Mistr a Marketka [cs]
- Автор: Булгаков Михаил Афанасьевич
- Год: 2009
- Язык: чешский
- Переводчик: Alena Moravkova
- Жанр: Советская классическая проза
Электронная книга - «Mistr a Marketka [cs]». Краткое содержание книги:
Práci nad románem Bulgakov obnovil již v roce 1931. Ve druhé verzi se objevuje postava Markéty a Mistra a román získává definitivní název Mistr a Markétka (Мастер и Маргарита). V pořadí druhá verze byla dokončena v roce 1936. Dílo v této podobě již obsahovalo větší část zápletky i všechny důležité pasáže. V roce 1937 Bulgakov román ještě jednou zredigoval a do názvu doplnil podtitul Fantastický román. Začišťováním a slohovým pilováním textu (za pomoci své ženy) se zabýval téměř až do své smrti — poslední úpravy rukopisu jsou datovány 13. února 1940 (necelý měsíc před Bulgakovovou smrtí). Román je tak fabulačně završen. Bulgakovova žena však pokračovala v redikci románu až do roku 1941. Některé ze zbývajících a Bulgakovem i jeho ženou nepostřehnutých rozporů jsou přesto předmětem kvízových otázek znalců autorova díla (Mistr je např. v Kapitole třinácté hladce oholen, zato v Kapitole čtyřiadvacáté — dějově následující za několik hodin — má dlouhou bradku).
Cenzurovaná verze (12 % textu vynecháno, ještě větší část pozměněna) byla poprvé publikována až v roce 1966 v časopise Moskva (ročník 1966, č. 11 a ročník 1967, č. 1). Text odstraněných a upravených částí vyšel samizdatově a byl doplněn o údaje nezbytné ke kompletnímu nahrazení originální verze. V roce 1967 nakladatelství Posev (ve Frankfurtu) vydalo kompletní verzi (právě díky samizdatovým doplňkům). Rusko se prvního necenzurovaného znění dočkalo až v roce 1973, kdy v nakladatelství Chudožestvenaja Litěratura (Художественая Литература) vyšla verze opírající se o rukopisy sepsané do začátku roku 1940. Toto znění bylo považováno za kanonické až do roku 1989, kdy byla za pomoci redaktorky Lydie Janovské vydána verze respektující veškeré existující rukopisy.
Pletla páté přesdeváté, kupříkladu, že včera ve Varieté cizí mág prováděl taková kouzla, až z toho byli všichni paf.
Rozdával ženským po dvou flakónech francouzské voňavky a punčochy zdarma, ale sotva se obecenstvo po představení vyhrnulo ven — tumáš! všechny ženské tu stály nahaté. Markétka sklesla na židli před zrcadlem, jakse rozesmála na celé kolo. „Že se nestydíte, Natašo,” vyrážela mezi výbuchy smíchu, „vy, takové vzdělané, inteligentní děvče… Ve frontě semelou všelijaké nesmysly a vy to opakujete!” Nataša, zrudlá až po kořínky vlasů, vášnivě dokazovala, že to nejsou žádné nesmysly a že dnessama osobně viděla v lahůdkářství na Arbatu jednu ženskou, která přišla do obchodu v nóbl lodičkách, a zrovna když platila u pokladny, lodičky jako zázrakem zmizely a stála tu v punčochách, oči vykulené, a na patě díru! Ty kouzelné lodičky prý získala taky na tom představení. „A to šla v punčochách?”
„Šla! Šla!” vykřikovala Nataša, celá rozpálená zlostí, že jí nevěří. „A včera v noci prý milice sebrala dobrých sto ženských. Po tom vypečeném představení běhaly po Tverské jenom v kalhotkách.” „To určitě vykládala Darja,” prohlásila Markéta, „už dávno jsem si všimla, že je to obrovská drbna.” Celá tahle legrační rozmluva skončila pro Natašu příjemným překvapením. Markéta odběhla do ložnice a za chvíli se vrátila s párem punčoch a lahvičkou kolínské. Sdělila Nataše, že jí chce taky předvést kouzlo, a darovala jí punčochy i kolínskou pod podmínkou, že nebude běhat v punčochách po Tverské a poslouchat Darju. Paní a služebná se objaly, políbily a pakse rozloučily. Markétka, hlavu položenou na pohodlné měkké opěradlo křesla v trolejbuse, ujížděla po Arbatu, myslela na svoje věci a hned zase poslouchala, co si šeptají dva muži, kteří seděli na sedadle před ní. Chvílemi se bázlivě ohlíželi, jestli je někdo neslyší, a o něčem si špitali, co nemělo hlavu ani patu… První, statný a vypasený chlapíks pronikavýma prasečíma očkama, který seděl u okna, tiše vykládal svému liliputánskému sousedovi, že museli zakrýt rakevčernou rouškou… „Není možná!” šeptal překvapeně lilipután. „To je neslýchané! A co podnikl Želdybin?” Vmonotónním bzukotu trolejbusu dolétla k Markétě slova: „Pátračka… skandál… zkrátka hotová záhada!” Zjednotlivých útržků vyrozuměla, o čem si vlastně ti dva šeptají. Nějakému nebožtíkovi (jméno neuváděli) toho dne ráno kdosi ukradl z rakve hlavu, a proto zmíněný Želdybin měl tolikstarostí. Ukázalo se, že ti dva mají k bezhlavému nebožtíkovi nějaký vztah. „Stihneme zajet pro kytky?” staral se lilipután. „Říkáš, že kremace je ve dvě?” Nakonec Markétu omrzelo tajemné klábosení o nebožtíkově ukradené hlavě a byla ráda, že vystupuje. Za chvilku už seděla na jedné lavičce u kremelské zdi, odkud bylo dobře vidět na Manéž. Mhouřila oči proti slunci, vybavovala si dnešní sen a vzpomínala, jakpřesně před rokem ve stejný den i hodinu seděla na téhle lavičce spolu s ním. Jako tenkrát položila vedle sebe černou kabelku. Třebaže místo po jejím boku bylo prázdné, v duchu rozmlouvala s Mistrem. Jestli tě poslali na Sibiř, proč o sobě nedáš vědět? Lidé přece píšou i odtamtud.
Nebo jsi mě přestal mít rád? Ne, tomu se mi nechce věřit.
Zbývá třetí možnost: poslali tě na Sibiř a zahynul jsi tam.
V tom případě tě snažně prosím, dej mi volnost, ať můžu svobodně žít a dýchat!… A sama si odpověděla: Jsi přece svobodná… copaktě omezuju? Ale hned namítla: To není žádná odpověď. Nejdřívna tebe musím zapomenout a pakteprve budu volná… Kolem proudili lidé. Neznámý muž zašilhal na lavičku a zaujalo ho, že ta půvabná dobře oblečená žena sedí osamělá.
Zakašlal, usedl na konec lavičky, nadechl se a prohodiclass="underline" „To máme dneska ale pěkné počasí, že?”
Markétka ho zpražila nevraživým pohledem, takže okamžitě vstal a odešel. Tady to vidíš, zavyčítala v duchu svému milému. Proč jsem vlastně toho člověka odehnala? Nudím se a ten donchuán nepůsobil špatným dojmem, když pominu nešťastné slovíčko „že”. A vůbec — proč tady sedím na lavičce sama jako sůva?
Proč nemám žádnou radost ze života? Posmutněle sklopila hlavu, ale hned nato ji zaplavila vlna radostného očekávání a vzrušení. Ano, něco se musí stát! Následovala další vlna a vtom si uvědomila, že je to vlna zvuková. Hukot města přehlušilo blížící se hlasité bubnování, provázené místy falešným troubením. První zvolna míjel mříž parku milicionář na koni a za ním šli další tři pěšky. Pakkrokem jedoucí náklaďáks hudebníky a konečně zbrusu nový otevřený pohřební vůza v něm rakevv záplavě květin. Na plošině stála v každém rohu čestná stráž, celkem tři muži a jedna žena. Dokonce i na dálku si Markéta povšimla rozpačitého výrazu všech, kdo provázeli nebožtíka na poslední cestě. Zejména žena, která stála v levém zadním rohu na plošině, se tvářila přinejmenším podivně. Její buclaté tváře jako by skrývaly jakési pikantní tajemství, které hrozilo vybuchnout, a z uslzených očí vyšlehly občaspotutelné jiskry. Zdálo se, že stačí málo a žena se neudrží, zamžourá spiklenecky na nebožtíka a zeptá se: „Viděl jste to někdy? To je hotová mystika!” Stejně nejistě se tvářili všichni, kdo pomalu kráčeli za pohřebním vozem — bylo jich na tři sta. Markétka sledovala pozorně průvod, zaslechla, jakv dálce doznívá smutné monotónní „bum, bum, bum” tureckého bubnu, a myslela si: To je ale prapodivný pohřeb… a navíc z toho bubnování člověku zrovna srdce usedá. Vážně, s radostí bych upsala duši ďáblu, jen abych se dozvěděla, jestli je živnebo ne… Taky by mě zajímalo, koho to pochovávají a proč se přitom všichni taklegračně tváří. „Michaila Alexandroviče Berlioze,” zaslechla vedle sebe huhňavý mužský hlas, „předsedu MASOLITu.” Překvapeně se otočila a uviděla na lavičce neznámého chlapíka, který si nejspíš tiše přisedl, zatímco byla plně zaujatá průvodem. Zřejmě z roztržitosti vyřkla poslední otázku nahlas. Průvod se zatím zastavil, pravděpodobně ho vpředu zadržely semafory. „Tak, tak,” pokračoval neznámý, „jsou z toho všichni dočista popletení. Vezou nebožtíka, a zatím myslí jen na to, kam se poděla jeho hlava.” „Jaká hlava?” zeptala se Markéta a zahleděla se pozorněji na nečekaného souseda. Byl to mrňouss ohnivě ryšavými vlasy, měl na sobě naškrobenou košili, solidní proužkovaný obleka křiklavou kravatu, na nohou lakýrky a na hlavě buřinku. Z úst mu vyčníval mohutný špičák. Zvláštní bylo, že z kapsičky, kde obvykle muži nosívají kapesníknebo plnicí pero, vykukovala ohlodaná slepičí kost. „Ráčíte-li vědět,” rozváděl zrzek, „dnesráno v Gribojedovově sále kdosi šlohl nebožtíkovi z rakve hlavu.” „Jakse to mohlo stát?” vyklouzlo bezděčně Markétě a vtom si vybavila dva muže v trolejbusu. „Čertví!” odpověděl nenuceně zrzek. „A vůbec, podle mě by bylo nejlepší zeptat se na to Kňoura. Ďábelský kousek!
Byl z toho skandál jako hrom! Jenom nechápu, kdo tu hlavu potřeboval a nač!” Ačkoli byla Markétka plně zaměstnána svými myšlenkami, výlevy neznámého chlapíka ji překvapily. „Dovolte,” zvolala, „jakého Berlioze? To je ten, co o něm dnespíšou v novinách?… ” „Kdo jiný… ”
„A to jdou za rakví samí spisovatelé?” zeptala se s náhlým zájmem, zuby pevně sevřené. „Přirozeně, kdo jiný!”
„A znáte je osobně?”
„Všecky, do jednoho,” ujišťoval ryšavec. „A poslyšte,” její hlaszněl hluše, „není mezi nimi náhodou kritikLatunský?” „Jakby ne,” vykládal ochotně mrňous. „Tamhle na kraji, ve čtvrté řadě.” „Ten blondýn?” zeptala se Markétka s přimhouřenýma očima.