Na konci sveta
- Автор: Ефремов Иван Антонович
- Год: 1952
- Язык: чешский
- Год: PR
- Жанр: Исторические приключения
Электронная книга - «Na konci sveta». Краткое содержание книги:
To bylo, co Pandion spatřil, když polekaná Nora znehybněla jako socha z černého kovu. Mladý Řek se skryl v samotě pod stromem na nevelké mýtině. Kdyby se tam byl někdo zadíval, určitě by si byl pomyslil, že se Pandion zblázniclass="underline" dělal prudké pohyby, ohýbal a natahoval hned ruku, hned nohu a pečlivě je pozoroval, zvracel hlavu a bolestivě kroutil očima. Mladý Řek se vrátil domů teprve večer, vzrušen a s horečně se lesknoucím zrakem. Přiměl Kaviho k jeho, velkému úžasu, aby se před něj postavil a na povel chodil a zastavoval se. Etrusk zprvu trpělivě snášel rozmar svého přítele, konečně ho to omrzelo, a plácnuv se do čela, energicky se posadil na zem. Ale Pandion ani pak ho nenechal na pokoji — prohlížel si ho, obcházel ho hned zleva, hned zprava, až Etrusk začal klít a v domnění, že Pandion blouzní, hrozil, že ho sváže a připoutá na lože.
„Jdi mi k šípku,“ vesele zvolal Pandion. „Nebojím se tě! Stočím tě, že budeš vypadat jako zatočený roh bílé antilopy!“
Kavi ještě nikdy neviděl, aby se jeho přítel tak rozdováděl. Měl a toho radost, protože už dlouho pozoroval duševní sklíčenost mladého Řeka. Bruče cosi o klukovi, který si dělá smích ze starého táty, Etrusk zlehka Pandiona klepl a ten, najednou se uklidniv, křičel, že má strašný hlad. Oba přátelé si sedli k večeři, a, Pandion se snažil Kavimu vysvětlit svůj velký objev. Etruska to proti očekávání velice zajímalo a dlouho se Pandiona vyptával, snaže se vniknout do podstaty potíží, které se sochaři objevují, když se pokouší vytvořit ve svém díle živou přírodu.
Etrusk a Řek seděli dlouho a ukončili svou besedu za tmy.
Ale najednou cosi zakrylo světélko hvězdného nebe, které vnikalo do chýše otvorem vchodu, a radostně je vyrušil Kidogův hlas. Černoch se neočekávaně vrátil a rozhodl se ihned navštívit své přátele. Na otázku, jak se lov vydařil, odpověděl neurčitě, vymlouvaje se na únavu a slíbil, že jim zítra kořist ukáže. Kavi a Pandion mu vyprávěli o Takelově smrti a o výpravě za černým dřevem. Kidogo se strašlivě rozzuřil, zasypával přátele nadávkami a křičel, že urazili jeho pohostinství; Etruska nazval dokonce starou hyenou. Nakonec se utišiclass="underline" zármutek nad zahynuvším přítelem přemohl hněv. Pak mu teprve Etrusk a Řek mohli vyprávět o svých obavách, jak budou platit synům větru, a žádali ho o radu. Kidogo však vyslechl jejich stesky naprosto lhostejně, ani slovem jim neodpověděl na jejich otázky a odešel.
Zaražení přátelé byli přesvědčeni, že podivné Kidogovo chování bylo způsobeno žalem nad Libyjcovou smrtí. Dlouho se převraceli na svých lůžkách a mlčky se oddali každý svým myšlenkám.
Kidogo k nim přišel ráno znovu; na jeho dobromyslné tváři byl výraz čtverácké poťouchlosti. Přivedl s sebou všechny Libyjce a celý zástup mladých mužů. Kidogovi soukmenovcl na užaslé cizince pomrkávali, hlasitě se smáli, šeptali si mezi sebou a pokřikovali na sebe úryvky nesrozumitelných vět. Dělali narážky na kouzelné čáry, které prý jejich lid ovládá, a ujišťovali, že Kidogo umí změnit obyčejné hole v černé dřevo a ve slonovinu a říční písek ve zlato. Všechny tyto nesmysly vyslechli cizinci na cestě k chýši černého přítele. Kidogo je zavedl k nevelkému skladišti. Lišilo se od jiných obyčejných chýši menšími rozměry a jeho dveře byly zavaleny ohromným kamenem… Kidogo s pomocí několika mužů kámen odvalil a mládež se postavila po obou stranách dveří, otevřených dokořán. Kidogo se sehnul, vešel dovnitř a zval soudruhy k sobě. Kavi, Pandion a Libyjci stále ještě nechápali, co to všechno znamená, a mlčky stáli v pološeru, dokud si jejich zrak nezvykl na slabé světlo, které sem vnikalo okrouhlou škvírou mezi přečnívající kuželovitou střechou a horním krajem hliněné stěny. Pak spatřil několik silných černých kmenů, hromadu sloních klů a pět vysokých otevřených košů, vrchovatě naplněných léčivými ořechy. Kidogo upřeně pozoroval tváře soudruhů a řekl hlasitě: „To všechno je vaše. To pro vás sebral můj lid, abyste měli lehkou a Šťastnou cestu!
Synové větru musí za tohle vzít na koráby ne jednu, ale dvě desítky, lidí…“
„Tvůj lid nám tolik toho daruje… ale za co?…“ zvolal užaslý Kavi.
„Za to, že jste dobří lidé, stateční lidé, za to, že jste vykonali tolik hrdinských činů, za to, že jste moji přátelé a že jste mi pomohli se vrátit,“ vypočítával Kidogo a snažil se zdát ledově klidný. „Ale, počkejte, to není všechno!“ černoch ustoupil stranou, vsunul ruku mezi koše a vytáhl sáček z pevné kůže, jistě tak velký jako lidská hlava.
„Vezmi“ — podal Kidogo Kavimu pytlík.
Etrusk natáhl dlaně, prohnul se pod tíhou nečekané váhy a málem pytlík upustil. Kidogo se hlučně rozesmál a nadšením se roztančil. Za stěnami skladiště mu odpovídal veselý smích mládeže.
„Co to je?“ zeptal se Kavi, nepřestávaje tisknout k prsům těžký pytlík.
„To se ptáš ty, starý, moudrý vojín,“ smál se Kidogo, „jako bys nevěděl, že jen jedna věc je na světě tak těžká!“
„Zlato!“ zvolal Etrusk svým rodným jazykem, ale Kidogo mu porozuměl.
„Ano, zlato,“ přisvědčil.
„A kde jsi ho tolik vzal?“ ptal se Pandion a ohmatával tvrdě nabitý pytlík.
„Místo na lov jsme zašli na zlatonosnou náhorní planinu. Osm dní jsme tam překopávali písek a proplachovali jej ve vodě…“ Kidogo se odmlčel a pák dodaclass="underline" „Synové větru vás nedovezou až do vlasti. Tam, na vašem moři, budete mít před sebou různé cesty a každý z vás se bude chtít dostat domů. Rozdělte si zlato a dobře je schovejte, aby je synové větru po cestě nespatřili.“
„Kdo všechno byl s tebou na tomto lovu?“ rychle se zeptal Etrusk.
„Tihle všichni,“ Kidogo ukázal na mládež, která se shlukla u vchodu.
Rozradostnění, dojatí přátelé se vrhli k černochům se slovy vděčnosti. Ale ti v rozpacích přešlapovali na svém místě a nenápadně se začali ztrácet jeden za druhým do chýší.
Všichni pak vyšli ze skladiště a. zavalili zase dveře kamenem. Kidoga najednou přepadla zamlklost, jeho veselí bylo to tam. Pandion si přitáhl černého přítele k sobě, ale ten se z jeho objetí vymkl, položil Řekovi ruce na ramena a dlouho se díval do jeho nazlátlých očí.
„Jak jen se s tebou rozloučím, Kidogo,“ vydral se Pandionovi povzdech proti jeho vůli.
Černochovy prsty se zabořily do Pandionových ramenou.
„Bůh blesků vidí,“ řekl Kidogo hluše, „že bych dal všechno zlato hor, všechno, co mám, až do posledního kopí jen za to, abys svolil zůstat se mnou navždy…“ Tvář Kidogova byla dojata, zastřel si oči rukama. „Ale ani tě neprosím,“ přerývaný hlas Kidogův se chvěl, „poznal jsem v zajetí, co je to vlast… Chápu, že nemůžeš zůstat… a tak, vidíš, sám se snažím, abys odejel…“
Kidogo najednou pustil Pandiona a odběhl domů.
Mladý Řek se dlouho díval za přítelem a slzy mu zakalily zrak. Za Pandionovými zády si těžce povzdechl Etrusk:
„Přijde čas, rozejdeme si i my dva, tiše a smutně řekl Kavi.
„Naše domovy nejsou od sebe tak daleko a koráby se tam plaví často,“ řekl Pandion, obrátiv se k němu. Ale Kidogo zůstane zde, na konci Oekumeny, na konci našeho světa.“
Etrusk mu neodpověděl.
Uklidněn v starostech o budoucnost, Pandion se cele pohroužil do práce. Spěchal, velikost přátelství, zrozeného v zápase o svobodu, ho okřídlovala a povzbuzovala. Už předem viděl v duchu všechny podrobnosti gemmy.