Kalle Blomkvist zasahuje [Kalle Blomkvist och Rasmus - cs]

„Těbůh,“ zašeptal Anders.

„Přesně tak,“ řekl Kalle. „Teď je s námi amen.“

Nestačili ani pomyslit na útěk, když se mezi stromy začalo míhat světlo reflektoru. Každou chvíli se mohli octnout v kuželi světla — už jen ta myšlenka byla hrozná! Nicke s Blomem běželi dolů. Slyšeli, jak se blíží, chtěli utíkat, ale zděšení je ochromilo. Když Nicke byl od nich už na pět deset kroků, schovali se v panice do mezery mezi dvěma velkými kameny. Byla to jen uzounká mezera a oba se do ní vtěsnali, jako by ji chtěli roztrhnout. Takový má asi pocit štvané zvířátko, když jsou za ním ohaři, pomyslil si zoufale Kalle.

A teď měli ohaře v patách! Světlo reflektoru létalo sem a tam. Kalle a Anders se křečovitě tiskli jeden k druhému a začali náhle vzpomínat na maminku. Měsíc zákeřně svítil mezi stromy — zrovna jako by světlo reflektorů nestačilo.

„Tudy, Nicke!“ volal Blom a jeho hlas zněl strašně blízko. „Podíváme se mezi ty husté jedle. Když tu někdo je, bude určitě tam.“

„Může být tam nebo tady,“ ušklíbl se Nicke. „Ale jinak si myslím, že šéf mluví z cesty.“

„To se hned uvidí,“ prohlásil mrzutě Blom.

Maminko, maminko, myslil si Kalle, už jsou tu… je s námi konec… sbohem navěky…

Teď byli už dočista nablízku a na zlomek vteřiny dopadlo světlo Nickovy svítilny přímo do skrýše mezi kameny. Jenže někdy se stávají divy.

„Co to? Co je s tím reflektorem?“ podivil se Nicke.

Díky a zaplaťbůh — Nickovi zhasl reflektor. Navíc ještě zmizel zároveň měsíc za velkým mrakem. Blom se horlivě prodíral hustými jedlemi hned vedle nich. Nicke šel těsně za ním. Hrál si se svým reflektorem.

„Když tu někdo je, bude určitě tady,“ bručel si a napodoboval Blomův způsob řeči. „No vida, už zase svítí,“ pokračoval spokojeně a zamířil reflektorem mezi jedle. Tam však nikdo nebyl a Nicke šťouchl Bloma se slovy:

„Říkal jsem ti, že se šéf zbláznil. Vypověděly mu nervy. Tady není ani noha.“

„Hm, nikdo tu není,“ řekl Blom zklamaně. „Ale pro jistotu se podíváme ještě kousek dál.“

Jen se ještě pro jistotu podívejte, pomyslil si Kalle. A jako by se domluvili, doběhli s Andersem tichounce k jedlím, vzdáleným několik metrů, a vlezli si pod nejhustší ze všech. Neboť zkušenosti z války Růží je poučily, že není bezpečnější skrýše než ta, kterou někdo právě prohledal.

Nicke a Blom se brzo vrátili. Šli tak blízko kolem jedle, že Kalle mohl natáhnout ruku a sáhnout si na ně. Přešli také kolem mezery mezi kameny a Blom si tam velmi pečlivě svítil. Nikdo tam však nebyl.

„Jestli tu někdo je, tak tady určitě není,“ řekl Nicke a také zamířil svým reflektorem do mezery.

„Vidíš, představ si, že tam není,“ zašeptal Kalle a s úlevou si oddechl.