Čarodějky na cestách [Witches Abroad - cs]
- Автор: Пратчетт Теренс Дэвид Джон
- Год: 1996
- Язык: чешский
- Год: Talpress
- ISBN: 80-7197-006-9
- Переводчик: Jan Kanturek
- Жанр: Фэнтези
Электронная книга - «Čarodějky na cestách [Witches Abroad - cs]». Краткое содержание книги:
„Co to je špulit pusu‘?“
Stařenka Oggová jí to názorně předvedla.
„Kuk!“
„Nic se neboj,“ utěšovala ji Bábi, „budeme tam taky.“
„A to by mě mělo podle vás uklidnit, ano?“
Stařenka za Magrátinými zády natáhla ruku a poklepala Bábi na rameno. Rty nehlasně vyslovila: „To nepomůže. Má nervy nadranc. Nemá dost sebedůvěry.“
Bábi přikývla.
„Možná že bych to měla udělat já,“ ozvala se Stařenka nahlas. „Já se na plesech vyznám. Vsadím se, že kdybych měla dlouhé vlasy, masku a na nohou ty skleněné střevíce a ty šaty kdybychom o čtyřicet čísel založily, nikdo by nic nepoznal, co myslíte?“
Magráta byla natolik zaskočena představou popsaného obrázku, že bezmyšlenkovitě poslechla, když jí u ucha zazněl přísný hlas Bábi Zlopočasné.
„Podívej se na mě, Magráto Česneková.“
Dýňový kočár se nebezpečnou rychlostí vřítil na palácové nádvoří, rozhodil chodce i povozy na všechny strany a v dešti štěrku zastavil přímo před vchodem.
„To byla psina,“ zavrčel spokojený Silver. A pak ho kočár přestal zajímat.
Několik sloužících pospíchalo ke kočáru, aby otevřeli dvířka a vlna nafoukaného pohrdání, která se vyhrnula z temného nitra kočáru, je málem porazila na záda.
„Pospěšte si, troubové!“
Magráta vyplula ven a odstrčila majordoma stranou. Přizvedla si sukně a rychle vykročila po rudém koberci. Na vrcholu schodiště stál dveřník a ten byl natolik nemoudrý, zeji požádal o pozvánku.
„Ty nevychovaný poskokul“
Dveřník, který okamžitě poznal klasicky špatné chování lidí s dokonalou výchovou, rychle ustoupil.
Stařenka Oggová, která stála s Bábi vedla kočáru, se obrátila ke své společnici a řekla: „Poslyš, Esrne, jestlipak tys to trochu nepřehnala?“
„Musela jsem,“ přikývla Bábi. „Jako kdybys neznala Magrátu.“
„Jak se dostaneme dovnitř? Pozvánky nemáme. A nejsme na to navíc ani oblečené.“
„Stáhni z nosiče košťata,“ přikázala jí Bábi. „Vlítneme do toho odshora.“
Snesly se na vrcholku nejvyšší věže, ze které se dal přehlédnout celý palác. Zespoda sem vítr zanášel útržky taneční hudby a nad řekou se stále ještě tu a tam rozzářily nějaké rakety.
Bábi otevřela dvířka ve věži a sestoupila po spirálovém schodišti na nejvyšší odpočívadlo.
„To je ale nóbl koberec na té zemi, co?“ mlaskla si zálibně Stařenka. „A proč je koberec i na zdech?“
„To jsou popelíny“ poučila ji Bábi s přehledem.
„Ty blaho!“ podivila se Stařenka. „Žijem, abychom se učili. Já teda rozhodně.“
Bábi se zastavila s rukou na klice.
„Co tím myslíš?“
»Nó, jako že jsem nikdy nevěděla, že máš sestru.“
„Nikdy jsme o ní spolu nemluvily.“
„Je to ostuda, když se rodina rozejde tímhle způsobem,“ zavrtěla Stařenka hlavou.
„Pch! Ty jsi mi vyprávěla o tom, že tvoje sestra Beryl byla lakomá nevděčnice s inteligencí ústřice.“
„To jo, ale pořád je to moje sestra.“
Bábi otevřela dveře.
„Dobrá, dobrá,“ přikývla.
„Tak co je? Co se děje? Nestůj v těch dveřích!“ Stařenka se pokoušela nahlédnout Bábi přes rameno do další místnosti.
„No maucta,“ vydechla.
Magráta se na chvilku zastavila ve velké předsíni potažené rudým sametem. V hlavě jí vybuchovaly podivné a nezvyklé myšlenky, tak zvláštně už se necítila od chvíle, kdy popíjely to bylinkové víno. Jenže mezi všemi těmi vzletnými myšlenkami typu psychedelických chryzantém se kutálela jedna tvaru a barvy malé prozaické brambory, která ječela z plna hrdla něco o tom, že Magráta neumí dokonce ani tančit. A když, tak jenom chorovod.
Ale když to dokázali všichni ostatní, nemůže na tom být nic těžkého.
Ta malá a roztřesená vnitřní Magráta, která se pokoušela udržet rovnováhu pod přílivem nadutého sebevědomí, přemýšlela, jestli se takhle Bábi Zlopočasná cítí pořád.
Pozvedla lem šatů a podívala se na své střevíce.
Nemohou být z opravdového skla, jinak by už touhle dobou kulhala k místu nějaké první pomoci. Nebyly dokonce ani průhledné. Lidská noha od kotníku doluje velmi užitečný orgán, ale když pomineme určité lidi s neobvykle vyhraněnými sklony, není to nic, na čem by lidské oko spočinulo se zvláštním zalíbením.
Ty střevíčky — to byla zrcadla. Několik plošek současně odrazilo světlo.
Dvě zrcadla na nohou. Magráta si vzdáleně vzpomněla na něco o…
o čarodějkách…, že se čarodějka nesmí dát chytit mezi dvě zrcadla, nebylo to tak nějak? Nebo to snad bylo, že nemá nikdy důvěřovat muži s oranžovým obočím? Určitě ji to učili ještě v době, kdy byla obyčejnou osobou. Něco jako, že čarodějka se nikdy nesmí postavit mezí dvě zrcadla, protože ta osoba, která by potom z toho místa odešla, by nebyla ona, ale úplně jiná osoba. Nebo co. Jako, že…, že se člověk rozdělí mezi vlastní odrazy, duše se vám vytáhne do slaboučké blanky, a když nejste opravdu opatrní, oddělí se z vás tam v hlubině zrcadel vaše špatné já a začne vás hledat. Tak nějak.
Rychle tu myšlenku zahnala. Na tom přece nezáleží.
Vykročila kupředu, k místu, kde se do sálu právě chystala vstoupit skupinka dalších hostí.
„Lord Jindřich Hnilobný a lady Hnilobná!“
Plesový sál vůbec nebyl sál, ale rozlehlé nádvoří otevřené vlahé letní noci. Klesalo k němu široké schodiště. Na vzdálenějším konci z něj vedlo další, ještě širší schodiště, lemované blikajícími pochodněmi, a teprve to vedlo do vlastního paláce. Na vzdálené stěně, ze všech stran viditelné, visely obrovské hodiny.
„Vznešený Douglas Nepřetrhlý!“
Na hodinách bylo tři čtvrtě na osm. Magráta si vybavila několik nesouvislých vzpomínek na jakési staré ženy, které na ni křičely něco o čase, ale… na tom přece taky nezáleželo…
„Lady Valencie Aranžmánová!“
Došla na vrchol schodiště. Lokaj, který ohlašoval příchozí, si ji prohlédl od hlavy k patě a pak jako někdo, koho celé odpoledne poučovali a cvičili právě pro tento okamžik, zvolaclass="underline"
„Ehm… překrásná tajemná cizinka!“
Od paty schodiště se začalo šířit hrobové ticho jako rozlitá barva. K Magrátě se obrátilo přinejmenším pět set hlav.
Ještě den předtím by Magráta při pouhém pomyšlení, že se k ní otočí pět set hlav, změkla jako kus másla na rozpálené plotně. Teď se však usmála, opětovala nejbližší pohledy a pyšně pozvedla bradu.
Její vějíř se otevřel se zvukem připomínajícím výstřel.
Překrásná tajemná cizinka, dcera Simplicity Česnekové, vnučka Araminty Česnekové, jejíž sebevědomí bylo tak přesycené, že začalo krystalizovat na okrajích její osobnosti…
… vykročila kupředu.
O chvilku později kolem obřadníka prokráčel další host.
Lokaj zaváhal. Něco na té postavě ho zneklidňovalo. Jako by se mu neustále rozostřovala a zaostřovala. Uvědomil si, že si vlastně není jistý, jestli před ním vůbec někdo stojí.
Pak se vrátil jeho smysl pro logiku, který předtím zmizel a chvíli se za něčím schovával, a znovu se ujal velení. Koneckonců, vždyť to byla Samedi Nuit Morte — předpokládalo se, že se lidé oblečou tak, aby vypadali strašidelně. Takové lidi jste vidět směli.