Бесплатная библиотека
Читайте книгу на сайте или телефоне
Na konci sveta - Читать Любимую Русскую Полную Книгу 👉 Read-E-Book.com

Na konci sveta

Электронная книга - «Na konci sveta». Краткое содержание книги:

Historický román sovětského autora z doby tisíc roků před Kristem líčí zážitky mladého Řeka sochaře Pandiona, jenž se na svých cestách za starými uměleckými památkami dostane do egyptského otroctví. Výstižně kreslí autor sochařovo strádání v sídle egyptského faraóna, dřinu a útisk tisíců otroků a přepych a rozmařilý život faraóna a jeho družiny. Odhaluje poměry v říši faraónů a neudržitelnost tohoto společenského řádu, vybudovaného na nelidském zotročování chudiny. Seznamuje nás s hrdinným bojem otroků za svobodu, zasvěceně popisuje svět starověku a starou egyptskou kulturu a líčí četné příhody a dobrodružství, které otroci prožijí na svém útěku v afrických pralesích.
1 ... 56 57 58 59 60 61 62 63 64 ... 68
Перейти на страницу:

Slunce se zvedalo výše. Přátele mučila Žízeň; trápila je horečka, vyvolaná ranami. Kidogo a Kavi se už rozhodli jit hledat vodu, když tu zaslechli hlasy. Tři sloni s bojovníky na hřbetě se pohybovali stepí pod kamenitým svahem, na němž se přátelé setkali s noční příšerou. Vládci slonů zaslechli černochovo volání a přiměli slony obrátit a zrychlit krok. Sloni se už blížili k cizincům, když najednou pooplašně zatroubili a začali couvat, zvedat choboty a rozvírat uši.

Vojíni seskočili s pletených lešení a běželi k mršině nestvůry s výkřiky: „Gišu! Gišu!“

Náčelník včerejšího lovu pohlížel na přátele, s uznáním a řekl trhaným sípavým hlasem:

„Jste slavní hrdinové, dovedli jste se sami tři vypořádat s příšerou nocí, požíračem slonů.“

Vládci slonů pak vyprávěli cizincům o gišu — velice vzácném a nebezpečném zvířeti. Za dne se skrývá, nikdo neví kde, v noci se tiše toulá a napadá mladé slony, nosorožce a mláďata jiných, velkých zvířat. Gišu je neobyčejně silný a houževnatý v boji — jeho strašné zuby naráz překousnou sloní nohu a mohutné přední tlapy lámou kosti a drtí je.

Kavi požádal lovce posuňky, aby mu pomohli zvíře stáhnout. Čtyři lovci se dali chutě do práce, nedbajíce odporného zápachu zvířete.

Kůže a useknutá hlava byly naloženy na slona, na kterého lovci vyzvedli také raněné cizince. Sloni, poslušní lehkého bodání zakřivených nožů svých vůdců, běželi klusem, rychle zdolávajíce rozsáhlou step.

K polednímu byli přátelé ve vsi. Obyvatelé je srdečně uvítali: lovci, kteří cizince doprovázeli, hlásali se sloních zad slávu hrdinského činu tří mužů.

Zářící Kidogo trůnil s Pandionem na širokém kymácejícím se lešení ve výši pěti loktů nad zemí. Černoch se dal několikrát do zpěvu, ale vládci slonů ho po každé okřikli, varujíceho, že sloni nemilují hluk a jsou zvyklí pohybovat se v tichu.

Od města vládců slonů byli už přátelé vzdáleni čtyři dny cesty. Náčelníkův slib došel splnění. Oddílu bývalých otroků bylo dovoleno se vydat na západ s výpravou kmene. Kavi, Pandion a Kidogo, ie jichž rány se ještě nezahojily, dostali místo na zádech jednoho ze šesti slonů, ostatních šestnáct svobodných druhů kráčelo po stopách výpravy.

Zvířata byla denně na pochodu necelý půlden, ostatní čas si vyžádalo jejich krmení a odpočinek. Pěší oddíl doháněl slony obyčejně teprve před setměním.

Poháněči slonů vedli zvířata docela jinou cestou, než kterou by si vybrali lidé. Obcházeli vysoké lesy a kráčeli přímo přes planiny a křovinaté houštiny, kterými by si lidé museli cestu proklestit. Šedí velikáni si klidně razili cestu. Občas si přední slon vyměnil místo s posledním a kráčel pohodlně na konci řady. Za slony zůstávala v houštinách stezka, a Pandionovi druhové bez jedině rány nožem šli a šli, nadšeni lehkým vítězstvím nad nepřístupnými lesy. Ještě lépe se dařilo třem přátelům jedoucím spolu na slonově hřbetě. Lešení se zlehka kolébalo, ale nedosažitelně se vznášelo nad zemí s jejími trny, hmyzem a nebezpečnými hady, s rozbředlým bahnem zahnívajících bažin, s ostrým kamením skalnatých svahů, pichlavou trávou a hlubokými zejícími trhlinami. Teprve nyní Pandion chápal, jak velkou ostražitost vyžadovala nebezpečí pěších pochodů hlubokými africkými pralesy a stepmi.

Jen ustavičná bdělost dávala člověku možnost, aby zůstal bez pohromy a zachoval si síly a schopnost k boji a k další cestě. Bylo nutno napnout k tomu všechny duševní síly. Teprve nyní; na zádech slona, který kráčel s neotřesitelnou jistotou kamenného balvanu, mohl mladý řek lačně a nerušeně vstřebávat celým svým nitrem barvy, tvary a vůně cizí země v celé velkolepé mohutnosti její zvířeny a rostlinného života. V oslnivém světle slunečních paprsků dosahovaly čisté tóny barev jasnosti, která seveřana neklidně vzrušovala. Ale jakmile se nebe zatahovalo těžkými mraky, nebo když byl oddíl ponořen do soumraku stinného lesa, barvy hasly. Jednotvárné jejich odstíny se zdály ponuré a hrubé ve srovnání s měkkými, Snivými a souladnými barvami Pandionovy vlasti.

Cesta oddílu přeťala blízký výběžek lesa a znovu se objevila červená step zvlněná pahorky a porostlá bezlistými stromy, ze kterých prýštila mléčná šťáva. Jejich namodralé zelené větve se zasmušile tyčily k oslepujícímu nebi, jejich plochá jako sestřižená koruna se ježila ve výšce třiceti loktů nad zemí. V těchto houštinách, které zůstávaly bez nejmenšího pohybu, nebylo ani ptáka, ani zvířete — nad červenými pahorky vládl žhoucí mrtvý klid. Ohromné kmeny a větve byly jako svícny ulité ze zeleného kovu. Velké červené květy se rděly na koncích větví, podobné pochodním, které se rozhořely na chmurném hřbitově.

Pak přišla půda rozrytá hlubokými výmoly — pod ohnivě rudou horní vrstvou země ležela pásma oslnivě bílého písku. Oddíl vešel do sítě úzkých roklí[102]. Po obou stranách se zvedaly křehké purpurové stěny do výše sta loktů. Sloni se opatrně prodírali zrnětí vymletých srázů, pyramid, věží a štíhlých útesů. V kulatých hlubokých dolinách, podobných mísám, bylo místy vidět dlouhé výběžky útesů rozbíhajících se paprskovitě napříč rovinatým dnem. Výběžky se zvedaly jako ostré srázné stěny sypké země; někdy, když se oddíl pohyboval blízko nich, stěny se náhle hroutily a děsily slony, uskakující stranou. Barva vy-mleté sypké půdy se ustavičně měnila: za stěnou teple červeného odstínu se zvedala zeď světlehnědá a zase se tyčily pyramidy ostře zlatožlutého zabarvení, promíchané oslnivě bílými pruhy a výběžky. Pandionovi se zdálo, že se octl v kouzelném království. V těchto hlubokých, suchých a mrtvých údolích se tajil celý svět oslňujících barev mrtvé přírody.

Pak se znovu táhly, hřebeny, porostlé lesem, oddíl opět obklíčily zelené stěny a lešení na sloních zádech se zdálo ostrovem pomalu plujícím oceánem listí a větvi

Pandion se všiml, jak pečlivě se průvodci starali o svá mohutná zvířata. Na zastávkách, bedlivě prohlíželi kůži slonů. Mladý Řek se zeptal svého průvodce, proč to dělá. Černoch položil ruku na nádobu, vyrobenou z plodu nějakého stromu, kterou měl přivázánu u pasu.

„Je zle, když si slon kůži rozedře nebo se poraní,“ řekl průvodce.

„Pak mu začne hnít krev a rychle zahyne. Je třeba ránu ihned namazat léčivou pryskyřicí, proto máme vždycky lék po ruce.“

S podivem mladý Řek slyšel, že nezkrušitelní a dlouho žijící obři jsou snadno zranitelní. Nyní chápal opatrnost moudrých zvířat. Péče o ně vyžadovala kupu starostí. Místo pro nocleh a odpočinek bylo vybíráno pečlivě, po dlouhém hledání a poradách; přivázané slony obklíčil řetěz pozorných hlídek, které nespaly celou noc. Zvláštní k tomu určení pátrači byli vysíláni daleko dopředu, aby zjistili, nejsou-li na blízku divocí sloni. Sloní stáda, na která narazili, rozháněli lomozným křikem.

Při táboření přátelé rozmlouvali se svými spolucestovateli. Drsní vládci slonů ochotně odpovídali na zvědavé dotazy cizinců.

Jednou se Pandion zeptal malého staršího člověka, který velel výpravě, proč chodí rádi na lov slonů, když je tak hrozně nebezpečný.

Hluboké vrásky kolem velitelových úst se ještě více zaostřily. Neochotně odpověděclass="underline"

„Mluvíš jako zbabělec, ačkoli na něj nevypadáš. Sloni — to je moc našeho národa. S nimi žijeme dobře, v dostatku. Ale platíme za to životy. Kdybychom se báli, nežili bychom lépe než kmeny, které se živí ještěrkami a kořínky. Ti, kdo se bojí smrti, žijí o hladu a v strachu. Víš-li, že tvá smrt dá život tvé rodině, jdeš směle do jakéhokoliv nebezpečí. Můj hrdinný syn zahynul v květu života při lovu na slony…“ Vůdce výpravy upřel na Pandiona pohled zamračených očí: „Či vy, cizinci, jste jiného mínění? Proč jsi tedy ty sám přešel tolik zemí, bil jsi se s lidmi a zvěří a nechtěl jsi zůstat v otroctví?“

вернуться

102

Kraj mohutných lateritových ložisek v západní Africe

1 ... 56 57 58 59 60 61 62 63 64 ... 68
Перейти на страницу:
0
Сюжет
  • 1
  • 2
  • 3
  • 4
  • 5
  • 6
  • 7
  • 8
  • 9
  • 10
0
Атмосфера
  • 1
  • 2
  • 3
  • 4
  • 5
  • 6
  • 7
  • 8
  • 9
  • 10
0
Главный герой
  • 1
  • 2
  • 3
  • 4
  • 5
  • 6
  • 7
  • 8
  • 9
  • 10
0
Общее впечатление
  • 1
  • 2
  • 3
  • 4
  • 5
  • 6
  • 7
  • 8
  • 9
  • 10
Итоговая оценка: 0.0 из 10 (голосов: 0 / История оценок)