Rozvaliny Gorlanu [The Ruins of Gorlan - cs]

„Změň krok,“ zašeptal Halt. „Až řeknu tři. Raz, dva, tři.“

Špičkou levé nohy oba zároveň zlehka šťouchli koně do boku. Byl to pouze jeden z mnoha signálů, na které byli Cuk a Abelard naučeni reagovat.

Oba koně ihned při dalším kroku zaváhali. Pak jakoby poskočili a zase pokračovali svým tempem.

Krátké zaváhání však časově posunulo pravidelné údery kopyt a Will stačil zaslechnout další dusání kopyt za jejich zády, něco na způsob zpomalené ozvěny. Pak ten jiný kůň také změnil krok, aby ho srovnal s nimi, a zvuk byl pryč.

„Hraničářský kůň,“ řekl tiše Halt. „To bude určitě Gilan.“

„Jak to víte?“ zeptal se Will.

„Takhle rychle umí změnit krok jenom hraničářský kůň. A bude to Gilan, protože pokaždé je to Gilan. Dělá mu dobře pokoušet se mě nachytat.“

„Proč?“ nerozuměl Will a Halt se na něj přísně podíval.

„Protože to byl můj poslední učeň,“ vysvětloval. „A bývalí učni se z nějakého důvodu prostě neustále snaží nachytat svoje bývalé mistry na švestkách.“ Vyčítavě se podíval na svého nynějšího učně. Will se už chystal namítnout, že on by se po skončení výcviku nikdy takhle nechoval, ale pak mu došlo, že nejspíš ano, a to při té nejbližší příležitosti. Námitka zůstala nevyřčená.

Halt mu naznačil, aby mlčel, a propátrával cestu před nimi. Pak ukázal. „Tamhle v tom místě,“ řekl. „Jsi připraven?“

Blízko u cesty stál velký strom a jeho větve visely dolů kousek nad úroveň hlavy jezdce na koni. Will si ho chvíli prohlížel, potom kývl. Cuk s Abelardem pokračovali rovnoměrným krokem ke stromu. Když dojeli blíž, Will vysunul nohy z třmenů a vytáhl se do podřepu na Cukově hřbetu. Změna polohy Cukovu chůzi nijak neovlivnila.

Když projížděli pod větvemi, Will natáhl ruce, chytil se té nejnižší a vyhoupl se na ni. V okamžiku, kdy jeho váha odlehčila koníkův hřbet, začal Cuk našlapovat rázněji a při každém kroku vtlačoval kopyta do země, aby případný stopař nezjistil, že kůň je najednou lehčí a pravděpodobně bez jezdce v sedle.

Will tiše vyšplhal výš do koruny stromu, až našel místo, kde měl pevnou oporu a dobrý výhled. Mohl sledovat Halta a oba koně, jak pomalu jedou po cestě.

Když dojeli k další zatáčce, Halt pobídl Cuka, aby jel dál, pak zastavil Abelarda a zhoupl se ze sedla. Klekl si a vypadal, jako když zkoumá půdu a hledá stopy.

Teď mohl Will slyšet toho dalšího koně za nimi. Podíval se zpátky na cestu, po které přijeli, ale pronásledovatele skrývala další zatáčka.

Pak slabé údery kopyt ustaly.

Will měl sucho v ústech a srdce mu v hrudi tlouklo rychleji a rychleji. Připadalo mu, že to musí slyšet každý v okruhu tak padesáti kroků. Zvítězil však jeho výcvik a on stál bez hnutí na větvi stromu mezi listím a skvrnitými stíny a sledoval cestu, kterou přijeli.

Něco se pohnulo!

Zachytil ten pohyb jen koutkem oka, pak byl pryč. Upřeně zíral na to místo vteřinu nebo dvě a pak si vzpomněl na Haltovy poučky: Nezaměřuj pozornost jen na jedno místo. Pořád sleduj všechno kolem a pořád všechno pozoruj opakovaně. Uvidíš ho jako pohyb, ne jako postavu. Nezapomeň, že i on je hraničář a že je vycvičený v umění nebýt spatřen.

Will se zaměřil na širší okolí a prozkoumával les za sebou. Během několika vteřin byl odměněn dalším pohybem. Ohnutá větvička se vrátila na své místo, když kolem ní tiše prošla neviditelná postava.

Pak, o dalších deset kroků dál, se nepatrně zakýval jeden keř. Potom spatřil trs vysoké trávy, jak se zvolna narovnává do původní polohy, v které ho předtím sešlápla právě procházející noha.

Will stál jako socha. Žasl nad tím, že jejich pronásledovatel se dokáže lesem pohybovat, aniž by ho Will zahlédl. Ten druhý hraničář zřejmě nechal koně někde vzadu a stopoval Halta pěšky. Willovy oči sjely na chviličku k Haltovi. Mistr stále vypadal zahloubaný do nějaké stopy na zemi.

Z lesa vyšel další pohyb. Neviditelný hraničář teď minul Willův úkryt a vracel se zpátky k cestě, s úmyslem překvapit Halta zezadu.

Vysoká postava v šedozelené pláštěnce najednou jako by vyrostla ze země uprostřed cesty, nějakých dvacet kroků za klečícím Haltem. Will zamrkal. V jednom okamžiku tam postava nebyla. V příštím jako by se zhmotnil vzduch. Willova ruka se začala sunout k toulci na zádech, pak ale v pohybu ustala. Včera večer mu Halt říkaclass="underline" Počkej, až budeme mluvit. Když nebude mluvit, uslyší i sebemenší tvůj pohyb.

Will polkl a doufal, že dlouhán přesun jeho ruky směrem k toulci nezaslechl. Podle všeho ale zastavil pohyb včas. Zdola slyšel veselé volání.

„Halte, Halte!“

Halt se otočil, pomalu se zvedal a oprašoval si kolena. S hlavou ke straně si pozorně prohlížel postavu stojící uprostřed cesty a nenuceně se opírající o dlouhý luk, stejný jako měl Halt.

„Nuže, Gilane,“ zavolal, „vidím, že tě pořád baví stejné staré vtipy.“

Vysoký hraničář pokrčil rameny a zvesela odpověděclass="underline" „Zdá se, že letos je to vtip o tobě, Halte.“