Čarodějky na cestách [Witches Abroad - cs]
- Автор: Пратчетт Теренс Дэвид Джон
- Год: 1996
- Язык: чешский
- Год: Talpress
- ISBN: 80-7197-006-9
- Переводчик: Jan Kanturek
- Жанр: Фэнтези
Электронная книга - «Čarodějky na cestách [Witches Abroad - cs]». Краткое содержание книги:
Sobota upil další doušek a podal džbán něčemu, co snad mohlo být rukou.
„Začněme,“ řekla paní Gogolová.
Mrtvý muž zvedl tři malé bubínky a začal na nich vyklepávat rytmus odpovídající tepu lidského srdce.
Po nějaké chvíli cosi poklepalo paní Gogolovou po rameni a podalo jí džbán. Byl prázdný.
Takže můžeme opravdu začít.
„Dobrá Paní Anno, usměj se na mě. Pane Jistý Cesto, chraň mě. Proroku Dlouhokroku veďme. Hatalogo Andrewsi, chyť mě.
Stojím mezi světlem a temnotou, ale na tom nezáleží, protože jsem přesně na hranici.
Tady je váš rum. Tady váš tabák. Tady vaše jídlo. A tady váš domov.
A teď mě dobře poslouchejte…“
… .dim-dom.
Pro Magrátu to bylo jako probudit se ze snu do snu. V jednom okamžiku snila o tom, že tančí s nejkrásnějším mužem v sále a… najednou tančila s nejkrásnějším mužem v sále.
Až na to, že měl na očích dvě kulatá, kouřem zabarvená skla.
I když měla Magráta měkké srdce a neodolatelné sklony ke snění s otevřenýma očima a přestože byla, jak říkala Bábi Zlopočasná, zmoklá slepice, nebyla by se mohla stát čarodějkou, kdyby neměla jisté instinkty a smysl, který ji nutil jim věřit. Zvedla ruku, a než se stačil Aga pohnout, strhla mu tu věc z očí.
Magráta už podobné oči v minulosti viděla, ale to bylo poprvé, kdy to bylo u tvora chodícího po dvou.
Její nohy, které se ještě před okamžikem s takovou elegancí pohybovaly po parketu, najednou zakoply jedna o druhou.
„Ehm…“ začala.
A uvědomila si, že jeho ruce, růžové a s dokonalou manikúrou, jsou také studené a vlhké.
Magráta se otočila a rozeběhla a ve své touze dostat se od něj co nejrychleji co nejdál, rozrážela taneční páry jako kuželky. Nohy se jí zaplétaly do těch hloupých šatů. Ty pitomé skleněné střevíce klouzaly po podlaze.
Párek sloužících jí zastoupil cestu ke schodišti ze sálu.
Magrátě se zúžily oči. Důležité bylo dostat se ven.
„Hai!“
„Au!“
To už běžela dál. Na vrcholu schodiště uklouzla a po dlažbě proletěl skleněný střevíček, který jí spadl z nohy.
„Jak má člověk v tak příšerných botách chodit?“ vykřikla vztekle. Okamžik poskakovala po jedné noze, stáhla si i druhou botu a vyběhla do noci.
Princ pomalu došel na vrchol schodiště a sebral ze země střevíček, který osaměle ležel na mramorové podlaze.
Pozvedl ho a světlo pochodní a svíček se odrazilo od skleněných plošek.
Bábi Zlopočasná se opřela ve stínu o zeď. Všechny pohádky mají jedno místo, ve kterém se najednou prudce mění k dobrému, ale musí to být opravdu v poslední chvíli.
Byla skvělá v tom, jak vstoupit do lidského myšlení, ale teď se potřebovala dostat především do toho svého. Soustředila se. Dolů a ještě hlouběji… přes každodenní myšlenky a zanedbatelné starosti, rychleji, rychleji… vrstvami hlubších myšlenek… hlouběji… přes věci, které byly zapečetěné nebo pokryté zatvrdlou skořápkou, přes staré viny a ztuhlé lítosti… na ty teď nebyl čas… ještě hlouběji… a tam… ano to je ona, stříbrná nit pohádkového příběhu. Bývala jeho součástí, byla jeho součástí, takže příběh musel být zároveň součástí jí samé.
Příběh ji v rychlém sledu míjel. Natáhla se kupředu.
Nenáviděla všechno, co omezovalo lidi a předurčovalo jejich osud, ohlupovalo je a dělalo z nich něco míň než lidské tvory.
Příběh letěl kolem jako ocelové lano. Pevně ho sevřela.
Oči se jí v úžasu otevřely. Pak vykročila kupředu.
„Promiňte, Vaše Veličenstvo.“
Vytrhla Agovi střevíček z rukou a zvedla ho nad hlavu.
Výraz zlomyslné radosti, který se jí objevil na tváři, byl strašlivý.
Pak střevícem udeřila o zem. Dopadl na schodiště.
Po mramorovém dláždění se rozletělo tisíc lesklých střepů.
I když byl pohádkový příběh obtočen kolem celého želvovitě tvarovaného časoprostoru známého jako Zeměplocha, teď se otřásl. Jeden konec praskl, uvolnil se a začal se zmítat vesmírnou temnotou v zoufalé snaze najít nějakou pasáž, která by ho dosytila…
Zatím se stromy na mýtině pohnuly. Stejně tak stíny. Stíny by se neměly pohybovat, pokud se nepohne světlo. Tyhle to dokázaly.
Bubnování umlklo.
Zavládlo hrobové ticho, rušené jen občasným zasyčením, jak po zavěšeném kabátě přebíhaly vlny energie.
Sobota postoupil kupředu. Když uchopil kabát, aby si ho oblékl, vlévaly se mu z látky do rukou dva proudy zelených jiskřiček.
Jeho tělo sebou zazmítalo.
Erzulie Gogolová hlasitě vydechla.
„Jsi tady,“ řekla. „Jsi stále sám sebou. Jsi skutečně svým pravým já.“
Sobota zvedl ruce se zaťatými pěstmi. Občas se mu zazmítala ruka nebo noha, protože načerpaná síla v něm pobíhala jako lapená veverka a pokoušela se najít místo, kudy by unikla. Bylo však vidět, že Sobota už ji začíná ovládat.
„Bude to čím dál tím snadnější,“ řekla už mnohem mírněji.
Sobota přikývl.
Pomyslel si, že se silou, která mu teď proudila tělem, v sobě má stejný oheň, jaký v něm plál zaživa. Věděla, že nebyl nijak zvlášť dobrý člověk. Genova za jeho časů nebyla modelem sociálního ráje. Ale alespoň nikdy lidem netvrdil, že je utlačuje proto, že to sami chtějí, a všechno, co dělá, že je pro jejich dobro.
Kolem stáli v kruhu lidé z Nové Genový — tedy ze staré Nové Genový — a ti se teď poklonili nebo poklekli.
Nebyl laskavým vládcem. Ale zapadal na své místo. A když byl despotický, arogantní nebo se prostě a jednoduše dopustil přehmatu, nikdy se to nesnažil ospravedlnit něčím jiným než tím, že je větší, silnější, ale především mnohem horší než většina ostatních lidí. Nikdy ho ani nenapadlo tvrdit, že je to tím, že je lepší. A také lidem nikdy nepřikazoval, že musejí být šťastní, a nevnucoval jim svůj druh štěstí. Neviditelní lidé věděli, že štěstí není přirozený stav lidstva a nikdy není dosaženo postupem zvenčí dovnitř.
Sobota znovu přikývl, tentokrát spokojeně. Když otevřel ústa, zajiskřily mu mezi zuby hvězdičky. Když pak vykročil močálem, rvali se aligátoři mezi sebou v zoufalé snaze dostat se mu co nejrychleji z cesty.
V palácových kuchyních teď už panovalo ticho. Obrovské podnosy plné pečeného masa, prasečích hlav s jablkem v rypáčku a dalších pochutin byly už dávno odneseny nahoru. Rozléhal se tady jen cinkot a šplouchání vody od obrovských dřezů na konci největší kuchyně, kde už několik pomocných kuchtiček začalo s mytím prvního nádobí.
Paní Příjemná, kuchařka, si připravila talíř červených pruhobřichů v račí omáčce. Nebyla nejlepší kuchařkou v Genově — nikdo se nedokázal přiblížit gumbu paní Gogolové — kvůli tomuhle gumbu by někteří lidé dokázali vstát i z mrtvých —, ale kdybychom porovnávali jejich výtvory, došli bychom k velmi malému rozdílu asi jako mezi, řekněme, brilianty a safíry. Udělala, co mohla, aby připravila dokonalou hostinu, protože měla svou profesionální hrdost, ale vnitřně stále cítila, že toho není mnoho, co by se dalo vytvořit z kusů obyčejného masa.
Genovská kuchyně, jako ostatně každá nejlepší kuchyně v celém mnohovesmíru, byla vytvořena lidmi, kteří vycházeli ze zoufalé nutnosti využít suroviny a přísady, o které jejich pánové nestáli. Nikdo v životě by se nepokoušel jíst vlaštovčí hnízda, kdyby nemusel. Jen hlad mohl přinutit člověka ochutnat prvního aligátora. A kdo by si vařil žraloci ploutve, kdyby si směl ukrojit pořádný kus žraloka?