![Kalle Blomkvist zasahuje [Kalle Blomkvist och Rasmus - cs] - Читать Любимую Русскую Полную Книгу 👉 Read-E-Book.com](/uploads/posts/books/2/6/8/5/2/kalle-blomkvist-zasahuje-kalle-blomkvist-och-rasmus-cs-download.jpg)
Kalle Blomkvist zasahuje [Kalle Blomkvist och Rasmus - cs]
- Автор: Линдгрен Астрид
- Год: 1964
- Язык: чешский
- Год: St
- Переводчик: Jan Rak
- Жанр: Детское действие
Электронная книга - «Kalle Blomkvist zasahuje [Kalle Blomkvist och Rasmus - cs]». Краткое содержание книги:
„Rychle,“ šeptá Kalle.,,Do poschodí!“
Nohy jim vypovídají službu, přece se jim však jakýmsi nadpřirozeným způsobem podaří vyběhnout do haly a vzhůru po schodech.
Potom se všechno odehrává tak rychle, že veškeré myšlenky i rozum mizí a jsou ty tam. Že zmizí v bouřlivém chaosu, v němž se mísí rozčilené hlasy, bouchání dveří, hlasité výkřiky, čísi kletbu, rychlé kroky po schodech, ano — pomoc, pomoc — běh po schodech jim oběma v patách.
Tady je okno se záclonou, která k nim tak hravě vlála v noci před tisíci lety. Venku je žebřík, cesta k záchraně… snad… snad. Přelézají okenní podezdívku, lezou po žebříku dolů, ne, sjedou po něm a utíkají, jako dosud neutíkali za celý svůj mladý život. Prchají pryč, ač slyší shora z okna nelítostný hlas inženýra Peterse, který za nimi křičí: „Stůjte, nebo střelím!“
Ale všechen rozum je tentam. Jenom utíkají dál, i když by měli pochopit, že jim snad jde o život, běží a běží, dokud nemají pocit, že se jim hrudník rozskočí.
A teď znovu slyší zvuk utíkajících nohou, které se k nim blíží — kdepak jen je útočiště před těmi děsivými kroky, rozléhajícími se v noci, před hrozivými kroky, které jim ve snách budou zaznívat celý život?
Uhánějí k městu. Nemají tam daleko, ale teď jsou už se silami v koncích. A pronásledovatelé se nelítostně blíží. Není žádné záchrany, všechno je ztracené, za pár okamžiků bude po všem!
Tu ho spatří! Oba dva ho vidí. Před nimi září pouliční svítilna a její světlo dopadá na vytáhlou, dobře známou postavu v policejní uniformě.
„Strejdo Björku! Strejdo Björku!“
Křičí jako v nebezpečí života a strejda Björk mává káravě rukou — v noci se přece nesmí takhle rámusit!
Vykročí k nim a netuší, že ho v tom okamžiku milují víc než vlastní matku.
Kalle se mu vrhne kolem krku a udýchán ho obejme.
„Drahý, předrahý strejdo Björku — zatkni ty ničemy!“
Obrací se a ukazuje mu. Avšak utíkající kroky zmlkly. Kam jen potmě dohlédneš, není vidět ani človíčka. Kalle si vzdychne — sám neví, jestli úlevou nebo zklamaně. Chápe, že nemá smysl honit tady únosce dětí. A současně pochopí cosi jiného. Nemůže se zmínit před strejdou Björkem, jak to spolu všechno souvisí. „Neplést do toho policii, dokud Rasmus nebude v bezpečí“ — takhle to přece jasně řekl profesor. Peterse pohltila temnota. Jistě je v tuto chvíli na cestě k autu, které ho rychle doveze nazpátek na ostrov a — k Rasmusovi! Ba ne, nelze do toho plést policii, nelze jednat přímo proti profesorovu příkazu. I když si třeba člověk v hloubi duše myslí, že by to bylo nejmoudřejší.
„No vida, velký detektiv je zase na stopě,“ směje se strejda Björk. „Kdepak máš ty ničemy, Kalle?“
„Uprchli,“ povídá udýchaně Anders a Kalle mu šlápne varovně na nohu. Je to však zcela zbytečné. Anders ví, že v kriminálních záležitostech musí nechat slovo Kallovi.
Kalle všechno odbývá vtipem a strejda Björk hned začne z jiného konce.
„Vy jste mi ale kvítka,“ řekne. „Ráno jsem potkal tvého otce, Kalle, a řeknu ti, že se pořádně zlobil. Nestydíte se utíkat takhle z domova? Už je opravdu na čase, že jste se zase vrátili.“
„Ale my se ještě nevracíme,“ povídá Kalle. „Ještě jsme se nevrátili.“
12
Kdyby šel tu noc někdo kolem koloniálního obchodu Viktora Blomkvista, určitě by se domníval, že tam řádí lupič. Někdo si tam svítil za pultem kapesní svítilnou a občas bylo vidět skrz výlohu, jak tam přecházejí dva stíny.
Ale nikdo neměl v těch končinách noční cestu a oba stíny zůstaly nevypátrány. Ani obchodník s koloniálním zbožím Blomkvist a jeho choť nic neslyšeli, i když spali v ložnici přímo nad krámem. Neboť tyto stíny se dovedly plížit tiše.
„Já bych chtěl ještě salám,“ povídal Anders plnými ústy. „Ještě salám a sýr.“
„Jen si vezmi,“ pobídl ho Kalle. Měl dost co dělat, aby se sám pořádně najedl.
A jedli. Krájeli si tlusté plátky šunky a jedli. Odřezávali si notné kusy nejlepší uzené klobásy a jedli. Lámali si kusy velkého, měkkého voňavého chleba a jedli. Loupali staniol se sýrových trojhránků a jedli. Brali si plnou hrstí ze zásuvek hrozinky a jedli. Brali si čokoládové dorty s cukrářského pultu a jedli. Jedli, jedli a jedli, tohle byly největší hody jejich života, na něž nikdy nezapomenou.
„Jedno vím určitě,“ prohlásil nakonec Kalle. „V životě už nikdy nevezmu do úst borůvky.“
Neobyčejně a bezmezně sytý plížil se pak po schodech do poschodí. Musel dávat pozor na vrzající schody, neboť v průběhu let projevila matka podivuhodnou schopnost, že se právě při tomto vrzání probouzela, zrovna když toho Kalle byl příčinou — což byl podle Kallova názoru zvláštní nadpřirozený úkaz, o nějž by se měl vlastně trochu víc zajímat psychologický výzkum.
Právě teď nechtěl Kalle probudit matku ani otce. Pouze si hodlal vyzvednout tlumok a spací pytel, jakož i jiné náčiní pro táboření. A kdyby se rodiče vzbudili, bylo by zapotřebí příliš mnoho času na vysvětlování.
Avšak Kallova schopnost vyhnout se vrzajícím schodům se léty rovněž rozvinula, a tak se vrátil s celým nákladem a bez úhony zpátky k Andersovi do krámu.
V půl čtvrté ráno zamířil motocykl slušným tempem na silnici, zatáčející k moři.
Na pultě koloniálu Viktora Blomkvista ležel útržek bílého balicího papíru s tímto sdělením:
Drahý tatínku, můžeš mi tenhle měsíc zadržet kapesné, protože jsem si vzaclass="underline"
Asi 1 kilo klobásy
1 kilo špekáčků
1½ kila šunky
10 těch malých sýrů, ty už víš, které
4 chleby
½ kila tvrdého sýra
1 kilo másla
1 balíček zápalek
10 čokoládových dortů po 50 öre
10 litrovou plechovku benzínu venku ze skladu
2 balíčky kakaa
2 balíčky sušeného mléka 1 kilo práškového cukru
5 balíčků žvýkačky
10 krabiček suchého lihu
a možná že ještě něco, na co se teď zrovna nepamatuji. Chápu, že se zlobíš, ale kdybys věděl, jak to je, nezlobil by ses, určitě že ne. Řekni, prosím tě, strejdovi Lisandrovi a Andersovu tatínkovi, aby byli klidní. Nezlob se na mě, prosím tě, snad jsem byl vždycky hodný syn, ne, teď už radši skončím, protože by mě to jinak dojmulo. Se srdečným pozdravem, také mamince