Бесплатная библиотека
Читайте книгу на сайте или телефоне
Mistr a Marketka [cs] - Читать Любимую Русскую Полную Книгу 👉 Read-E-Book.com

Mistr a Marketka [cs]

Электронная книга - «Mistr a Marketka [cs]». Краткое содержание книги:

Bulgakov začal na knize pracovat v roce 1928. První verze nesly názvy Černý mág (Черный маг), Inženýrovo kopyto (Копыто инженера), Žonglér s kopytem (Жонглер с копытом) či Veliarův syn (Сын Велиара). Rukopis byl připravován pro vydavatelství Nědra a jeho první verze byla (po zákazu hry Kabala pobožnůstkářů — Кабала святош) autorem spálena 18. března 1930. Dochoval se autorův dopis, datovaný 28. dubna 1930 a adresovaný vládě, v němž autor doslovně píše „… osobně, vlastníma rukama jsem v kamnech spálil všechny koncepty románu o ďáblovi.“ (Motiv pálení díla se objevuje i v knize samotné.)
Práci nad románem Bulgakov obnovil již v roce 1931. Ve druhé verzi se objevuje postava Markéty a Mistra a román získává definitivní název Mistr a Markétka (Мастер и Маргарита). V pořadí druhá verze byla dokončena v roce 1936. Dílo v této podobě již obsahovalo větší část zápletky i všechny důležité pasáže. V roce 1937 Bulgakov román ještě jednou zredigoval a do názvu doplnil podtitul Fantastický román. Začišťováním a slohovým pilováním textu (za pomoci své ženy) se zabýval téměř až do své smrti — poslední úpravy rukopisu jsou datovány 13. února 1940 (necelý měsíc před Bulgakovovou smrtí). Román je tak fabulačně završen. Bulgakovova žena však pokračovala v redikci románu až do roku 1941. Některé ze zbývajících a Bulgakovem i jeho ženou nepostřehnutých rozporů jsou přesto předmětem kvízových otázek znalců autorova díla (Mistr je např. v Kapitole třinácté hladce oholen, zato v Kapitole čtyřiadvacáté — dějově následující za několik hodin — má dlouhou bradku).
Cenzurovaná verze (12 % textu vynecháno, ještě větší část pozměněna) byla poprvé publikována až v roce 1966 v časopise Moskva (ročník 1966, č. 11 a ročník 1967, č. 1). Text odstraněných a upravených částí vyšel samizdatově a byl doplněn o údaje nezbytné ke kompletnímu nahrazení originální verze. V roce 1967 nakladatelství Posev (ve Frankfurtu) vydalo kompletní verzi (právě díky samizdatovým doplňkům). Rusko se prvního necenzurovaného znění dočkalo až v roce 1973, kdy v nakladatelství Chudožestvenaja Litěratura (Художественая Литература) vyšla verze opírající se o rukopisy sepsané do začátku roku 1940. Toto znění bylo považováno za kanonické až do roku 1989, kdy byla za pomoci redaktorky Lydie Janovské vydána verze respektující veškeré existující rukopisy.
1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 ... 95
Перейти на страницу:

Žádal jsem ho:,Prosím tě snažně, spal ten svůj pergamen!’, ale vytrhl mi ho z ruky a utekl.” „Co to bylo za člověka?” zeptal se štítivě Pilát a přejel si rukou spánek. „Jistý Matouš zvaný Lévi,” povzbuzen vykládal spoutaný. „Býval výběrčím daní. Setkali jsme se poprvé na cestě do Bethafagy, v místě, kde fíkový háj vybíhá do ostrého úhlu, a dali jsme se do řeči. Nejdřívse mnou jednal nevlídně, a dokonce mě urážel, totiž domníval se, že mě uráží, když mě nazývá psem,” usmál se. „Já všakna tom zvířeti neshledávám nic špatného a to slovo mě neurazí.” Tajemníkpřestal zapisovat a potají vrhl překvapený pohled nikoli na vězně, ale na vladaře. „…Když mě pakvyslechl, zjihl,” pokračoval Ješua. „A nakonec zahodil peníze na cestu a prohlásil, že půjde se mnou od města k městu…” Pilát se ušklíbl na půl úst, vycenil žluté zuby a obrátil se k tajemníkovi: „Ó, tohle město Jeruzalém! Co tady člověkneuslyší! Výběrčí daní zahodí peníze na cestu…” Tajemníknevěděl, jakmá odpovědět, a proto považoval za nutné opětovat Pilátůvúsměv. „Prohlásil, že peníze od té chvíle nadosmrti nenávidí,” vysvětloval Ješua Matoušovo podivné chování a dodaclass="underline" „A nyní mě provází na mé pouti.” Prokurátor pohlédl se strnulým úšklebkem na zatčeného a pakna slunce, které neúprosně stoupalo nad sochami koní na hipodromu, jenž ležel daleko vpravo dole. V návalu bolesti ho napadlo, že by bylo nejjednodušší vyhnat toho podivného buřiče z kolonády — stačilo přece pronést pouhá dvě slova:

„Ukřižujte ho!” Pakby okamžitě odvolal doprovodný oddíl a sám se uchýlil do vnitřních komnat paláce, nařídil, aby zatáhli závěsy, a svalil se na lůžko, požádal o trochu studené vody, zavolal naříkavě psa Banga a postěžoval si mu na hemikranii. Pakse mu v rozbolavělé hlavě mihla lákavá myšlenka na jed. Pozoroval zkaleným zrakem vězně a chvíli mlčel, jako by se bolestně snažil rozpomenout, proč před ním v ranním nemilosrdném jeruzalémském slunečním žáru stojí tenhle člověks obličejem zohaveným od ran, a jaké zbytečné otázky mu ještě musí položit. „Matouš Lévi?” zeptal se polohlasně a zavřel oči. „Ano, Matouš Lévi,” dolehl k němu jasný, trýznivý hlas.

„A co jsi tedy kázal o chrámu davům na tržišti?”

Hlas, který bodal Piláta do spánků a působil mu nevýslovnou bolest, vysvětlovaclass="underline" „Prohlašoval jsem, vladaři, že padne chrám staré víry a povstane nový chrám pravdy. Užil jsem toho příměru, aby mi porozuměli.” „Jakým právem ty, poslední tulák, popouzíš lid ke vzpouře tím, že jim vykládáš o pravdě, o které nemáš ani ponětí? Co je podle tebe pravda?” Vtom prokurátorovi blesklo hlavou: Ó bohové! Proč se vyptávám u soudu na takové zbytečné věci… Rozum už mi vypovídá poslušnost… A znovu se mu zjevila číše naplněná tmavou tekutinou. Jed, jed… Vtom k němu dolehla slova:

„Především je pravda, že tě bolí hlava taksilně, až pomýšlíš malověrně na smrt. Nejenže nejsi schopen se mnou mluvit, ale dokonce ti činí potíže dívat se na mě. Bezděčně ti připadám jako tvůj trýznitel, a to mě mrzí. Nejsi v tuto chvíli s to logicky uvažovat a netoužíš po ničem jiném, než aby přišel tvůj pes, podle všeho jediná bytost na světě, která je ti blízká. Ale neboj se, trápení ustane, hlava tě přestane bolet ”. Tajemníkvytřeštil na obžalovaného oči a nedopsal poslední slovo. Pilát vzhlédl na Ješuu trpitelským pohledem a zpozoroval, že slunce už stojí téměř kolmo nad hipodromem a že jeden paprsekzabloudil mezi sloupoví a plazí se k sešlapaným sandálům vězně, který před ním ustupuje. Povstal, sevřel si rukama spánky a na jeho vyholeném, zažloutlém obličeji se objevil zděšený výraz. Okamžitě se ale ovládl a znovu klesl do křesla. Zatčený mluvil dál, ale tajemníkuž nic nezapisoval a jen s krkem nataženým jako husa hltal každé slovo. „Vidíš, už je dobře,” pokračoval Ješua a hleděl účastně na Piláta, „jsem tomu nesmírně rád. Jestli ti smím radit, vladaři, měl bysna časopustit palác a vyjít si do okolí, třeba do zahrad na hoře Olivetské. Bouře se přižene…,” otočil se a přimhouřil oči proti slunci, „později, kvečeru.

Taková procházka by ti velice prospěla a já bych tě s radostí doprovázel. Napadly mě nové myšlenky, které by tě možná mohly zajímat. Rád bych je s tebou sdílel, působíš dojmem výjimečně chytrého člověka.” Tajemníksmrtelně zbledl a upustil svitekpod stůl. „Celé neštěstí je v tom,” pokračoval vězeň a nikdo se ho neodvážil okřiknout, „že se příliš uzavíráš do sebe a že jsi nenávratně ztratil víru v lidi. Ale uznej, nemůžeš přece veškerou náklonnost věnovat psovi. O mnoho v životě se ochuzuješ, vladaři!” A dokonce se osmělil pousmát. Tajemníkv tu chvíli horečně přemítal, má-li věřit svým uším, nebo ne. Ale nakonec uvěřil. Snažil se alespoň představit si, v jaké bizarní formě vzplane po téhle neslýchané drzosti hněvvznětlivého správce Judeje. Co všaknásledovalo, tajemníka ohromilo, třebaže Piláta dobře znal. Prokurátorůvztrhaný hlaspronesl chraplavě latinsky:

„Rozvažte mu ruce.”

Jeden ze strážných poklepal kopím na podlahu, předal je druhému, přistoupil k zatčenému a sňal mu pouta.

Tajemníkzvedl spadlý sviteka umínil si prozatím nic nezapisovat a ničemu se nedivit. „Přiznej se,” otázal se tiše Pilát, „že jsi věhlasný lékař?” „Nikoli, vladaři, nejsem lékař,” zavrtěl hlavou vězeň a radostně si mnul zrudlá, opuchlá a pomačkaná zápěstí.

Pilát si změřil obžalovaného těžkým pohledem zpod víček. Oči se mu vyjasnily a bleskly v nich známé jiskry. „Zapomněl jsem se tě zeptat,” řekl, „možná že umíš také latinsky?” „Ano, umím,” přikývl vězeň.

Vladařovy popelavé tváře získaly zase barvu a Pilát se otázal latinsky: „Jakjsi poznal, že jsem chtěl zavolat psa?”

„To je velmi jednoduché,” vysvětloval latinsky Ješua, „přejížděl jsi rukou sem a tam,” a napodobil prokurátorovo gesto, „jako byschtěl hladit psa, zatímco tvoje rty…” „Máš pravdu,” souhlasil Pilát.

Oba se odmlčeli. Pakse správce zeptal řecky: „Jsi tedy lékař?” „Ne, ne,” ujišťoval ho překotně viník. „Věř mi, nejsem lékař.” „Dobrá, chceš-li to udržet v tajnosti, dělej, jakse ti líbí. S tvým případem to přímo nesouvisí. Ty tedy tvrdíš, že jsi nevyzýval lid, aby zbořil… zapálil nebo jinakzničil chrám?” „Opakuji, vladaři, že jsem nikoho k podobným věcem nevyzýval. Cožpakse podobám bláznu?” „Ne, nepodobáš se bláznu,” odpověděl tiše prokurátor a zlověstně se usmál. „Přísahej, že jsi to neučinil.” „Na co si přeješ, abych přísahal?” zajímal se živě vězeň, zbavený pout. „Přísahej třeba na svůj život,” navrhoval správce, „to se zrovna hodí. Tvůj život beztakvisí na vlásku.” „Domníváš se snad, vladaři, že seso to přičinil i ty?” otázal se Ješua. „Jestliže ano, hrubě se mýlíš.” Pilát sebou škubl a procedil mezi zuby:

„Vkaždém případě mohu ten vlásekpřetrhnout.”

„I v tom se mýlíš,” namítl obžalovaný s mírným úsměvem a zaclonil si rukou tvář před sluncem. „Přiznej si alespoň, že přetrhnout ten vlásekmůže jen ten, kdo se o to přičinil.” „Budiž,” usmál se Pilát, „nyní chápu, proč ti různí jeruzalémští zevlouni a zahaleči chodili v patách. Nevím sice, kdo ti brousil jazyk, ale nabroušený ho máš dobře.

1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 ... 95
Перейти на страницу:
0
Сюжет
  • 1
  • 2
  • 3
  • 4
  • 5
  • 6
  • 7
  • 8
  • 9
  • 10
0
Атмосфера
  • 1
  • 2
  • 3
  • 4
  • 5
  • 6
  • 7
  • 8
  • 9
  • 10
0
Главный герой
  • 1
  • 2
  • 3
  • 4
  • 5
  • 6
  • 7
  • 8
  • 9
  • 10
0
Общее впечатление
  • 1
  • 2
  • 3
  • 4
  • 5
  • 6
  • 7
  • 8
  • 9
  • 10
Итоговая оценка: 0.0 из 10 (голосов: 0 / История оценок)