Ve stínu lípy
- Автор: Čech Svatopluk
- Язык: чешский
- Год: Иностранный паблик
- Жанр: Зарубежная классическая проза
Электронная книга - «Ve stínu lípy». Краткое содержание книги:
Ve stínu lípy
Перейти на страницу:
Tak moh´ jsem žíti šťastně, spokojeně;však jedno kalilo mé duše jas:že družce mojí v ponenáhlé změněstín temný klad´ se do čela i řas.Ni kraje půvaby, ni láska mojenemohly zahnati těch stínů roje,to stálé vzpomínání strastiplodnézašlého života a země rodné,a trapné výčitky zub hlodavý,že rodiče své v hoři zůstavila,že na věky snad již se připravilao matky, otce pohled laskavý.
Napsala otci list. Co úpěnlivýchtam proseb vložila, do řádků těch,skropených slzou, splynulých a křivých!Jak čekala ve mnohých na to dnechna kozáka, jejž vodila sem cesta,když nosil psaní z přímořského města.A přinesl jí odvět. Však, ó běda!List upustila k zemi, na smrt bleda:hněvivý otec neznal dcery vícea navždy odřekl se poběhlice!
Z té doby vůčihledě bledla, chřadla,až ruka má ji chorou v lože kladla.A jednou nad hasnoucí jsem se shýbal.Byl den to hrozný. Mračen temných plukdo úvalu se těžce přikolíbala vzbudil bouře neslýchaný hluk.Jak rozbíti by chtěla hromu mlatemvelebný horstva prestol kamenný,tak burácela v kraji, děsně vzňatémsterými žhoucích blesků plameny.A když řev bouře mlčel na chvíli,tu slyšel jsem, jak rtové družky mojíza odpuštění k bohu kvílili,jak vzlykali, než smrt ji ve hrob sklátí,že v náruč nepojme ji otec, máti.Oslepná blesků nesčíslných zářmi jevila jen sesinalou tvářs bolestným okem, vytřeštěným divě —Déšť v okno bil – pes kňučel žalostivě.
Však bouře minula. Jas plnil chatu,kraj znovu skvěl se v libém slunka zlatu.
Tu koně klus, krok lidské nohy chvatnýpřed chatou zavzněl. Hle! teď do dveřívstupuje snědolící kozák statný.Z mohutných vousů, hustých kadeří,z huňaté burky, hnědé, pocuchanéperlami vláha zašlé bouřky kane.
List promoklý nám z torby podává.Nemocná zdvihá skráň, vztahuje ruku,však má jej otvírá dlaň třesavá,zrak přelétá jej v bouřném srdce tluku,a čtu již nahlas prostičké to psaní,jež slova neváží a neměří,tak nezdobné, přec vůni božskou schrání —tu sladkou, čistou doušku mateří.I čtu, že všechno matka prominula,též otcův tuhý odpor pošinula,ať přijde, přijde zlatá Anička,by v náručí ji opět přivinulaa zlíbala ji s plesem na líčka,že vstříc ji letí touhy perutěmi.Co trpěla as v divné cizí zemi!
Zrak nemocné se plní svitem, vláhou.Vztahuje ruku zas – list kladu do nía dcera líbá každou řádku drahou,čte, líbá znovu, slzy v písmo roní,je na hruď tiskne v blahém úsměvua pod ním cítí divnou úlevu.
Pak přála si, bych vynesl ji venpod jasné nebe. Ustlal jsem ji v trávěna plášti svém. Kraj ve sváteční slávěkol usmíval se bouří osvěžen.Pod každým listem kvetoucího křoví,na každém stéblu husté travinyse houpal klenot vláhy démantový —vše v slzách blaha, úsměv jediný.Hor zástup zelená se, modrá v šíru,z nich pára vlá, jak mirrhy vonný dým,a nad nimi znak nebeského smíruobloukem září pestrým, velebným —v ten obraz její tichý zrak se hřížil,než anděl smrti na věky jej sklížil.
Já opustil však chatu, krásný dola všechno, co jsem pro ni tamo stvořil,nač pro sebe bych potu krůpěj nořil?Co mně ta záře, krása, vůně kol,když jenom pro ni všemu jsem se těšila vše se táže: Zdas jí nepohřešil?
Však nyní pohání mne touha zpěttam na hrob její ještě pohledět.V něm netkví pyšná deska mramoru,však za to cypřiš chví se zádumčiváa zelených jak třáseň praporůjí břečťan s vršku skloněného splýváa pod ní do kraje mé družky stíntkaninou zdobnou bujných kapradindvou modrých květů kalichy se dívá.
Перейти на страницу: