Ve stínu lípy
- Автор: Čech Svatopluk
- Язык: чешский
- Год: Иностранный паблик
- Жанр: Зарубежная классическая проза
Электронная книга - «Ve stínu lípy». Краткое содержание книги:
Ve stínu lípy
Перейти на страницу:
Na věži kostelní v tom zazněl zvon.A rázem ve vsi, na polích se tajízvuk srpů, výskot, šumný ruch i shon.Již proudy slavnými se rozlévajípo snivých stráních, zmlklém údoluposvátné zvuky v mocném hlaholu.
Tu náhle cizinec, obnaživ hlavu,rozpřáhl ruce, na kolena kles´a zaryl divě prsty v lesní trávua vtiskl obličej u vonný vřes.
I mněl jsem, že se pomátly mu smysly,jak počínal si: líbal zemi, štkal,a volat chtěl, však hlahol nesouvislýse z prsou jeho pouze dobýval.
Když posléz obličej od země zdvih´,tu hrály perly v lících zbrázděných,a tam, kde tváře své byl tiskl na ni,též tráva leskla se jak rosou ranní.
I pravil ke mně pak:»Jsem Bártův syn!Kdys opustil jsem této vísky klín,a za přeludem štěstí jsem se honil.Čas mnohý v klamných paprscích jsem slonilskráň bujnou, hrdou – pak ji objal stín.Překrásné oko, jež mi lásku lhalo,jak dýka skvoucí hruď mi probodalo,ochladli druzi, minul štěstí klama v mrazu cizoty jsem zůstal sám.
Tu poznal jsem, že chudá rodná ves,otcovská střecha vetchá, šindelová,jasnější blaho, sladší kryje ples,než celý svět ho v loktech šírých chová.
Tu poznal jsem, podušky zlatý lema hedvábí že žalost neodnímá;jen na tom drahém srdci mateřskémi neštěstí a vina sladce dřímá.«
Tak vzdychal, volal; já pak neodhalilv té chvíli trpké neštěstí mu všecko,že matčin zrak i duch se stářím zkalil,že nespatří a nepozná své děcko.
Jdem´ ke vsi. Ó, jak zdravil šedou střechuv úponkách révy, v zelenavém mechu,ty steré známé milé předměty,jež dvorcem, chatou byly rozsety!
A hle i tam na lavičce podle stěny,berličkou ruce majíc podepřeny,uprostřed slunečnic a slezu květůstařenka sedí, odumřelá světu.A je tak malá, schoulená a sivá —víc páry stín, než lidská bytost živá.Den hasnoucí jí zlatí tváře vráskya zraků navždy uzamčená víčka —tak sedává tu z lidí cizích láskybez duše příbuzné, bez přítelíčka.
Však nyní před ní klesá drahý syn,skráň chorou ukládá na její klín,na její roucho lkavé tiskne retya rosí okem bledé jeho květy.
Tu třesavé, hle! ruce vine onakol kadeří, jež první sníh mu schvátil,i protrhla se šerá ducha clona:»Můj Václav!« šepce, »Václav můj se vrátil.«
Což vypravovat dále? Krátce chovalji v loktech syn, co klenot opatroval,až pohrobil ji v lůno rodné půdya sám k ní zemdlené pak složil údy.
Hrob jediný, jak víte, oba jímáa lehka dojista mu černá zem;vždyť na tom drahém srdci mateřskémi neštěstí a vina sladce dřímá!
Перейти на страницу: