Čarodějky na cestách [Witches Abroad - cs]

Zatím se stromy na mýtině pohnuly. Stejně tak stíny. Stíny by se neměly pohybovat, pokud se nepohne světlo. Tyhle to dokázaly.

Bubnování umlklo.

Zavládlo hrobové ticho, rušené jen občasným zasyčením, jak po zavěšeném kabátě přebíhaly vlny energie.

Sobota postoupil kupředu. Když uchopil kabát, aby si ho oblékl, vlévaly se mu z látky do rukou dva proudy zelených jiskřiček.

Jeho tělo sebou zazmítalo.

Erzulie Gogolová hlasitě vydechla.

„Jsi tady,“ řekla. „Jsi stále sám sebou. Jsi skutečně svým pravým já.“

Sobota zvedl ruce se zaťatými pěstmi. Občas se mu zazmítala ruka nebo noha, protože načerpaná síla v něm pobíhala jako lapená veverka a pokoušela se najít místo, kudy by unikla. Bylo však vidět, že Sobota už ji začíná ovládat.

„Bude to čím dál tím snadnější,“ řekla už mnohem mírněji.

Sobota přikývl.

Pomyslel si, že se silou, která mu teď proudila tělem, v sobě má stejný oheň, jaký v něm plál zaživa. Věděla, že nebyl nijak zvlášť dobrý člověk. Genova za jeho časů nebyla modelem sociálního ráje. Ale alespoň nikdy lidem netvrdil, že je utlačuje proto, že to sami chtějí, a všechno, co dělá, že je pro jejich dobro.

Kolem stáli v kruhu lidé z Nové Genový — tedy ze staré Nové Genový — a ti se teď poklonili nebo poklekli.

Nebyl laskavým vládcem. Ale zapadal na své místo. A když byl despotický, arogantní nebo se prostě a jednoduše dopustil přehmatu, nikdy se to nesnažil ospravedlnit něčím jiným než tím, že je větší, silnější, ale především mnohem horší než většina ostatních lidí. Nikdy ho ani nenapadlo tvrdit, že je to tím, že je lepší. A také lidem nikdy nepřikazoval, že musejí být šťastní, a nevnucoval jim svůj druh štěstí. Neviditelní lidé věděli, že štěstí není přirozený stav lidstva a nikdy není dosaženo postupem zvenčí dovnitř.

Sobota znovu přikývl, tentokrát spokojeně. Když otevřel ústa, zajiskřily mu mezi zuby hvězdičky. Když pak vykročil močálem, rvali se aligátoři mezi sebou v zoufalé snaze dostat se mu co nejrychleji z cesty.