Na konci sveta
- Автор: Ефремов Иван Антонович
- Год: 1952
- Язык: чешский
- Год: PR
- Жанр: Исторические приключения
Электронная книга - «Na konci sveta». Краткое содержание книги:
Nevstával s kolenou a upřel na Etruska tázavý pohled.
„Takela uštkla zmije v houštině,“ smutně řekl Kavi, „kde jsme na cestu hledali černý strom. Neznali jsme léku,“ Etrusk těžce povzdechl, „nechali jsme všeho a přijeli jsme sem. Když jsme ho vynášeli na břeh, Takel umíral. Poslal jsem pro tebe, aby ses s ním rozloučil… Pozdě…“ Kavi nedomluvil a zatínaje pěsti, sklopil hlavu.
Pandion vstal. Takelova smrt byla nespravedlivá a nesmyslná, nestihla ho v slavné bitvě nebo v boji s dravcem — ale zde, v mírumilovné osadě u moře, které mu už slibovalo návrat po všech vykonaných velkých činech nezlomné statečnosti za dlouhé cesty. To zvlášť bolelo mladého Řeka. Do očí mu vstoupily slzy, a aby přemohl žal, upřel svůj zrak na řeku.
Po obou stranách písčité mělčiny se zvedaly husté houštiny, které zakryly hladinu řeky zelenou stěnou. Kopec světlého písku jako by se vršil v širokých vratech. Na kraji lesa rostly bílé stromy, pokřivené a sukovaté, s drobným listím. Všechny větve těchto stromů byly obalený kyprými stuhami jasně rudých květů; jejich plochá řasnatá květenství vypadala jako pruh příčných krátkých čáreček navlečených na tenká stébla, která se hned ohýbala dolu, hned trčela vzhůru k obloze. Květy hořely červeni a bílé stromy svítily y selených vratech jako pohřební pochodně u vrat Hádu, kam se už ubírala duše zesnulého Takela. Zvolna se valila kalná, olověná hladina řeky, husté posetá žlutými písčitými mělčinami. Na písku ležela sta krokodýlů. Na mělčině, která byla Pandionovi nejblíže, rozevřelo několik ohromných ještěrů ve spaní široké jícny, které na slunci vypadaly jako černi skvrny, vroubené bílými klíny stměných zubů. Těla krokodýlů se na písčité ploše rozplácla, jako by pod tíhou vlastní váhy. Podélné záhyby šupinaté břišní kůže rámovaly plochý hřbet, posázený řadami hrotů, světlejších než načernale zelené mezery mezi nimi. Pracky s ošklivě vyvrácenými klouby prstů se nestvůrně roztahovaly do stran., Někdy některý z ještěrů zahýbal dlouhým hřebenovitým ocasem, vrážeje do druhého, a ten vyrušen ze spánku sklapl svou tlamu s hlasitým cvaknutím, rozléhajícím se po celé řece. Soudruzi zvedli tělo zesnulého a mlčky je nesli do osady, jejíž obyvatelé se sbíhali a vyprovázeli je vzrušenými zraky. Pandion šel vzadu sám, bez Kaviho. Etrusk si Libyjcovu smrt kladl za vinu, poněvadž to byl jeho nápad hledat černé dřevo. Sel stranou smutného průvodu, kousal se do rtů a čuchal si vousy.
Pandiona také trápilo svědomí. I on se cítil vinen. Nebylo to správné, že se oddal obrazu milované dívky, když měl především vytvořit dílo na památku bojové družby lidí, kteří byli společně prodělali všechny zkoušky a kteří osvědčili věrnost před tváří smrti, hladu a žízně za těžkých dní pochodu. „Proč mne nenapadla především myšlenka na ně?“ — ptal se mladý Řek sama sebe. Proč zapomněl na přátelství, které zrodil zápas za svobodu?
Nadarmo ho nestihl nezdar — bohové ho potrestali za nevděk… Nechť ho tedy dnešní zármutek naučí vidět lépe…
Na nebeskou klenbu těžce vylézala nízká, fialově šedivá mračna Jako stádo buvolů a shlukovala se do pevné masy. Ozvalo se duté hřímání. Přihnal se liják a lidé chvatně odnášeli do chýší věci, rozházené kolem nich.
Sotva se Kavi a Pandion stačili ukrýt ve svém obydlí, když se na nebi převrátila ohromná mísa a řev padající vody přehlušil rachoceni hromů. Liják přestal jako obvykle záhy, rostliny trpce zavoněly v osvěženém, vlhkém vzduchu, jemuž bublaly nesčetné potůčky, stékající k řece a k moři. V mokrých stromech hluše šuměl vítr. Šelestění stromů bylo těžké a smutné, ničím se nepodobalo bystrému šelestěni listí za suchých a pěkných dnů. Kavi naslouchal hlasu stromů a pojednou řekclass="underline"
„Neodpustím si Takelovu smrt. Já jsem vinen: vydali jsme se bez zkušeného průvodce, my, cizinci v této zemi, kde každá lehkomyslnost znamená záhubu. Teď stejně černé dřevo nemáme a jeden z nejlepších našich soudruhů leží na břehu pod hromadou kamení… Má hloupost nás přišla draho… A teď už si netroufám jít znova. Zaplatit synům větru nemáme čím.“
Pandion mlčky vyndal ze svého sáčku hrst třpytících se kamenů a položil je před Etruska. Kavi pochvalně zakýval hlavou, pak se však najednou objevila na jeho tváři pochybnost.
„Neznájí-li cenu těchto kamenů, mohou je synové větru odmítnout jako platidlo. Kdo kdy slyšel o takových kamenech v našich zemích? Kdo je koupí jako drahokamy? Ačkoli…“ Etrusk se zamyslil.
Pandion se lekl, prostá úvaha Kaviho ho nenapadla ani ve snu. Vůbec si nepomyslil, že by se kameny mohly zdát kupcům bezcennými. Zmatek a strach o budoucnost rozechvěly jeho ruku, vztaženou ke kamenům. Etrusk četl úlek z jeho tváře a připojiclass="underline"
„Ačkoli kdysi jsem slýchával, že na Kypr a do Karie byly s dalekého Východu někdy dováženy průhledné kameny mimořádně tvrdé a velmi draze se prodávaly. Možná, že synové větru je znají!..“
Druhého dne po rozmluvě s Kavim šel Pandion časně ráno po stezce k úpatí hor, kde rostly trávovité rostliny se žlutými plody. Blížil se čas Kidogova návratu. Přátelé ho netrpělivě očekávali, Etrusk a Řek se s ním chtěli poradit, jak by si mohli opatřit něco cenného pro syny větru. Etruskovy pochybnosti rozbily Pandionovo přesvědčení o ceně jižních kamenů, a mladý Řek teď neměl klidu. Bezděky namířil k horám s nejasnou nadějí, že potká oddíl černého přítele. A kromě toho toužil po samotě, aby si mohl promyslit nové dílo, které se mu stále jasněji rodilo v hlavě. Pandion kráčel bez hluku po tvrdé, pevně ušlapané stezce; Už nekulhal, vrátila se mu dřívější lehkost chůze.
Místní obyvatelé, které po cestě potkával, nesli trsy žlutých plodů a přátelsky ukazovali své bílé zuby nebo přívětivé na něho mávali utrženými listy. Stezka zatočila vlevo. Pandion šel mezi dvěma hustými stěnami šťavnaté zeleně, prosycené zlatou září slunečních paprsků. V jejich žhavém třpytu ladně kráčela žena. Pandion poznal Noru. Vybírala z visících hroznů nejzralejší plody a skládala je do vysokého pleteného koše. Pandion couvl do stínu ohromných Jistu, cit umělce v něm tlumil všechny jiné myšlenky. Mladá žena přecházela od jednoho trsu k druhému, pružně se nakláněla ke koši a znovu se stavěla na špičky prstů a vzpínala se celým tělem s rukama nataženýma k vysoko visícím plodům. Po její hladké černé kůži, stíněné svěží a jemnou zelení, přebíhaly zlaté odlesky slunce. Nora zlehka nadskočila a pružným obloukem celého těla natáhla ruce do houští sametového listí. Pandion uchvácen pohledem zachytil za suché stéblo — v hlubokém tichu se ozval šelestný šramot. Mladá žena se okamžitě obrátila a ztrnula. Poznala ihned Pandiona a tělo, které se napjalo jako struna, mělo znovu klidné vzezření. Nora si ulehčené oddechla a usmála se na mladého Řeka. Ale Pandion už neviděl nic. Z prsou se mu vydral výkřik nadšení, široce rozevřené nazlátlé oči se dívaly na Noru, ale neviděly ji, jeho ústa byla pootevřena lehkým úsměvem. Zmatená žena couvla. Cizinec se najednou obrátil a utíkal pryč, křiče cosi svým jazykem, kterému nerozuměla.
Pandion učinil najednou velký objev. Mladý Řek spěl k němu celou dobu podvědomě a přímo, všechny jeho neodbytné myšlenky a nekonečné úvahy se točily jen kolem toho. A nebyl by jej našel, kdyby nebyl tak mnoho už viděl, kdyby nebyl srovnával a vyhmatával si novou vlastní cestu. V tom, co žije, nemůže být nic strnulého! V živém a krásném těle není nikdy mrtvá nehybnost, je pouze klid, totiž okamžik, v němž se dokonaný pohyb zastaví, připraven, aby byl vystřídán pohybem jiným, protichůdným. Vystihne-li tento okamžik a zachytí-li jej v nehybném kameni, pak mrtvá hmota ožije.