Ve stínu lípy

Na křeslo u stolu mě nutí prázdné.I přisedám – ves odpor na rtu vázne.Polévka vonná přede mnou se kouří,bych poohřál se po sněhové bouři.A musím vyznat, po drahné že dobělahodná prósa dobré kuchyněmne opět jednou podmanila sobě.A brzy jak ve vlastní rodinějsem seděl v lidiček těch cizích středuu kamen praskavých. Jak stříbro ledu,jež drobnou perlou ve vlasech mi tálo,i srdce mé se zvolna rozehřálo.Já o choti, o mrtvém ona mužijsme mluvili, v hovoru svěží vínekjsme natrhali s keře upomínek,tak mnohou bělostnou i černou růži.I žertů pak jsme rozzvučeli zvonce,na rubu šachovnice hráli mlýnek,ořechy louskali a konec koncepunč zakouřil se z útlobokých sklínek.V má ramena se kloní s obou stranhlavinky dítek jak dvé klasů váním.Spí stařena. Již čas, bych s děkovánímopustil vděkuplný tento stan.