Mistr a Marketka [cs]

Pidimuž v děravé žluté buřince a s malinovým bambulovitým nosem, oblečený v kostkovaných kalhotách a lakýrkách, vyjel na scénu Varieté na obyčejném kole. Za zvuků foxtrotu opsal kruh a pakspustil vítězoslavný pokřik, až se kolo zvedlo na zadní. Pokračoval v jízdě pouze na zadním kole, pakse překulil vzhůru nohama a povedlo se mu v jízdě odšroubovat přední kolo a poslat ho za kulisy. Dál se projížděl na zadním kole a šlapal rukama. Na vysoké kovové tyči s jedním kolem a se sedlem na vrcholu vjela na scénu plnoštíhlá blondýnka v trikotu a sukni poseté stříbrnými hvězdami a začala kroužit kolem dokola. Při každém setkání na ni mrňouspřátelsky pokřikoval a nohou smekal buřinku. Nakonec se přiřítil asi osmiletý chlapec se stařeckým obličejem a začal šmejdit mezi dospělými na miniaturní dvoukolce, opatřené obrovskou automobilovou houkačkou. Parta vykouzlila několiksmyčekza zneklidňujícího víření bubnu v orchestru, dojela až na kraj scény a diváci v prvních řadách zděšeně vypískli a uhýbali, protože to vypadalo, že trojice spadne i s koly do orchestru. Vokamžiku, kdy hrozilo, že přední kola sklouznou do propasti rovnou na hlavy hudebníků, kola zastavila, cyklisté s hlasitým výkřikem „ela hop!” seskočili ze svých strojů a ukláněli se. Blondýnka přitom vysílala do obecenstva vzdušné polibky a hošíkzatroubil směšný signál na svou pronikavou houkačku. Zabouřil hromový potlesk, až se divadlo otřásalo, modrá opona postupovala z obou stran, až zakryla cyklisty, zelený světelný nápis„Východ” u dveří pohasl a v pavučině visutých hrazd pod kupolí se rozzářily bílé koule, podobné slunci.

Začala přestávka před závěrečnou částí programu. Jediný, koho ani za máknezajímaly divy cyklistické techniky rodiny Giuliových, byl Grigorij Danilovič Rimský. Seděl opuštěn ve své kanceláři, kousal se do tenkých rtů a po tváři mu občasprojela křeč. Záhadně zmizelého Lotrova následoval nečekaně Varenucha. Rimský věděl, kam měl administrátor namířeno, ale že odešel… a nevrátil se! Krčil rameny a šeptal si sám pro sebe: „Za co?!”

Divná věc: pro takenergického člověka jako Rimský bylo ze všeho nejjednodušší zavolat na příslušná místa, kam odešel Varenucha, a vypátrat, co se s ním stalo. A přece nebyl do deseti hodin večer s to se k něčemu podobnému odhodlat. Vdeset s největším sebezapřením konečně zvedl sluchátko a zjistil, že telefon je hluchý. Posílkář hlásil, že i ostatní přístroje v budově jsou porouchané. Tenhle nepříjemný, nicméně dost běžný fakt ředitele definitivně zdrtil a zároveň potěšiclass="underline" odpadla nutnost kamkolivvolat. Vokamžiku, kdy mu nad hlavou zablikalo červené světlo hlásající začátekpřestávky, vešel posílkář a oznámil, že přijel cizí umělec. Ředitel sebou neznámo proč škubl a zamračený jako nebe před bouřkou zamířil do zákulisí, aby hosta uvítal, protože v divadle nebyl nikdo, kdo by se téhle povinnosti zhostil. Do velké šatny z chodby, kde se rozdrnčely signální zvonky, pod nejrůznějšími záminkami nakukovali zvědavci. Byli tu kouzelníci v pestrých hávech a turbanech, bruslař v bílé pletené bundě, bledý, napudrovaný vypravěč a maskér. Cizí kapacita překvapila všechny nezvykle dlouhým frakem dokonalého střihu a černou škraboškou, která zakrývala polovinu obličeje. Největší údivvzbuzovali dva průvodci černého mága: dlouhán v kostkovaném obleku, s rozbitým skřipcem, a černý vypasený kocour, který vhupkal do šatny po zadních, uvelebil se jakoby nic na pohovce a mžoural na nekryté maskérské lampy. Rimský se zatvářil kysele a zle, jako vždy, když se pokoušel o úsměv, a naklonil se k nemluvnému mágovi, který seděl vedle kocoura na pohovce. K podání rukou nedošlo.