Ve stínu lípy
- Автор: Čech Svatopluk
- Язык: чешский
- Год: Иностранный паблик
- Жанр: Зарубежная классическая проза
Электронная книга - «Ve stínu lípy». Краткое содержание книги:
Ve stínu lípy
Перейти на страницу:
Však naslouchejme! Jak to mlaská, srkákol do kola, co hlad mne tuto rmoutí!Jak bujně židle o židlici trká,a já zde nemohu ni prstem hnouti!Uprostřed cukru vězím v samé žluči —Kol všechno veselím a smíchem zvučí,ohnivá v lících plane révy kreva slyš! teď bujný rozléhá se zpěv:
Do sklepa přišel milý hosta vzbudil čirou veselost.Okýnko jeví oknu v zářia za ním květu šeptá květ,tvář jasná jasně hlásá tváři,co porosený výská ret,vše učí se jen sladkým tónům:Vinum bonum! Vinum bonum!I zvony hlaholí to zvonům:Vinum bonum! Vinum bonum!
Snad studentů hod bujný, duch můj hádá.Však zpěv ten hrdla nevýskají mladá.To svatba, tuším. Slyším žerty bujné,jež slýchají se, k hostiny když sklonuk ložnici šilhá ženich za oponua v hostí spánky víno tepe rujné.Však nejsou hosté stydliví to zvláště,jich povídačce, vtipu, hovoruje valně třeba Martinova pláště —ba, sněm to mistrů v tomto oboru.Tu volný šprým smích budí neskonalý,hned za ním jiný s chechtotem se valí,tak v nevázané stíhají se melelehtavé žerty, šašky, paboňky —buď dámy uprchly neb rdí se celejak nejkrásnější světa pivoňky.
Teď nohou šelestění, číší znění,obecné těžkých křesel šramocení —hlas pronik´ z družiny, na chvilku němé:«Nejprve tobě, otče, připijeme!»
Přec tedy křtiny! Nač bych meškal dále?Již nesnesu tu hroznou polohu.Ven mezi hosty vínem rozháralé —snad zástěrou si žertu pomohu.
Přemítám chvílí – sahám po záklopu.Však on teď připevněn. Tu rázný vzmach —proraziv čelem liché vzdory stropu,v žaláře svého stojím sutinách,rozbité cukru stěny, zdoby něžnémne pokrývají kol jak chumle sněžné.Nic nevidím. Jen slyším, jak se kolemvše bouří, prchá, učiněný Babel,poháry, vázy kácejí se stolema výkřik ozývá se: Ďábel! Ďábel!
Než já tu k řeči zdobné slova strojím:
Promiňte, dámy, páni, ctění hosté,že nezván k vaší besedě se pojím.Zdráv buď, ty šťastný otče, s dítkem svojím!Nech plémě tvé jak Izákovo vzroste!
Smích ryčný zavzněl. Prohlédl jsem nyní —Nastojte! Spousta kápí, lysých hlav,rozprchlý mnichů různolících davkolkolem chumelí se šírou síní.Ten žehná se, ten zraky na mne poulí,ten v křesle smíchem nezbedným se choulí.
A otec domnělý je starý mnichs kulatou tváří jako slunce rudé,když v západě poslední mráčky chudému bělavě se chvějí na skráních;o palec palcem nad břichem zde točía slzy smíchu splývají mu z očí.
Vše vysvětleno. V cukrovém, hle! stanutak zchromlé údy mé se octnulyzde v refektáři otců františkánů,slavících šumně Porciunkuli.Na konec, spláchnuv syrobový brod,jsem tamo zapěl s nimi o závod:
V klášteře mešká dobrý hosta budí čirou veselost.Okénko jeví oknu v zářia za nim květu šeptá květ,ač nestojí to v breviáři,přec na chóře to mumlá ret,i k varhan se to druží tónům:Vinum bonum! Vinum bonum!A zvony hlaholí to zvonům;Vinum bonum! Vinum bonum!
Перейти на страницу: