Čarodějky na cestách [Witches Abroad - cs]

„To je —“ začala Stařenka.

Najednou zazněly trubky.

„Tak to tedy pěkně vypadli z rytmu, co?“ ušklíbla se Stařenka.

„Ne, to znamená, že přichází princ,“ vysvětlil jí Casanovlez.

Orchestr přestal hrát. Všechny páry se jako na povel zastavily a tanečníci se obrátili k hlavnímu schodišti.

Odshora po něm důstojně sestupovaly dvě postavy. Přísahám, pomyslela si Stařenka, je to štíhlý a půvabný lump. A umí se předvádět. Esme měla pravdu, na pohled se to na něm nepozná.

A ona…

…je to Líza Zlopočasná?

Žena neměla závoj. Přidejte a uberte sem tam nějakou tu vrásku a byla to Bábi Zlopočasná, jako když si z oka vypadne.

Téměř.

Stařenka zjistila, že se proti své vůli otáčí a hledá v davu masek bílou orlí hlavu. Všechny hlavy byly obráceny ke schodišti, ale jedna z nich vrhala k sestupující dvojici pohled podobný ocelové tyči.

Líza Zlopočasná byla oblečena v bílé. Až do této chvíle Stařenku nikdy nenapadlo, že by mohly existovat rozdílné druhy a odstíny bílé. Teď už si myslela něco jiného. Bílá ze šatů Lízy Zlopočasné jako by vyzařovala. Stařenka měla dojem, že i kdyby zhasla všechna světla, ty šaty by zářily dál. Byly dokonalé, měly nadýchané balonové rukávy a byly ozdobeny krajkou.

A Líza Zlopočasná — to musela Stařenka Oggová přiznat — vypadala mladší. V obličeji byly tytéž vy. razné kosti a jemně řezané rysy rodiny Zlopočasných, ale zdálo se, že jsou méně… opotřebované.

Jestliže se vám tohle podaří, když jste zlí, pomyslela si Stařenka, možná že by mi pár let zlé pověsti taky udělalo dobře. Cena za hříchy je smrt, ale stejný honorář od vás bude požadovat i ctnost, a zlo a neštěstí mají tu výhodu, že se v pátek dostanou z práce dřív domů.

Ale ty oči byly stejné. Někde v genetickém kódu Zlopočasných muselo být kus safíru. Možná celé generace.

Aga byl až neuvěřitelně přitažlivý a půvabný. Ale to bylo celkem pochopitelné. Byl celý v černém. Dokonce i jeho oči byly v černém.

Stařenka se probrala a protlačila se zástupem k Bábi Zlopočasné.

„Esme?“

Chytila Bábi za předloktí.

„Esme!“

„Hmm?“

Stařenka si uvědomila, že se zástup mezi schodištěm a pohovkou na opačném konci sálu rozestupuje jako moře.

Klouby na rukou Bábi Zlopočasné zbělely jako její šaty.

„Esme? Co se děje? Co to děláš?“

„Pokouším… se… zastavit… ten… příběh,“ odpověděla jí přerývaně Bábi.

„A co potom dělá ona?“

„Ona… pomáhá věcem…, aby se… staly!“

Dav kolem nich pomalu mizel. Bylo to zcela podvědomé. Prostě se docela přirozeně a sama od sebe tvořila ulička.

Uličkou pomalu procházel princ Aga. Za Lížou viselo ve vzduchu několik bělavých obrysů, takže se zdálo, jako by ji následovalo procesí mizících duchů.

Magráta vstala.

Stařenka si uvědomila, že vzduch se zabarvil do odstínů duhy. Možná že se sálem na několik okamžiků rozeznělo dokonce i cvrlikání ptáčků.

Princ vzal Magrátu za ruku.

Stařenka se podívala na Lízu Zlopočasnou, která zůstala stát kousek od úpatí schodiště a teď se blahosklonně usmívala.

Pak se pokusila soustředit na budoucnost.

Bylo to strašlivě snadné.

Budoucnost se obvykle po každé události dělí a o tom, co se skutečně stane, můžete získat jen velmi mlhavou představu, i když jste časově citlivá čarodějka. Ale tady se všechno točilo pouze kolem tří událostí a budoucnost sama se ohýbala do nového tvaru.

Bábi Zlopočasná by nepoznala vzorec z kvantové statistiky, ani kdyby ho přistihla, jak jí ohlodává její vlastní večeři. Kdybyste před ní použili slova paradigmata vztahu vesmír-čas, pravděpodobně by vám odpověděla: „Cože?“ Ale to neznamenalo, že je v tomto směru ignorant. Bylo to prostě tím, že v této oblasti neměla se slovy uzavřenou smlouvu o výměně informací. Věděla, že jsou věci, které se v lidské historii odehrávají pravidelně a často, jako třírozměrné kýče. Pohádky.

„A my tři jsme se teď staly součástí takové pohádky! A mně se ji nedaří zastavit,“ vysvětlovala Bábi. „Musí být jedno místo, kde se zastavit dá, ale já ho pořád nemůžu najít!“

Orchestr začal hrát a tentokrát to byl valtz.

Magráta s princem zavířili parketem a nespouštěli při tom oči jeden z druhého. Po chvilce se několik přihlížejících párů odvážilo k nim přidat. A pak, jako kdyby celý ples byl jediný dobře naolejovaný stroj, ve kterém někdo natáhl pero, se parket zaplnil tančícími páry a zvuk rozhovorů a hudby se sléval do nekonečného bzukotu.

„Představíte mě své přítelkyni?“ zeptal se Casanovlez odněkud z výšky Stařenčina lokte. Kolem nich se otáčeli lidé.

„Musí se to všechno stát,“ pokračovala Bábi bez ohledu na vyrušení, jež nebylo na její úrovni. „Všechno. Polibek, údery hodin odbíjejících půlnoc, Popelka na útěku ztrácí střevíček — všechno.“