Rozvaliny Gorlanu [The Ruins of Gorlan - cs]

Všichni tři za chvíli odjeli, zatímco ostatní hraničáři ještě dostávali rozkazy. Mobilizovat araluenskou armádu nebude žádný malý úkol. Hraničáři budou mít na starosti její koordinaci a také doprovod jednotlivých vojsk z padesáti lén na seřadiště na Uthalských pláních. Jelikož Gilan a Halt byli pověřeni pátráním po kalkarech, bylo nutno uložit koordinaci jednotek z jejich lén jiným hraničářům.

Halt vedl své dva společníky cestou na jihovýchod. Moc toho nenamluvili. Závažnost úkolu, který měli před sebou, potlačila dokonce i Willovu vrozenou zvědavost. Zatímco tiše jeli vpřed, jeho vnitřní zrak mu neustále kreslil obrazy divokých tvorů, podobných medvědům s opičími rysy — tvorů, které možná nedokáže přemoct ani někdo tak zdatný, jako je Halt.

Nakonec ale hrůzostrašné obrazy ustoupily a Willa začalo zajímat, jaký je Haltův plán, pokud vůbec nějaký měl.

„Halte,“ ozval se trochu bázlivě, „kde podle vás kalkary najdeme?“

Halt se podíval na vážnou chlapeckou tvář vedle sebe. Postupovali hraničářským tempem zrychleného pochodu — čtyřicet minut v sedle, při jízdě rovnoměrným cvalem, pak dvacet minut po svých, kdy muži rovnoměrně klusali a odlehčené koně vedli.

Každé čtyři hodiny zastavovali k hodinovému odpočinku, pojedli rychlé jídlo složené ze sušeného masa, sucharů a ovoce, potom se zabalili do pláštěnek a spali.

Teď už nějakou dobu putovali a Halt usoudil, že je čas na odpočinek. Odvedl Abelarda z cesty pod ochranu stromů v nedalekém lesíku. Will a Gilan ho následovali, pustili otěže a nechali koně popásat.

„Nejlepší, co dokážu vymyslet,“ odpovídal Halt na Willovu otázku, „je začít u jejich brlohu a zjistit, jestli jsou někde poblíž.“

„A víme, kde to je?“ zeptal se Gilan.

„Podle nejlepších tajných zpráv, které máme, je to někde na Pláni samoty, za Kamennými píšťalami. Prozkoumáme tu oblast a uvidíme, co tam najdeme. Jestli v té oblasti jsou, měli bychom zjistit, že v okolních vesnicích postrádají pár ovcí nebo koz. Další věc ale bude přimět samotné vesničany k řeči. Lidi z plání toho dvakrát moc nenamluví ani v lepších časech.“

„Co to je, ta pláň, co o ní mluvíte?“ zeptal se Will s pusou plnou sucharů. „A co jsou vlastně Kamenné píšťaly?“

„Pláň samoty je rozsáhlá rovina s vysokou trávou, skoro bez stromů, převážně skalnatá,“ vykládal Halt. „Pořád tam fouká vítr, ať tam přijdeš v kteroukoli roční dobu. Je to ponuré místo a Kamenné píšťaly jsou jeho nejpochmurnější část.“

„Ale co jsou —“ začal Will, ale Halt hned pokračoval.

„Kamenné píšťaly? To vlastně nikdo neví. Je to kruh vztyčených kamenů vybudovaný v dávných časech rovnou uprostřed té části pláně, kde nejvíc fouká.

Nikdo nikdy nepřišel na to, k čemu původně sloužily, ale jsou seřazeny tak, aby se vítr stáčel kolem kruhu a profukoval řadami otvorů v těch kamenech. Neustále vydávají podivné skučení, i když na mou duši nechápu, proč si kdo myslel, že to zní jako píšťaly. Je to strašidelný a protivný zvuk a je slyšet na míle daleko. Po několika minutách už ho máš dost — ale on trvá dál a dál celé hodiny.“

Will mlčel. Představa ponuré pláně, po které se prohání vítr, a kamenů, z nichž bez ustání vychází strašidelné skučení, jako by zbavila pozdní odpolední slunce posledních zbytků tepla. Úplně se otřásl. Halt si toho všiml, naklonil se dopředu a povzbudivě ho poplácal po rameni.

„Hlavu vzhůru,“ řekl. „Nic není nikdy tak zlé, jak se zdá. Teď si trochu odpočineme.“