Čarodějky na cestách [Witches Abroad - cs]

„No… víš, je to jedno s druhým…, když se takhle rozbije zrcadlo… a vůbec…“ zamumlala Bábi.

Stařenka se podívala Bábi na ruku. Bábi na ní měla dlouhý šrám, který krvácel. Pak se jí znovu podívala do tváře a rozhodla se nikdy nepřiznat, že Bábinu krvácející ruku viděla.

„Taky by to mohlo být znamení,“ řekla a namátkou si vybrala bezpečnější konverzační téma. „Když někdo umře, stávají se právě takové věci. Ze stěn padají obrazy, zastaví se třeba hodiny… velký skříně na šaty spadnou ze schodů… a tak.“

„Tedy, já jsem nikdy v životě na něco takového nevěřila… počkej, co myslíš tím, že skříně padají ze schodů?“ podívala se na ni Bábi.

Dýchala zhluboka a snažila se uklidnit. Kdyby nebylo všeobecně známo, že Bábi Zlopočasná je tvrdá ženská, mohli by si lidé v tomto okamžiku pomyslet, že zažila největší šok svého života a teď se zoufale snaží dostat do své klasické každodenní formy.

„No, to se například stalo, když umřela moje prateta Žofka,“ vysvětlovala jí Stařenka Oggová. přesně tři dni, čtyři hodiny a šest minut, ale na chlup po tom, co zemřela, spadla její šatní skříň ze schodů. Naši chlapci — Drahuš s Jasoněm — se ji pokušeli vytočit z takové úzké chodbičky a ona jim tak jako uklouzla, vždyť víš. Naprosto neuvěřitelné. Řeknu ti rovnou, já ji tam nechtěla nechat Agátě, to tedy nikdy Já jsem pokaždé chodila navštěvovat její matku na svátek Prasečí hlídky a kdo ošetřoval Žofii, když už byla ke konci nemohoucí — he? No, takže —“

Bábi vypnula uši, nechala klasickou Stařenčinu litanii o láskách, neláskách a krevních mstách v Oggovic rodině proudit mimo sebe a začala hledat šálky na čaj.

Všeobecně bylo známo, že Oggovi jsou velmi rozvětvená rodina, tedy nejen rozvětvená, ale také plodná, všudypřítomná, a možná že by se našel někdo, kdo by se nestyděl použít výrazu tak trošku roztahovačná. Jejich rodokmen, tedy rodinný strom, by se jistě nevešel na žádný obyčejný papír, protože vypadal spíše jako mangrovové houští. A každá z jeho odnoží vedla sice rezervovanou, ale chronickou vendetu se všemi ostatními, založenou většinou na tak proslulých causes célěbres jako: „Co jejich Kevin řekl na svatbě sestřenky Diany o našem Staníkovi?“ nebo „Kdo dostal ty stříbrné příbory, o kterých teta Em svatosvatě slíbila, že je dostane po její smrti naše Dorka, to by mě tedy opravdu zajímalo, děkuju vám mnohokrát, pokud vám to nevadí.“

Stařenka Oggová jako nikým nezpochybňovaný matriarcha popichovala všechny strany stejně, bez rozdílu. Stařenka sice neměla žádného koníčka, ale pokud bychom u ní vůbec o nějakém koníčku chtěli mluvit, mělo k tomu nejblíž tohle.

V jedné jediné odnoži rodiny Oggů bylo tolik sporů a jízlivosti, že by to stačilo celému pohoří těch nejzuřivějších horalů na sto let.

Občas se dokonce stávalo, že se k jejich sporům přidal nějaký hloupý anepoučený cizinec a pronesl nelichotivou poznámku o někom z Oggů, se kterou se obrátil k jinému Oggovi. V takovém případě se každý takto oslovený Ogg bezodkladně obrátil proti cizinci, stejně jako všichni ostatní přítomní členové rodiny, kteří se kolem troufalého naivy stáhli jako dobře naolej ováné soukolí, aby ho okamžitě, dokonale a nemilosrdně rozdrtili.

Lidé z oblasti hor Beraní hlavy považovali Oggovic krevní msty za požehnané. Pomyšlení, že by se nezměrná energie celé Oggovy rodiny obrátila proti světu, budila v obyčejných lidech až posvátnou hrůzu. Naštěstí na celé Zeměploše neexistoval nikdo, s kým by některý Ogg vedl spor raději než s jiným Oggem. Bylo to v rodině.

Ostatně, když to domyslíte do důsledků, je to divná věc, tyhle rodiny…

„Esme? Jsi v pořádku?“

„Cože?“

„Ty hrnky se ti klepou v ruce jako drahý pinči. A čaj je po celém tácu!“

Bábi se nepřítomně zadívala na tu spoušť a pokusila se vzdorovat, jak nejlépe v tu chvíli dokázala.

„To není moje vina, že ty pitomé hrnky jsou tak malé a nic v nich nevydrží,“ zabručela.

Otevřely se dveře.

„Dobré ráno, Magráto,“ dodala, aniž se ohlédla ke dveřím. „Co tady děláš?“

Bylo to snad v tom, jak zaskřípaly panty. Magráta dokázal otevřít i dveře tak, že to znělo jako omluva.

Mladší čarodějka se pomalu přesunula do místnosti, tvář měla červenou jako cikánskou spodničku a ruce schované za zády.

„My jsme se tady jen tak náhodou zastavily, abychom probraly Desiderátiny věci. Je to naše povinnost k sestře — čarodějce,“ oznámila Bábi hlasitě a víceméně nezávazně do místnosti.

„ne že bysme hledaly kouzelou hůlku kmotry sudičky,“ dodala Stařenka.