Mistr a Marketka [cs]

„To ty jsi vyzýval lid, aby zbořil jeruzalémský chrám?” Přitom seděl nehybně jako socha a jen slabě pohyboval rty.

Bál se pohnout hlavou, kterou rozpalovala ďábelská bolest… Viníkse svázanýma rukama se poněkud naklonil dopředu a ujišťovaclass="underline" „Věř mi, dobrý člověče…”

Ale prokurátor ho přerušil, aniž sebemíň zvýšil hlasči změnil pózu: „Ty mě oslovuješ,dobrý člověče‘? Jsi na omylu. Po celém Jeruzalémě si šeptají, že jsem sveřepý netvor, a mají pravdu.”

Poté stejně monotónně dodaclass="underline" „Centurion Krysobijce ke mně!” Všem připadalo, že se na kolonádě náhle setmělo, když velitel první centurie Marekzvaný Krysobijce stanul před

Pilátem. Byl o hlavu vyšší než největší vojáklegie a jeho rozložitá ramena zcela zastínila vycházející slunce. Vladař oslovil centuriona latinsky:

„Tenhle zločinec mi říká,dobrý člověče’. Odveď ho a vysvětli mu, jakse mnou má mluvit. Ale nezmrzač ho.” Všichni, až na nehybného Piláta, provázeli pohledem Krysobijce, který pokynem ruky vybídl odsouzence, aby ho následoval. Marekbyl pro svou vysokou postavu ostatně vždycky předmětem pozornosti, ať se objevil kdekoli. Ty, kdo ho viděli poprvé, upoutalo, jakmá zohavenou tvář: nosmu kdysi rozplácl germánský kyj. Po mozaikové podlaze zaduněly těžké kroky jeho sandálů. Spoutaný ho beze slova následoval. Mezi sloupovím zavládlo ticho, přerušované jen vrkáním holubů na terase a lahodnou, tajemnou písní vodotrysku. Prokurátor by s chutí vstal, nastavil. spánekchladivému proudu a zůstal takstrnule stát, ačkoli věděl, že ani to mu nevyžene bolest z hlavy. Zatím Krysobijce odvedl vězně z kolonády do zahrady, vytrhl vojákovi, který stál u podstavce bronzové sochy, z ruky důtky, zlehka se rozpřáhl a švihl vězně po zádech. Počínal si lehce a nedbale, ale přesto bičovaný po první ráně klesl na zem jakpodťatý, zalapal po vzduchu, zbledl a v jeho očích se objevil nepříčetný výraz. Centurio ho zvedl levou rukou jako pírko, postavil na nohy a zahuhňal zkomolenou aramejštinou: „Římského prokurátora se sluší oslovovat vladaři. Nemluvit, když nejsi tázán. Stát, ani se nehnout. Rozuměls? Nebo chceš ještě jednu ránu?” Vězeň zavrávoral, ale pakse s námahou ovládl, tváře mu zrůžověly, zhluboka vydechl a odpověděl chraplavě: „Rozuměl. Nebij mě.”

Netrvalo dlouho a stanul před prokurátorem. Ozval se bolestí zesláblý hlas: „Jméno?”

„Moje?” vyhrkl vyšetřovaný a usilovně, celou bytostí se snažil odpovídat správně, aby zase nevzbudil nevoli. Pilát řekl přidušeně:

„Svoje jméno znám. Nedělej se hloupějším, než jsi. Chci slyšet tvoje jméno.” „Ješua,” vyrazil ze sebe spoutaný.

„Máš nějaké příjmení?” „Ha-Nocri.” „Odkud pocházíš?”

„ZGamaly,” odpovídal vězeň a pokynul hlavou vpravo, na sever, kde v dálce leželo město Gamala. „Zjakého jsi rodu?”

,To přesně nevím,” vysvětloval překotně, „nepamatuju se na své rodiče. Lidé tvrdí, že můj otec pocházel ze Sýrie…” „Kde se zdržuješ?”

„Nemám stálý příbytek,” odpověděl nesměle muž. „Putuju od města k městu.” „Krátce a dobře, jsi tulák,” poučoval ho prokurátor a ptal se dáclass="underline" „Máš nějaké příbuzné?”

„Nemám nikoho. Jsem sám na celém světě.”

„Umíš číst a psát?”

„Umím.”

„Znáš nějaký jiný jazykkromě aramejštiny?”

„Znám. Řecký.”

Opuchlé víčko se nadzvedlo a oko zamlžené bolestí se upřelo na vězně. Druhé zůstalo zavřené. Pilát se tázal řecky: „Takto ty jsi chtěl zbořit chrám a vyzýval k tomu lid?”

Vězeň ožil, oči ztratily ustrašený výraza odpověděl řecky:

„Já, dob…,” v očích se mu kmitlo zděšení, že se málem přeřekl, „já, vladaři, jsem nikdy neměl v úmyslu zbořit chrám a nikoho jsem nevyzýval k taknesmyslnému činu.” Tajemník, který se hrbil nad nízkým stolkem a zapisoval výpovědi, se zatvářil udiveně. Dokonce pozvedl hlavu, ale hned se zase sklonil nad pergamenem. „Do města utíká před svátky spousta všelijakých lidí. Jsou mezi nimi kouzelníci, astrologové, proroci i vrahové,” pronášel monotónně Pilát. „A najdou se mezi nimi i lháři. Ty jsi například lhář. Tady stojí černé na bílém: vyzýval lid, aby zbořil chrám. To je výpověď svědků.” „Tihle dobří lidé,” spustil vězeň a kvapně dodal, „vladaři… z pouhé nevědomosti popletli všecko, co jsem hlásal! A obávám se, že podobné matení pojmů potrvá ještě dlouho. Všecko pochází z toho, že on chybně zaznamenával má slova.” Zavládlo mlčení. Teď už se obě oči zkalené bolestí těžce upíraly na vyšetřovaného. „Naposledy tě varuji: přestaň se vydávat za blázna, buřiči,” pokračoval Pilát měkce a nevzrušeně. „Záznamů o tobě moc nemáme, ale i ta troška stačí, abysbyl ukřižován.” „Ne, opravdu, vladaři,” vězeň se snažil mluvit co nejpřesvědčivěji, „chodí za mnou jeden s kozlím pergamenem a píše a píše. Jednou jsem mu nahlédl přesrameno a zhrozil jsem se! Ani slovo z toho, co bylo napsáno, jsem nevyřkl.