Mistr a Marketka [cs]

Frnk! Nad vladařovou hlavou se mihla vlaštovčí křídla, ptákprudce zakormidloval k míse fontány a vyletěl na svobodu.

Pilát pohlédl na vězně a zpozoroval, jakse po jeho boku zvedá ohnivý sloup prachu. „To je vše?” otázal se tajemníka.

„Bohužel ne,” prohlásil nečekaně tajemníka podal mu další svitek. „Co ještě?” zeptal se Pilát zamračeně.

Přelétl zběžně pergamen a jeho výrazse pronikavě změnil. Jako by se mu po krku a obličeji rozlila kreva způsobila, že jeho zažloutlá pleť zhnědla a oči zapadly ještě hlouběji. Současně cítil, jakse mu krevnahrnula do spánků, zběsile v nich buší a zamlžuje mu zrak. Hlava obžalovaného náhle zmizela a vystřídala ji jiná, olysalá, s řídkozubým zlatým věncem. Na jejím čele čněl kulatý vřed potřený mastí a rozleptával kůži. K tomu se přidala propadlá bezzubá ústa s pitvorně ohrnutým dolním rtem. Prokurátorovi připadalo, že růžové sloupoví a střecha zmizely. Jeruzalém hluboko dole pod zahradami paláce a všechno koleni utonulo v bujné zeleni zahrad na Capri. Pilátovi se zdálo, že ho klame i sluch: v dálce zaslechl tlumený hrozivý hlahol trub a zřetelně rozeznával huhňavý hlas, který nadutě protahoval slova: „Zákon trestající urážku velkého Césara…”

Vjeho mozku bleskly nesouvislé a nezvyklé myšlenky: Je ztracen! — potom: Jsme ztraceni! a mezitím už docela nejapná myšlenka o jakési nesmrtelnosti, která bezděčně vyvolávala trýznivý smutek. Násilím odehnal tyto představy, vrátil se pohledem na kolonádu a znovu před ním vyvstaly vězňovy oči. „Poslyš, Ha-Nocri,” spustil a zahleděl se na Ješuu zvláštním pohledem: tvářil se výhrůžně, ale jeho oči prozrazovaly obavu, „prohlašoval jsi někdy něco o velkém Césarovi? Odpověz! Prohlašoval, nebo neprohlašoval?” Přitom zdůraznil zápor víc, než se u soudu sluší, a upřel na tázaného pohled, jako by mu chtěl vnuknout jakousi myšlenku. „Mluvit pravdu je příjemné a nepůsobí to nejmenší námahu,” poznamenal vyšetřovaný.

„Nezajímá mě,” odpověděl přidušeně a zlostně Pilát, „jestli je ti příjemné nebo nepříjemné mluvit pravdu. Teď ale musíš odpovídat po pravdě. Važ přitom pozorně každé slovo, jestliže se chceš vyhnout nejen jisté, ale i bolestivé smrti.” Nikdo nevěděl, co se děje se správcem Judeje. Odvážil se dokonce vztáhnout ruku, zdánlivě jako by se chránil před sluncem, a za ní jako za ochranným štítem vyslal k Ješuovi významný pohled. „Taktedy,” začal, „odpověz: znáš jistého Jidáše Iškariotského a co jsi mu říkal, jestli jsi vůbec něco říkal, o Césarovi?” „To bylo tak,” vykládal ochotně obžalovaný, „předevčírem večer jsem se seznámil před chrámem s jistým mladíkem, který udával, že se jmenuje Jidáš Iškariotský. Pozval mě do svého domu v Dolním Městě a hostil mě…” „Také dobrý člověk?” otázal se Pilát a v očích mu zaplály ďábelské ohníčky. „Tuze dobrý a zvídavý člověk,” potvrdil Ješua. „Projevil neobvyklý zájem o mé myšlenky, přijal mě velmi srdečně…” „Poručil zapálit svícny…,” procedil Pilát, jako by přizvukoval a oči mu blýskaly. „Ano,” divil se poněkud prokurátorově informovanosti Ješua a pokračoval. „Nakonec mě požádal, abych vyslovil svůj názor na světskou moc. Tahle otázka ho nesmírně zajímala.” „A co jsi mu odpověděl?” vyslýchal ho Pilát, „Nebo spad řekneš, že jsi zapomněl, costenkrát prohlašoval?” Ale v jeho hlase už zaznělo zoufalství. „Mimo jiné jsem prohlásil,” vypovídal vězeň, „že každá moc je vlastně násilí na lidu a že přijde doba, kdy nebude zapotřebí státu ani císařů ani žádné jiné vlády. Člověkvstoupí do království pravdy a spravedlnosti, kde si budou všichni rovni.” „Dál!”

„Dál už nebylo nic,” uzavřel Ješua. „Zničehonic vběhli dovnitř pochopové, svázali mě a odvedli do vězení.” Tajemníkspěšně zapisoval a snažil se nevynechat ani slovo.

„Na světě nebylo, není a nebude větší a lidem prospěšnější moci, než je moc imperátora Tiberia!” zabouřil Pilátůvsípavý a nemocný hlas. Prokurátor s nepochopitelnou nenávistí pohlížel na tajemníka a stráže. „Ty, pomatený buřič, ji nemáš právo posuzovat!” Vtom vykřikclass="underline" „Odveďte stráž!” a obrácen k tajemníkovi dodaclass="underline" „Nechte mě s viníkem o samotě, tady jde o státní záležitosti.” Stráže se vztyčeným kopím odpochodovaly z kolonády do zahrady a rytmicky cvakaly okovanými střevíci. Za nimi vyšel tajemník. Ticho na kolonádě poněkud rušila jen píseň fontány. Pilát pozoroval, jakse nad trubkou vzdouvá vodní talíř, jakse jeho okraje tříští a pramínky přepadávají dolů. První promluvil obžalovaný: