplňkům). Rusko se prvního necenzurovaného znění dočkalo až v roce 1973, kdy v nakladatelství Chudožestvenaja Litěratura (Художественая Литература) vyšla verze opírající se o rukopisy sepsané do začátku roku 1940. Toto znění bylo považováno za kanonické až do roku 1989, kdy byla za pomoci redaktorky Lydie Janovské vydána verze respektující veškeré existující rukopisy.
1 ... 8 9 10 11 12 13 14 15 16 ... 95
Перейти на страницу:

V chodbě byla tma. Několikrát narazil hlavou o zeď, až konečně uviděl pode dveřmi slabý proužeksvětla; nahmatal kliku a opatrně stiskl. Háčekodskočil, Ivan se octl skutečně v koupelně a napadlo ho, že měl štěstí, i když jiné, než potřeboval. Ovanulo ho vlhké teplo a ve svitu uhlíků, které doutnaly pod kotlem, rozeznal velikánské necky zavěšené na stěně a otlučenou vanu posetou hrozivými černými skvrnami po sloupaném smaltu. Ve vaně stála nahá občanka, celá namydlená, a v ruce držela houbu. Krátkozrace zamžourala na vetřelce a nejspíš si ho v tom pekelném osvětlení s někým spletla, protože vesele, polohlasně zašvitořila: „Kirjuško! Nelezte sem! Zbláznil jste se… Fjodor Ivanyč se každou chvíli vrátí. Marš ven!” a mrskla po něm houbou. Šlo pochopitelně o nedorozumění a zavinil je samozřejmě náš Ivan. Nechtěl to všakpřiznat, jenom káravě vykřikclass="underline"

„Nemravo jedna!”, a než se vzpamatoval, už stál v kuchyni.

Bylo tu prázdno, pouze na plotně v pološeru trůnilo tiše asi deset vyhaslých vařičů. Zbloudilý měsíční paprsekpronikal zaprášeným, po léta nemytým oknem a osvětloval skoupě kout, kde pod nánosem prachu a pavučin visela zapomenutá ikona a za rámečkem vyčuhovaly dvě svatební svíce. Pod touhle velkou ikonou byla přišpendlena malá, papírová. Nikdo neví, jakse v Ivanově hlavě zrodil tenhle nápad, ale jisté je, že básníkpopadl do jedné ruky svíci, do druhé papírovou ikonu a teprve pakvyklouzl zadním vchodem. S těmito předměty opustil neznámý byt, bručel si něco pod vousy a ještě se v duchu červenal, když si vzpomněl na příhodu v koupelně..

Bezděčně se snažil uhodnout, kdo byl asi ten drzý Kirjuška a jestli ta odporná čepice v předsíni nepatřila náhodou jemu. Vpusté neutěšené uličce se rozhlédl a pátral po uprchlíkovi, ale marně: nebylo po něm vidu ani slechu. Nakonec v duchu rozhodclass="underline" No ovšem! Je u řeky! Vpřed!

Bylo by snad záhodno zjistit, proč Ivan předpokládal, že profesor je právě u řeky Moskvy a ne někde jinde. Jenomže básníka se bohužel neměl kdo zeptat. Odpudivá ulička byla liduprázdná. Brzy jste mohli Bezprizorného zastihnout na žulových stupních svažujících se k řece. Svlékl se a svěřil šaty do opatrováni neznámému dobrosrdečnému vousáči, který kouřil vlastnoručně ukroucenou cigaretu vedle bílé roztrhané košile a rozšněrovaných sešlapaných bot. Básníkmával rukama, aby vychladl, a pakse vrhl šipkou do řeky. Voda byla ledová, až mu to vyrazilo dech. Dokonce mu blesklo hlavou, že nedokáže vyplout na povrch. Nakonec se mu to přece jen podařilo: funěl a hlasitě odfrkoval, oči vypoulené strachem, když plaval v zčernalé vodě načichlé naftou, mezi pokřivenými stíny nábřežních svítilen. Když mokrý vyběhl po schodech k místu, kde zanechal šaty pod vousáčovou ochranou, ukázalo se, že někdo ukradl nejen šaty, ale i vousáče. Namísto hromádky šatstva tu ležely jen pruhované podvlékačky, roztrhaná košile, svíce, papírová ikona a krabička zápalek. Básníkv bezmocném vzteku pohrozil pěstí do dálky a navlékl si všecko, co zbylo. Nepříjemně ho bodly dvě myšleny: za prvé že ztratil průkazMASOLITu, který nosil ve dne v noci u sebe, a za druhé si nebyl jist, podaří-li se mu v takovém stavu proklouznout bezpřekážekměstem. Přece jen v podvlékačkách… Namítnete, co je komu do toho, ale co když ho někdo zastaví nebo dokonce zadrží? Strhal z podvlékačekknoflíky u kotníků v naději, že se takhle budou podobat letním kalhotám, popadl ikonu, svíčku a zápalky a vykročil se slovy: „Ke Gribojedovovi! Jistojistě bude tam.”

Moskva už žila večerním životem. V oblacích prachu po ulicích rachotily plošinové náklaďáky s řinčivými řetězy.

Na nich leželi neznámí muži na pytlech a vystrkovali břicha vzhůru. Všecka okna byla dokořán. V každém zářila lampa pod oranžovým stínidlem a ze všech oken, dveří, průjezdů, střech, půd, ze sklepů i dvorků nakřáple burácela polonéza z Evžena Oněgina. Ivanovy obavy se plně potvrdily: lidé si ho vesměsvšímali a otáčeli se. Proto se rozhodl opustit hlavní tepny a proplétal se uličkami, kde nejsou chodci takdotěrní a kde toliknehrozí nebezpečí, že budou obtěžovat bosého muže otázkami a ukazovat na jeho spodky, které tvrdošíjně odmítaly podobat se kalhotám. Zapadl do tajemné sítě arbatských uliček, plížil se podél zdí, bázlivě pošilhával kolem sebe, ohlížel se a krčil, občasvhupl do průjezdu a vyhýbal se křižovatkám řízeným světly i elegantním dveřím diplomatických vil. Na trudné pouti ho bůhvíproč nelítostně pronásledoval všudypřítomný orchestr a za jeho doprovodu zpíval mohutný baryton o své lásce k Taťáně.

5

SKANDÁL V GRIBOJEDOVOVI

Starobylý jednopatrový dům krémové barvy na Okružní třídě stál v hloubi zakrslé zahrady, obehnané ozdobnou kovovou mříží. Malý asfaltový plácekpřed domem, kde v zimě trůnila hromada sněhu s lopatou, se v létě proměnil v nejpřitažlivější část letní restaurace pod plátěnou střechou. Říkalo se mu Gribojedovůvdům, protože prý ho kdysi vlastnila teta spisovatele Gribojedova. Ruku do ohně bych za to nedal. Pokud si vzpomínám, Gribojedovsnad ani neměl tetu, která by byla majitelkou domu… Přesto vila nesla jeho jméno. Ba co víc, jistý moskevský žvanil vykládal, že prý v kruhovitém sloupovém sále v prvním patře slavný spisovatel předčítal vzpomínané tetičce, pohodlně rozvalené na pohovce, úryvky z Hoře z rozumu. Ostatně, čert ví, třeba to byla pravda, ale pro náš příběh to není důležité. Důležitější je, že nyní spravoval dům MASOLIT, v jehož čele stál nešťastný Michail Alexandrovič Berliozaž do chvíle, kdy se objevil na Patriarchových rybnících. Zpříkladné iniciativy členů MASOLITu nikdo neříkal Gribojedovůvdům, ale jednoduše Gribojedov. Třeba: „Včera jsem se tlačil dvě hodiny ve frontě před Gribojedovem.” — „No a?”

„Vybojoval jsem měsíční poukazdo Jalty.”„Seš formát…,” nebo: „Běž za Berliozem, úřaduje dnesod čtyř do pěti v Gribojedovovi,” a podobně. MASOLIT se usídlil v Gribojedovovi co nejlíp a nejpohodlněji, jaksi jen dovedete představit. Každý návštěvníkse zprvu bezděčně seznámil s vývěskami nejrůznějších sportovních kroužků a dále se skupinovými i jednotlivými fotografiemi členů MASOLITu, které visely po obou stranách schodiště vedoucího do prvního patra. Tady na dveřích první místnosti bylo napsáno velkými písmeny Rybářsko-chatařská sekce — a vedle byl namalovaný karasna udici. Na dveřích kanceláře č.2 visela poněkud záhadná tabulka: Jednodenní tvůrčí cesty. Vyřizuje M. V. Padělaná. Na dalších vévodil krátký, ale už docela nepochopitelný nápis: Perelygino. Pakzačaly náhodnému návštěvníkovi Gribojedova přecházet oči při pohledu na všecky ty tabulky, které se pestřily na tetiččiných ořechových dveřích: Zápisdo pořadníku na papír u S. Klovakinové, Pokladna, Honorářová účtárna pro skečisty… Když jste se prodrali dlouhatánským hadem fronty, která začínala už dole ve vrátnici, mohli jste zahlédnout na dveřích, kam se nepřetržitě dobývali žadatelé, tabulku s nápisem Bytová otázka. Za Bytovou otázkou vykukoval přepychový plakát s vyobrazenou skálou a po jejím hřebenu jel jezdec v pláštěnce, s puškou přesrameno. O něco níž se zelenaly palmy a na balkóně seděl mladíks bujnou kšticí, směle zahleděný kamsi do výšky, a v ruce držel plnicí pero. Dole hlásal nápis:

1 ... 8 9 10 11 12 13 14 15 16 ... 95
Перейти на страницу:
0
Сюжет
  • 1
  • 2
  • 3
  • 4
  • 5
  • 6
  • 7
  • 8
  • 9
  • 10
0
Атмосфера
  • 1
  • 2
  • 3
  • 4
  • 5
  • 6
  • 7
  • 8
  • 9
  • 10
0
Главный герой
  • 1
  • 2
  • 3
  • 4
  • 5
  • 6
  • 7
  • 8
  • 9
  • 10
0
Общее впечатление
  • 1
  • 2
  • 3
  • 4
  • 5
  • 6
  • 7
  • 8
  • 9
  • 10
Итоговая оценка: 0.0 из 10 (голосов: 0 / История оценок)