Kalle Blomkvist zasahuje [Kalle Blomkvist och Rasmus - cs]

„V tomhle lese je moc stromů,“ prohlásil. „A proč nemůžeme pořád přijít k té chýšce?“

Eva-Lotta si přála, aby na to dovedla odpovědět. Souhlasila s Rasmusem, že v tomhle lese je příliš mnoho stromů. A příliš mnoho skalisek, která je nutno přelézat, příliš mnoho vývratí a klestí zahrazujícího cestu, příliš mnoho větví, jehličí a křoví chytajícího člověka za nohy. A příliš málo úkrytů. Toužila po jediné malé chýšce, toužila po ní neobyčejně vřele, ale chýška se neobjevovala. Eva-Lotta cítila, jak se jí začíná zmocňovat beznaděj. Představovala si, že bude velice snadné chýšku najít, ale teď začínala pochybovat, najde-li ji vůbec někdy. A i když ji třeba nakonec přece jen opravdu najde, bude tam Anders a Kalle? Vrátili se vůbec na ostrov, když zachránili listiny? Mohlo jim v tom přece zabránit na tisíc věcí. Když se tak všechno uváží, jsou snad na ostrově sami, ona s Rasmusem — a jejich únosci. Při pouhém pomyšlení tichounce zasténala. Drahý, předrahý Andersi, hodný a milý Kalle, buďte tady, zapřísahala je v duchu zoufale. Ať tu vaši chýšku už najdu hned, hned teď!

„Samé borůvky a borůvky,“ řekl Rasmus a zlostně se díval na borůvčí, které mu sahalo až nad kolena. „Já bych měl nejradši kus pečeně.“

„Já vím,“ řekla Eva-Lotta. „Jenže v lese žádná pečeně neroste.“

„Ccc,“ prohlásil Rasmus, dávaje tak najevo nespokojenost s tímto stavem věcí. „A pak bych chtěl mít svoje lodičky,“ pokračoval a vrátil se tak k tématu, jež ho zajímalo už celý den. „Pročpak jsem si nesměl vzít lodičky z kůry?“

Zvíře, pomyslila si Eva-Lotta. Ona se vrhla do divokého dobrodružství, jen aby ho zachránila před strašlivým osudem, a on tady otravuje s pečení a lodičkami!

Ještě než domyslila tuto myšlenku do konce, zastyděla se a impulsívně chytla Rasmuse do náručí. Je přece takový malý, teď je unavený a hladový, je docela přirozené, že si naříká.

„Víš, Rasmusi,“ řekla, „já jsem si na tvoje lodičky ani nevzpomněla…“

„Tak jsi tedy hloupá,“ prohlásil nemilosrdně Rasmus.

A posadil se do borůvčí. Už nechtěl jít dál. Žádné prosby nepomáhaly. Eva-Lotta ho marně přemlouvala — říkala, že chýška je snad už docela blízko, že stačí, aby šli jenom malinký kousíček!

„Já nechci,“ řekl Rasmus. „Nohy jsou už moc ospalé!“

Eva-Lotta chvíli uvažovala, má-li se poddat pláči, který jí už vězel kdesi hluboko v krku. Ale pak zaťala zuby. Také usedla na zem, zády k velkému kameni, a přivinula Rasmuse k sobě.

„Sedni si ke mně a odpočiň si trochu,“ řekla.

Rasmus se s povzdechem natáhl na měkký mech a hlavu si položil k ní do klína. Byl zřejmě pevně rozhodnut, že se už ani nehne. Ospale na ni zamrkal a Eva-Lotta si pomyslila: Ať se chvilku vyspí, snad potom půjde všechno líp! Vzala jednu jeho ruku do dlaní a Rasmus jí to bez protestů dovolil. Pak mu začala tichounce zpívat. Rasmus zamrkal v upřímném pokusu neusnout a díval se po motýlovi, třepotajícím se nad borůvčím.

„V naší zahrádce, tam rostou borůvky,“ zpívala Eva-Lotta.

Rasmus však s tím nebyl spokojen.

„Měla bys radši zazpívat v naší zahrádce, tam roste pečeně,“ řekl. A pak usnul.

Eva-Lotta si vzdychla. Přála si, aby také mohla spát. Přála si, aby usnula a probudila se doma ve své posteli a přišla na to, že všechna tahle hrůza se jí jen zdála jako sen. Sklíčeně a neklidně tam seděla a připadala si velmi opuštěná.

Tu zaslechla v dálce hlasy. Hlasy, které se přibližovaly a které ona poznávala, vzápětí zvuk praskajících větví, po kterých někdo šlapal. Že člověk může dostat takový strach a nezemře z toho! Ne, nezemře, je pouze zcela ochromený hrůzou, že nedokáže pohnout jediným údem, jenom srdce buší divoce a trýznivě. Mezi stromy se blížili Nicke a Blom… jistě byl s nimi i ten Svanberg. Nemohla udělat vůbec nic. Rasmus spal s hlavou v jejím klíně. Nemohla ho probudit a utíkat. Nemělo by to smysl. Nikdy by to nedokázala. Mohla jen sedět a čekat, až se jich zmocní. Teď už byli tak blízko, že Eva-Lotta slyšela, co povídají.

„Ještě jsem neviděl, aby se Peters takhle rozzuřil,“ říkal Blom. „Celkem se ani nedivím. Ty jsi hrozný trouba, Nicke.“

Nicke bručel.