Rozvaliny Gorlanu [The Ruins of Gorlan - cs]

„Ale… ale… já jsem zraněný!“ namítal a procítěně zakulhal. Nemohl uvěřit, že by po něm Halt chtěl, aby podstoupil stejný trest, jakého byl právě svědkem.

Halt mlčel a prohlížel si ho, jako by na to předtím nepomyslel. Aldovi na chvilku svitl záblesk naděje.

„To teda jsi,“ řekl hraničář. „To teda jsi.“ Vypadal trochu zklamaně a Alda už začínal věřit, že Haltův smysl pro čestnou hru ho ušetří výprasku, jaký dostali jeho kamarádi. Pak se hraničářův obličej rozjasnil.

„Ale počkat,“ řekl, „to je i Horác. Že je to tak, Wille?“

Will se usmál. „To rozhodně, Halte,“ potvrdil a Aldova jiskřička naděje pohasla.

Halt se teď obrátil k Horácovi a starostlivě se ho zeptaclass="underline" „Horáci, nejsi moc těžce zraněný? Můžeš pokračovat?“

Horác se usmíval. Jeho oči se ale nesmály. „No, myslím, že to zvládnu,“ odpověděl.

„Dobrá, tak se to vyřešilo!“ zaradoval se Halt. „Budeme pokračovat, ano?“

A Alda věděl, že ani pro něj není úniku. Postavil se čelem k Horácovi a poslední souboj začal.

Z trojice násilníků byl Alda nejlepším šermířem a pro Horáce byl alespoň pár minut jakýms takýms soupeřem. Ale když se chvíli vzájemně oťukávali údery a protiúdery, výpady a střehy, Aldovi rychle došlo, že Horác je proti němu mistr. Usoudil, že mu nezbývá než zkusit něco neočekávaného.

Uvolnil se, pak změnil držení klacku a uchopil ho oběma rukama jako bojovou hůl a spustil sérii rychlých úderů zleva i zprava.

Horáce to na vteřinku zaskočilo a ustupoval. Ale vzpamatoval se s kočičí rychlostí a zvolil sek na Aldovu hlavu. Kadet druhého ročníku se pokusil o běžný střeh, přehmátl a držel klacek na obou koncích, aby jeho středem kryl úder meče. Což byla teoreticky správná taktika. V praxi to dopadlo tak, že cvičný meč prostě klackem projel a Aldovi zbyly v rukách jen dvě nepoužitelné krátké tyčky. Naprosto vysílený je upustil na zem a bezbranně stál před Horácem.

Horác se podíval na kluka, který ho tak dlouhou dobu trýznil, a potom na meč ve své ruce.

„Tohle nepotřebuju,“ zamumlal a upustil meč.

Rána pravou pěstí zasáhla Aldovu čelist ze vzdálenosti necelé jedné stopy. Měla v sobě ale sílu Horácova ramene, váhu jeho těla a předlouhé měsíce útrap a osamělosti — osamělosti, jakou zná jen oběť šikanování.

Will udiveně zíral, jak ten úder zvedl Aldu ze země, mrštil jím vzad a s řachnutím ho poslal do prachu k jeho dvěma povedeným společníkům. Vzpomněl si na doby, kdy se s Horácem prával. Kdyby tehdy věděl, že Horác umí dát takovou ránu pěstí, nikdy by si s ním nezačínal.

Alda se nehýbal. Nejspíš se nějaký čas ani nebude moct hnout, pomyslel si Will. Horác udělal krok vzad, třel si zmodralé klouby a spokojeně odfukoval.

„Nemáte ponětí, jak skvělý to byl pocit,“ řekl. „Děkuju vám, hraničáři.“

Halt kývl na souhlas. „Já děkuju tobě za to, že ses zastal Willa, když ho napadli. A mimochodem, přátelé mi říkají Halt.“