Čarodějky na cestách [Witches Abroad - cs]

„To jsou popelíny“ poučila ji Bábi s přehledem.

„Ty blaho!“ podivila se Stařenka. „Žijem, abychom se učili. Já teda rozhodně.“

Bábi se zastavila s rukou na klice.

„Co tím myslíš?“

»Nó, jako že jsem nikdy nevěděla, že máš sestru.“

„Nikdy jsme o ní spolu nemluvily.“

„Je to ostuda, když se rodina rozejde tímhle způsobem,“ zavrtěla Stařenka hlavou.

„Pch! Ty jsi mi vyprávěla o tom, že tvoje sestra Beryl byla lakomá nevděčnice s inteligencí ústřice.“

„To jo, ale pořád je to moje sestra.“

Bábi otevřela dveře.

„Dobrá, dobrá,“ přikývla.

„Tak co je? Co se děje? Nestůj v těch dveřích!“ Stařenka se pokoušela nahlédnout Bábi přes rameno do další místnosti.

„No maucta,“ vydechla.

Magráta se na chvilku zastavila ve velké předsíni potažené rudým sametem. V hlavě jí vybuchovaly podivné a nezvyklé myšlenky, tak zvláštně už se necítila od chvíle, kdy popíjely to bylinkové víno. Jenže mezi všemi těmi vzletnými myšlenkami typu psychedelických chryzantém se kutálela jedna tvaru a barvy malé prozaické brambory, která ječela z plna hrdla něco o tom, že Magráta neumí dokonce ani tančit. A když, tak jenom chorovod.

Ale když to dokázali všichni ostatní, nemůže na tom být nic těžkého.

Ta malá a roztřesená vnitřní Magráta, která se pokoušela udržet rovnováhu pod přílivem nadutého sebevědomí, přemýšlela, jestli se takhle Bábi Zlopočasná cítí pořád.

Pozvedla lem šatů a podívala se na své střevíce.

Nemohou být z opravdového skla, jinak by už touhle dobou kulhala k místu nějaké první pomoci. Nebyly dokonce ani průhledné. Lidská noha od kotníku doluje velmi užitečný orgán, ale když pomineme určité lidi s neobvykle vyhraněnými sklony, není to nic, na čem by lidské oko spočinulo se zvláštním zalíbením.

Ty střevíčky — to byla zrcadla. Několik plošek současně odrazilo světlo.

Dvě zrcadla na nohou. Magráta si vzdáleně vzpomněla na něco o…

o čarodějkách…, že se čarodějka nesmí dát chytit mezi dvě zrcadla, nebylo to tak nějak? Nebo to snad bylo, že nemá nikdy důvěřovat muži s oranžovým obočím? Určitě ji to učili ještě v době, kdy byla obyčejnou osobou. Něco jako, že čarodějka se nikdy nesmí postavit mezí dvě zrcadla, protože ta osoba, která by potom z toho místa odešla, by nebyla ona, ale úplně jiná osoba. Nebo co. Jako, že…, že se člověk rozdělí mezi vlastní odrazy, duše se vám vytáhne do slaboučké blanky, a když nejste opravdu opatrní, oddělí se z vás tam v hlubině zrcadel vaše špatné já a začne vás hledat. Tak nějak.

Rychle tu myšlenku zahnala. Na tom přece nezáleží.

Vykročila kupředu, k místu, kde se do sálu právě chystala vstoupit skupinka dalších hostí.

„Lord Jindřich Hnilobný a lady Hnilobná!“

Plesový sál vůbec nebyl sál, ale rozlehlé nádvoří otevřené vlahé letní noci. Klesalo k němu široké schodiště. Na vzdálenějším konci z něj vedlo další, ještě širší schodiště, lemované blikajícími pochodněmi, a teprve to vedlo do vlastního paláce. Na vzdálené stěně, ze všech stran viditelné, visely obrovské hodiny.

„Vznešený Douglas Nepřetrhlý!“

Na hodinách bylo tři čtvrtě na osm. Magráta si vybavila několik nesouvislých vzpomínek na jakési staré ženy, které na ni křičely něco o čase, ale… na tom přece taky nezáleželo…

„Lady Valencie Aranžmánová!“

Došla na vrchol schodiště. Lokaj, který ohlašoval příchozí, si ji prohlédl od hlavy k patě a pak jako někdo, koho celé odpoledne poučovali a cvičili právě pro tento okamžik, zvolaclass="underline"

„Ehm… překrásná tajemná cizinka!“

Od paty schodiště se začalo šířit hrobové ticho jako rozlitá barva. K Magrátě se obrátilo přinejmenším pět set hlav.

Ještě den předtím by Magráta při pouhém pomyšlení, že se k ní otočí pět set hlav, změkla jako kus másla na rozpálené plotně. Teď se však usmála, opětovala nejbližší pohledy a pyšně pozvedla bradu.

Její vějíř se otevřel se zvukem připomínajícím výstřel.

Překrásná tajemná cizinka, dcera Simplicity Česnekové, vnučka Araminty Česnekové, jejíž sebevědomí bylo tak přesycené, že začalo krystalizovat na okrajích její osobnosti…

… vykročila kupředu.