Na konci sveta

Něco docela jiného bylo ve vzdálené vlasti — na chudých a kamenitých březích Zeleného moře. Řeka života se tam nevalila tak bujným proudem, nesrážely se tam tak nepokrytě jeho černé a bílé stránky.

Pandion vstal. Nesmírný oceán, na jehož druhé straně byla jeho Aeneada, oddělil mladého Řeka od Afriky. Země, kterou už v duchu opustil, zůstala za ním, pochmurně zacloněná nočními stíny hor. Před ním pobíhaly po vlnách reflexy hvězdného plápolání a tam na severu splývalo móře s rodnou Helladou, a na jejím břehu byla Tessa. Celou dobu bojoval za návrat do vlasti, za Tessou, klestil si cestu krví, pískem, výhní a tmou, nespočetnými nebezpečenstvími nepřátelských zvířat a lidí.

Tessa, vzdálená, milovaná a nedosažitelná se vznášela nad mořem jako hvězdné mlhoviny v dáli, kde okraj severního poháru se ponořil za obzor.

A tu přišlo rozhodnutí: na kameni, který je tvrdým symbolem moře, vytvoří Tessu stojící na břehu.

Pandion zlostně sevřel silnými prsty rydlo a pevné držadlo se zlomilo. Už několik dni se skláněl nad Jachmovým kamenem s tlukoucím srdcem a celou svou vůlí krotil tvůrčí dychtivost; hned pevnou rukou rýsoval dlouhé linie, hned s nekonečnou opatrností vyhlazoval drobounké hrbolky. Obraz se stával stále zřetelnější. Hlava Tessina se mu podařila — její hrdé drženi viděl i teď právě tak zřetelně, jako ve chvíli, kdy se s ní loučil na břehu Acheloevova mysu. Vyryl ji do průhledné hloubky kamene a nyní plasticky vystupovala na zrcadlově hladkém povrchu v matově bledé modři. Kadeře vlasů spadaly lehkými, volnými vlnami na okrouhlá ramena, naznačená pevným obloukem, ale dále — dále vyprchala najednou všechna Pandionova inspirace. Mladý umělec, jistý sebou jako nikdy předtím, naráz načrtl jemnou linii dívčina těla hlubokou rýhou, a přesná dokonalost linie potvrdila zdar jeho práce. Pandion kámen kolem kresby vybrousil, aby postava vynikla, ale tu najednou pochopil, že postava vůbec není Tessina.

V obrysech beder, kolenou a hrudi vystoupilo a ožilo tělo Irumy a některé linie byly nepochybně výsledkem dojmu z krásy Nořiny. Tessin obraz nebyl postavou řecké dívky — Pandion vytvořil podobu zcela abstraktní. A tolik dychtil po něčem docela jiném, po tom, aby zobrazil Tessu, Tessu živou a milovanou. Napínal paměť, a snažil se oprostit se od nánosu dojmů posledních let, dokud se nepřesvědčil, že nové prožitky ho ovládají tím mocněji.

Bylo to ještě horší, když si Pandion uvědomil, že se mu nedaří vdechnout do práce život. Dokud postavička byla jen načrtnuta, lehké obrysy žily. Jakmile se umělec snažil přeměnit plochou kresbu v plastický tvar, živé tělo zkamenělo, stávalo se studeným a mrtvým. Ano, nevnikl dosud do tajemství umění. Ani toto jeho dílo nebude živé! Nepodaří se mu vytvořit, co zamýšlel!

V rozčilení Pandion zlomil rydlo, vzal kámen a začal si jej prohlížet na vzdálenost natažené ruky. Ano, není s to vytvořit Tessin obraz, a nádherná gemma zůstane nedokončena.

Sluneční paprsky pronikaly průzračným kamenem a naplňovaly jej nazlátlým tónem rodného moře, Pandion nechal hladké pole velké hrany „krystalu nedotčeno a postavu dívky vyryl vpravo u samého kraje. Jako na mořském břehu stála na kameni dívka s tváří Tessy, ale Tessa, to nebyla. Zanícení, s kterým nad kamenem, pracoval od svítání do setmění a s netrpělivostí se vždy těšil na příští den, vyprchalo. Pandion schoval kámen, posbíral rydla a narovnal obolená záda. Hoře porážky mírnilo vědomí, že přece jen dovede vytvořit krásu… ale jak byla ubohá ve srovnání s krásou života! Upoután prací přestal Pandion myslit na návrat soudruhů. Z těžkých myšlenek ho vytrhl chlapec, který k němu náhle přiběhl.

„Přijel vousáč, máš přijít k řece,“ sděloval posel Kaviho, hrdý na svěřené mu poslání.

Že Etrusk zůstal u řeky a volá ho tam, Pandiona znepokojilo. Chvátal ku břehu po stezce, která se prodírala trnitými keři. Zdáli zpozoroval na písčivé mělčině skupinu soudruhů, kteří stáli v kruhu kolem kupy rákosových stébel. Na rákosu bylo nataženo lidské tělo. Pandion běžel těžkopádně, snaže se nenašlapovat na nohu ještě hodně slabou a vstoupil do mlčeíivého kruhu svých soudruhů. V ležícím poznal mladého Libyjce Takela, účastníka, nezdařeného útěku pouští. Mladý Řek poklekl u soudruhova těla. Před očima se mu objevil obraz dusné rokle mezi svahy písčitých hor, kudy se vlekl polomrtvý žízní. Takel byl mezi těmi, kteří mu spěchali vstříc s vodou od vzdáleného pramene. Teprve u Takelova mrtvého těla si Pandion uvědomil, jak je mu drahý a blízký každý přítel, s kterým prodělal vzpouru a pochod. Srostl s nimi a nemohl si už svůj život představit bez nich. Pandion se třeba celé týdny nestýkal se svými druhy, když věděl, že jsou mu nablízku, v klidu a bezpečí a že jsou zaměstnáni svými věcmi, ale nyní ho tato ztráta zdrtila.