Na konci sveta

A sloni sestupovali stále níže a níže — s obou stran se vynořily břehy širokého údolí. Ještě chvíli a zprava se otevřelo nové podobné údolí. Protékající potoky se slily a utvořily rychlou říčku, čím 'dál, tím širší a hlubší. Sloni šli nějaký čas po levém břehu podél úpatí zvětralých skal. Pak se skály vpředu rozestoupily, čistá voda říčky se s veselým bubláním rozběhla pod stinnou klenbu vysokých stromů, které stálý jako vysoké zelené oblouky, vzpínající se po obou stranách jejího koryta, širokého zde už patnáct loktů. Sloni se zastavili, ještě než došli ke stromům.

„Zde,“ řekl velitel. „Nejdeme dále!“

Tři přátelé slezli se slonů a rozloučili se se svými hostiteli. Oddíl přešel přes řeku. Přátelé se dlouho dívali za šedivými obry, kteří zdolávali výstup na plochou náhorní planinu, táhnoucí se severně od řeky. A všichni tři si bezděky lítostivě povzdechli, když mohutná zvířata zmizela v dáli. Etrusk, Řek a černoch rozdělali hranici, znamení soudruhům, jdoucím kdesi vzadu.

„Pojďme hledat rákos a stromy na postavení voru,“ navrhl Kidogo Etruskovi. „Zbytek cesty sjedeme rychle po řece. Ty, chromý, počkej u ohně, šetři nohu,“ obrátil se s hrubou něžností k mladému Řekovi.

Pandion a Kavi zanechali Kidoga na břehu řeky v kruhu jeho krajanů.

Vůně blízkého moře opájela přátele, vyrostlé ha jeho březích. Odrazili svůj vor a vpluli do levého ramene široce rozvětvené delty. Vor se brzy zastavil — úzký průliv byl zanesen pískem. Přátelé se vydrápali na srázný břeh, ztrácejíce se ve vysoké trávě. Překročili zvýšený hřeben a vzrušením sotva popadajíce dech rychlé vystoupili na pobřežní val, kde stanuli bez hnutí, neschopni mluvit a dýchat.

Opájela je nekonečná prostora širého oceánu' a šplíchání vln jim znělo v uších jako hromobití. Kavi á Pandion stáli až po hruď, v pichlavé trávě. Vysoko nad jejich hlavami se kývaly řasnaté vrcholky palem. Lem zeleného úpatí kopců podél pruhu pobřežního písku, hořícího zlatě v slunečních paprscích, se zdál skoro černý. Zlatý pás písku Vroubila pohyblivá stuha pěny, za níž se kolébaly průhledné zelené vlny. Ještě dále rovná čára rýsovala hranici pobřežních bradel. Zdála se oslnivě bílá na pozadí hluboké modře nespoutaného oceánu. Po nebi zvolna pluly lehounce načechrané chomáče ojedinělých obláčků. Nad písčitým břehem se sklánělo pět palem. Jejich dlouhé listy se hned široce rozvíjely vzduchem, hned zase pod nárazy větru se skláněly jako křídla rozčepýřených ptáků tmavěhnědého a nazlátlého peří, kteří se vznášeli nad břehem.

Listy palem jako odlité z bronzu clonily třpytící se hladinu oceánu. I ostré jejich hrany šlehaly blesky jiskřícího ohně — tak mocně se jimi prodíralo majestátní slunce. Vlahý vítr voněl mořskou solí. Teplý jeho dech celoval tvář i odhalenou hruď Pandionovu, jako by lačněl po jeho náručí po dlouhém odloučení.

Etrusk a Rek pomalu klesli na písek, chladivý, pevný a rovný jako podlaha rodného domku.

Odpočinuli si a pak se vrhli do jemně laskajícího kolébání vln. Moře je přijalo pozdravy lehkých nárazů hladiny. Pandion a Kavi s rozkoší vdechovali vůni slané tříště, rozráželi rukama oslnivé hřebeny, dokud jejich hojící se rány nezačala žhnout mořská sůl. Pak se oba přátelé vrátili na písčinu a opájeli se pohledem na mořskou dálavu. Rozprostírala se před nimi jako modrý most, který se kdesi tam daleko spojuje s vodami jejich rodného moře; tytéž vlny narážely nyní na bílé skály břehů Hellady na žluté srázy vlasti Kaviho.

Mladý Řek cítil, jak mu radostné vzrušení plní oči slzami; nemyslil nyní na ohromnou vzdálenost, stále ještě zející 'mezi ním a vlastí. Zde bylo moře a za mořem na něho čekala Tessa, Čekalo na něj všechno drahé a krásné, co opustil a co zaclonily roky drsných zkoušek a nesčetná utrpení těžké cesty.

Etrusk a Řek stáli na úzkém pobřežním pruhu, obráceni tváři k moři, a za nimi se tyčily mohutné hory pod příkrovem hrozných lesů — kraj cizí země, která je tak dlouho držela v zajetí žhavých pouští a stepí, vyprahlých náhorních planin, vlhkých a černých pralesů — žerně, která jim vzala roky života — všechno, co mohli dát svým blízkým. Léta hrdinského zápasu a neslýchaného úsilí přinesli své svobodě. A kdyby byli to všechno věnovali vlasti, bylo by jí to přineslo úctu a slávu.