Na konci sveta

Kidogo k nim přišel ráno znovu; na jeho dobromyslné tváři byl výraz čtverácké poťouchlosti. Přivedl s sebou všechny Libyjce a celý zástup mladých mužů. Kidogovi soukmenovcl na užaslé cizince pomrkávali, hlasitě se smáli, šeptali si mezi sebou a pokřikovali na sebe úryvky nesrozumitelných vět. Dělali narážky na kouzelné čáry, které prý jejich lid ovládá, a ujišťovali, že Kidogo umí změnit obyčejné hole v černé dřevo a ve slonovinu a říční písek ve zlato. Všechny tyto nesmysly vyslechli cizinci na cestě k chýši černého přítele. Kidogo je zavedl k nevelkému skladišti. Lišilo se od jiných obyčejných chýši menšími rozměry a jeho dveře byly zavaleny ohromným kamenem… Kidogo s pomocí několika mužů kámen odvalil a mládež se postavila po obou stranách dveří, otevřených dokořán. Kidogo se sehnul, vešel dovnitř a zval soudruhy k sobě. Kavi, Pandion a Libyjci stále ještě nechápali, co to všechno znamená, a mlčky stáli v pološeru, dokud si jejich zrak nezvykl na slabé světlo, které sem vnikalo okrouhlou škvírou mezi přečnívající kuželovitou střechou a horním krajem hliněné stěny. Pak spatřil několik silných černých kmenů, hromadu sloních klů a pět vysokých otevřených košů, vrchovatě naplněných léčivými ořechy. Kidogo upřeně pozoroval tváře soudruhů a řekl hlasitě: „To všechno je vaše. To pro vás sebral můj lid, abyste měli lehkou a Šťastnou cestu!

Synové větru musí za tohle vzít na koráby ne jednu, ale dvě desítky, lidí…“

„Tvůj lid nám tolik toho daruje… ale za co?…“ zvolal užaslý Kavi.

„Za to, že jste dobří lidé, stateční lidé, za to, že jste vykonali tolik hrdinských činů, za to, že jste moji přátelé a že jste mi pomohli se vrátit,“ vypočítával Kidogo a snažil se zdát ledově klidný. „Ale, počkejte, to není všechno!“ černoch ustoupil stranou, vsunul ruku mezi koše a vytáhl sáček z pevné kůže, jistě tak velký jako lidská hlava.

„Vezmi“ — podal Kidogo Kavimu pytlík.

Etrusk natáhl dlaně, prohnul se pod tíhou nečekané váhy a málem pytlík upustil. Kidogo se hlučně rozesmál a nadšením se roztančil. Za stěnami skladiště mu odpovídal veselý smích mládeže.

„Co to je?“ zeptal se Kavi, nepřestávaje tisknout k prsům těžký pytlík.

„To se ptáš ty, starý, moudrý vojín,“ smál se Kidogo, „jako bys nevěděl, že jen jedna věc je na světě tak těžká!“

„Zlato!“ zvolal Etrusk svým rodným jazykem, ale Kidogo mu porozuměl.

„Ano, zlato,“ přisvědčil.

„A kde jsi ho tolik vzal?“ ptal se Pandion a ohmatával tvrdě nabitý pytlík.

„Místo na lov jsme zašli na zlatonosnou náhorní planinu. Osm dní jsme tam překopávali písek a proplachovali jej ve vodě…“ Kidogo se odmlčel a pák dodaclass="underline" „Synové větru vás nedovezou až do vlasti. Tam, na vašem moři, budete mít před sebou různé cesty a každý z vás se bude chtít dostat domů. Rozdělte si zlato a dobře je schovejte, aby je synové větru po cestě nespatřili.“

„Kdo všechno byl s tebou na tomto lovu?“ rychle se zeptal Etrusk.

„Tihle všichni,“ Kidogo ukázal na mládež, která se shlukla u vchodu.

Rozradostnění, dojatí přátelé se vrhli k černochům se slovy vděčnosti. Ale ti v rozpacích přešlapovali na svém místě a nenápadně se začali ztrácet jeden za druhým do chýší.

Všichni pak vyšli ze skladiště a. zavalili zase dveře kamenem. Kidoga najednou přepadla zamlklost, jeho veselí bylo to tam. Pandion si přitáhl černého přítele k sobě, ale ten se z jeho objetí vymkl, položil Řekovi ruce na ramena a dlouho se díval do jeho nazlátlých očí.

„Jak jen se s tebou rozloučím, Kidogo,“ vydral se Pandionovi povzdech proti jeho vůli.

Černochovy prsty se zabořily do Pandionových ramenou.

„Bůh blesků vidí,“ řekl Kidogo hluše, „že bych dal všechno zlato hor, všechno, co mám, až do posledního kopí jen za to, abys svolil zůstat se mnou navždy…“ Tvář Kidogova byla dojata, zastřel si oči rukama. „Ale ani tě neprosím,“ přerývaný hlas Kidogův se chvěl, „poznal jsem v zajetí, co je to vlast… Chápu, že nemůžeš zůstat… a tak, vidíš, sám se snažím, abys odejel…“

Kidogo najednou pustil Pandiona a odběhl domů.

Mladý Řek se dlouho díval za přítelem a slzy mu zakalily zrak. Za Pandionovými zády si těžce povzdechl Etrusk:

„Přijde čas, rozejdeme si i my dva, tiše a smutně řekl Kavi.

„Naše domovy nejsou od sebe tak daleko a koráby se tam plaví často,“ řekl Pandion, obrátiv se k němu. Ale Kidogo zůstane zde, na konci Oekumeny, na konci našeho světa.“

Etrusk mu neodpověděl.

Uklidněn v starostech o budoucnost, Pandion se cele pohroužil do práce. Spěchal, velikost přátelství, zrozeného v zápase o svobodu, ho okřídlovala a povzbuzovala. Už předem viděl v duchu všechny podrobnosti gemmy.