Mistr a Marketka [cs]
- Автор: Булгаков Михаил Афанасьевич
- Год: 2009
- Язык: чешский
- Переводчик: Alena Moravkova
- Жанр: Советская классическая проза
Электронная книга - «Mistr a Marketka [cs]». Краткое содержание книги:
Práci nad románem Bulgakov obnovil již v roce 1931. Ve druhé verzi se objevuje postava Markéty a Mistra a román získává definitivní název Mistr a Markétka (Мастер и Маргарита). V pořadí druhá verze byla dokončena v roce 1936. Dílo v této podobě již obsahovalo větší část zápletky i všechny důležité pasáže. V roce 1937 Bulgakov román ještě jednou zredigoval a do názvu doplnil podtitul Fantastický román. Začišťováním a slohovým pilováním textu (za pomoci své ženy) se zabýval téměř až do své smrti — poslední úpravy rukopisu jsou datovány 13. února 1940 (necelý měsíc před Bulgakovovou smrtí). Román je tak fabulačně završen. Bulgakovova žena však pokračovala v redikci románu až do roku 1941. Některé ze zbývajících a Bulgakovem i jeho ženou nepostřehnutých rozporů jsou přesto předmětem kvízových otázek znalců autorova díla (Mistr je např. v Kapitole třinácté hladce oholen, zato v Kapitole čtyřiadvacáté — dějově následující za několik hodin — má dlouhou bradku).
Cenzurovaná verze (12 % textu vynecháno, ještě větší část pozměněna) byla poprvé publikována až v roce 1966 v časopise Moskva (ročník 1966, č. 11 a ročník 1967, č. 1). Text odstraněných a upravených částí vyšel samizdatově a byl doplněn o údaje nezbytné ke kompletnímu nahrazení originální verze. V roce 1967 nakladatelství Posev (ve Frankfurtu) vydalo kompletní verzi (právě díky samizdatovým doplňkům). Rusko se prvního necenzurovaného znění dočkalo až v roce 1973, kdy v nakladatelství Chudožestvenaja Litěratura (Художественая Литература) vyšla verze opírající se o rukopisy sepsané do začátku roku 1940. Toto znění bylo považováno za kanonické až do roku 1989, kdy byla za pomoci redaktorky Lydie Janovské vydána verze respektující veškeré existující rukopisy.
„Vidím, že z mé rozmluvy s tím mladíkem vzešlo nějaké neštěstí. Cítím, vladaři, že ho stihne zlý osud, a je mi ho líto.” „Domnívám se,” usmál se křivě prokurátor, „že jsou na světě jiní, které bysměl spíš politovat než Jidáše Iškariotského, neboť je čeká horší osud! Taktedy MarekKrysobijce, chladný a zapřisáhlý hrdlořez, lidé, kteří, jakvidím,” a Pilát ukázal na Ješuovu znetvořenou tvář, „tě bili za tvoje výroky, buřiči Dismasa Gestas, kteří se svými kumpány pobili čtyři vojáky, a konec konců špinavý zrádce Jidáš — ti všichni jsou podle tebe dobří lidé?” „Takjest,” přisvědčil vězeň.
„A tvrdíš, že bude nastoleno království pravdy?”
„Bude, vladaři,” řekl přesvědčivě Ješua.
„To se nikdy nestane!” zvolal náhle prokurátor hrozivým hlasem, až se Ješua zapotácel. Stejně takkřičel Pilát před mnoha lety v Dívčím údolí na vojáky: „Bijte je! Bijte je! Obr Krysobijce jim padl do rukou!” Teď zvýšil hlas, ztrhaný od povelů, a vykřikoval, aby ho slyšeli v zahradě: „Je vinen!
Je vinen! Je vinen!” Pakuž tišeji dodaclass="underline"
„Ješuo Ha-Nocri, věříš v nějaké bohy?”
„Bůh je jen jeden,” odpověděl Ješua, „a v toho věřím.”
„Takse k němu pomodli! Řádně se pomodli! Ačkoli…,” pokračoval chraplavě, „to stejně nepomůže. Ženu nemáš?” zeptal se bůhvíproč smutně: nechápal, co se s ním děje. „Jsem sám.”
„Nenávidím tohle město,” zamumlal najednou Pilát, zimomřivě se otřásl a zamnul si ruce, jako by si je myl. „Kdyby tě byli zabili dřív, než sessetkal s Jidášem Iškariotským, bylo by pro tebe líp.” „Nemohl bysmě propustit na svobodu, vladaři?” zaprosil nečekaně obžalovaný a jeho hlaszněl polekaně. „Vidím, že mě chtějí zabít.” Po Pilátově tváři přeběhla křeč. Správce pozvedl k viníkovi zanícené, rudě žilkované bulvy a řekclass="underline" „Ty myslíš, nešťastníku, že římský prokurátor propustí na svobodu člověka, který vede takové řeči jako ty? Ó bohové!
Nebo snad předpokládáš, že jsem ochoten stanout na tvém místě? Nesdílím tvé názory. A teď dobře poslouchej: jestli od této chvíle hlesneš, varuj se mě, to ti povídám!” „Vladaři, já…”
„Mlč!” zahřměl Pilát a zuřivě sledoval vlaštovku, která znovu vlétla na kolonádu. „Ke mně!” zavelel nakonec.
Když se tajemníka stráže vrátili na místo, vladař oznámil, že potvrzuje rozsudeksmrti, vynesený shromážděním malého synedria nad zločincem Ješuou Ha-Nocrim. Tajemníkta slova zapsal. Za okamžikpředstoupil před Pilátovo křeslo MarekKrysobijce. Vladař mu poručil, aby předal viníka veliteli tajné služby a zároveň mu tlumočil prokurátorůvpříkaz, aby Ješua Ha-Nocri byl držen odděleně od ostatních odsouzenců. Vojákům tajné služby bylo pod hrozbou nejvyššího trestu zakázáno s Ješuou mluvit a odpovídat na jeho otázky. Na Krysobijcůvpokyn stráž obstoupila Ješuu a odváděla ho z kolonády. Poté před prokurátora předstoupil krasavec se světlou bradkou a orlími péry v chocholu přilbice. Na prsou mu zářily zlaté lví tlamy a u pasu jílec meče pobitý zlatem. Sandály s trojitou podrážkou měl zašněrované až ke kolenům a přeslevé rameno mu splýval nachový plášť. Byl to legát, který velel legii. Vladař se ho ptal, kde se v tu chvíli nachází sebastská kohorta. Velitel mu oznámil, že obsadila prostranství před hipodromem, kde má být ještě dnesveřejně vyhlášen rozsudeknad zločinci. Pilát nařídil, aby legát vybral z římské kohorty dvě centurie. První pod Krysobijcovým velením měla doprovázet zločince a vozy s popravčím nářadím i katy na Golgotu a obsadit vrchol kopce. Druhá měla obsadit horu hned. Za stejným účelem bude na Golgotu vyslán pomocný jezdecký pluk, syrská ala, aby posílil ochranu. Sotva legát opustil kolonádu, prokurátor přikázal tajemníkovi, aby pozval do paláce předsedu a dva členy synedria, a dále velitele jeruzalémské chrámové stráže.
Zároveň si vyžádal, aby ještě před společnou poradou mohl mluvit s předsedou synedria o samotě. Jeho příkazbyl splněn pohotově a přesně. Slunce, které v těch dnech s nevídanou zuřivostí spalovalo Jeruzalém, ještě nedosáhlo vrcholu, když se na horní terase zahrady u nohou bílých mramorových lvů, střežících schodiště, setkal správce Judeje s veleknězem Kaifášem, který vedle svých kněžských povinností předsedal synedriu. Vzahradě panovalo ticho. Ale sotva prokurátor vyšel ze sloupořadí na sluncem zalitou terasu vroubenou palmami na obludných sloních nohách, rozevřel se před ním pohled na nenáviděný Jeruzalém s jeho visutými mosty, pevnostmi a hlavně nepopsatelnou mramorovou horou pokrytou zlatými dračími šupinami namísto kupole — jeruzalémským chrámem — a jeho jemný sluch zachytil tlumené mručení, občaspřehlušené slabými výkřiky nebo steny. Vycházelo zdola, kde v dálce oddělovala kamenná hradba dolní terasy palácových zahrad od města. Piláta napadlo, že tam dole na náměstí se shromáždily nesčetné davy Jeruzalémských, které vzrušily nepokoje posledních dnů, a že všichni netrpělivě očekávají, až bude vynesen rozsudek. Výkřiky přisoudil neúnavným prodavačům vody. Bylo třeba jednat. Nejdříve pozval velekněze na kolonádu pod záminkou, aby se skryli před nelítostným žárem. Kaifáš se zdvořile omluvil a vysvětloval, že v předvečer svátku je to nepřípustné. Pilát si nasadil na svou lehce olysalou hlavu kápi a začal. Rozmlouvali řecky. Prokurátor prohlásil, že posoudil případ Ješuy Ha-Nocriho a potvrdil rozsudeksmrti. K trestu smrti ukřižováním, který měl být vykonán ještě dnes, byli rovněž odsouzeni další tři buřiči: Dismas, Gestasa Bar-Rabban. První dva vyzývali lid ke vzpouře proti Césarovi, byli zajati římskou správou, a patří tudíž prokurátorovi. O ně tedy nejde. Zbývající dva, Bar-Rabbana a Ješuu Ha-Nocriho, zatkla místní stráž a byli odsouzeni synedriem. Podle zákona a místního obyčeje se patří jednoho z nich osvobodit na počest nadcházejících velikonočních svátků. Správce Judeje by rád viděl, koho z těch dvou hodlá synedrion propustit na svobodu: Bar-Rabbana nebo Ha-Nocriho? Kaifáš kývl hlavou na znamení, že porozuměl otázce, a odpověděclass="underline" „Synedrion žádá, aby byl osvobozen Bar-Rabban.”
Pilát dobře věděl, co mu veleknězodpoví, ale chtěl dát najevo, že ho taková odpověď překvapuje. Zhostil se své úlohy mistrovsky. Zvedl tázavě obočí, zatvářil se povýšeně a hleděl udiveně veleknězi přímo do očí. „Přiznávám se, že mě tvá odpověď překvapuje,” prohodil mírně. „Obávám se, že zde došlo k nedorozumění.” Pakpoznamenal na vysvětlenou, že římská správa nehodlá ani v nejmenším zasahovat do pravomoci místních vládců, to ostatně veleknězsám ví, že všakv daném případě došlo k zjevnému přehmatu. Římská správa má samozřejmě zájem na tom, aby se chyba napravila. Skutečně, zločiny Bar-Rabbanovy a Ha-Nocriho se nedají srovnat. Jestliže se Ješua, zcela nesporně pomatený člověk, provinil nejapnými výroky, které pobuřovaly lid v Jeruzalémě a na některých jiných místech, pakBar-Rabban má na svědomí těžší provinění. Nejenže se opovážil přímo burcovat lid ke vzpouře, ale navíc zabil strážného, který se ho pokoušel zatknout. Je proto daleko nebezpečnější než Ha-Nocri. Vzhledem k tomu, co bylo řečeno, prosí prokurátor velekněze, aby přezkoumal své rozhodnutí a na svobodě ponechal ze dvou viníků toho, kdo je neškodnější — a to je bezpochyby Ha-Nocri. Je to tak? Kaifáš odpověděl tiše, ale rozhodně, že synedrion se podrobně seznámil s celým případem, a znovu opakuje, že hodlá osvobodit Bar-Rabbana. „Jakže? Nedbá se na mou přímluvu? Přímluvu toho, jehož ústy promlouvá římská vláda? Opakuj to potřetí, velekněže.” „Potřetí věz, že osvobodíme Bar-Rabbana,” pronesl polohlasně Kaifáš. Rozhovor skončil a víc nebylo o čem mluvit. Ha-Nocri byl nenávratně ztracen a už nikdo na celém světě nezbaví Piláta prudkých, zákeřných bolestí, proti nimž není léku kromě smrti. Ale to teď prokurátora neznepokojovalo. Zaplavil ho znovu nepochopitelný smutek, jakému propadl ráno na kolonádě.