Čarodějky na cestách [Witches Abroad - cs]
- Автор: Пратчетт Теренс Дэвид Джон
- Год: 1996
- Язык: чешский
- Год: Talpress
- ISBN: 80-7197-006-9
- Переводчик: Jan Kanturek
- Жанр: Фэнтези
Электронная книга - «Čarodějky na cestách [Witches Abroad - cs]». Краткое содержание книги:
Eliška zavrtěla hlavou, aniž zvedla oči.
Bábiny oči se zúžily. „Myslím, že máte pravdu,“ přikývla. „Všichni mají před sebou určitou cestu, kterou musí projít, alespoň to tak někdo řekl. Já to nebyla. Pojď, Gyto.“
„Jako kdybysme tady nebyly,“ přikývla Stařenka rozjařeně.
Otočily se.
Ve dveřích nad schodištěm se objevila druhá sestra.
„U všech bohů,“ prohlásila Stařenka. „Já ji vůbec neviděla přijít!“
„Právě jsme se chystaly k odchodu,“ oznámila Bábi Zlopočasná. „Takže, pokud vám to nevadí, milady?“
Její pohled se srazil s pohledem sestry ve dveřích.
Vzduch zapraskal.
Pak Bábi Zlopočasná procedila sevřenými zuby: „Až řeknu běž, Gyto, tak —“
„Slyším tě.“
Bábi o kousek ustoupila a napůl se ukryla za Stařenčina záda. Uchopila konvici, ze které Magráta, právě když přišly, dolévala do šálků vodu. Potěžkala ji v ruce a přitom se snažila, aby všechny její pohyby vypadaly klidně a nenápadně.
„Připravená, Gyto?“
„Čekám, Esme.“
Bábi vyhodila konvici širokým obloukem napříč kuchyní. Hlavy obou sester se otočily za letícím předmětem.
Stařenka Oggová vystrčila Magrátu ze dveří. Bábi Zlopočasná je zabouchla ve chvíli, když se k nim jedna ze sester s doširoka otevřenými ústy vrhla. Bylo pozdě.
„Vždyť jsme tam nechaly to děvče,“ vykřikla Stařenka Oggová, když pádily ulicí.
„Ony ji hlídají,“ odpověděla jí Bábi přes rameno. „Neublíží jí.“
„V životě jsem neviděla, že by měl někdo takové zuby!“ svěřovala se jí Stařenka.
„To je tím, že ony nejsou někdo. Jsou to hadi!“
Dosáhly relativního bezpečí vedlejší ulice a opřely se o zeď.
„Hadi?“ sípala Stařenka. Magráta otevřela oči.
„To všechno Líza,“ vysvětlovala Bábi. „V těchhle věcech byla vážně dobrá.“
„Opravdoví hadi?“
„Jistě,“ přikývla Bábi zachmuřeně. „Ta si dokázala udělat přátele na to šup.“
„No maucta! Tak tohle bych já nedokázala.“
„Ona to taky tenkrát nedokázala na déle než několik vteřin. Teď už víš, co všechno ti umožňují zrcadla.“
„Já — já —“ koktala Magráta.
„Ty jsi v pořádku,“ oznámila jí Stařenka. Pak se podívala na Bábi Zlopočasnou.
„Říkej si, co chceš, ale to děvče jsme tam neměly nechávat. V domě, kde chodí hadi a myslí si, že jsou lidé,“ dodala.
„Je to ještě horší, než si myslíš,“ mračila se Bábi. „Ony tam chodí v lidské podobě a myslí si, že jsou hadi.“
„No dobrá, tak nebo tak. Ani ty jsi nikdy neudělala něco takového. To nejhorší, co jsi kdy provedla, bylo, že jsi lidem tak trochu popletla představu o tom, co vlastně jsou.“
„To je tím,“ odpověděla jí Bábi trpce, „že já jsem ta hodná.“
Magráta se otřásla.
„Takže co, pokusíme se ji dostat ven?“
„Ještě ne. Počkáme, až na to bude ten nejvhodnější čas,“ zavrtěla Bábi hlavou. „Slyšíš mě, Magráto Česneková?“
„Ano, Bábi.“
„Musíme si někde v klidu sednout a promluvit si,“ sdělila jí Bábi. „O.příbězích.“
„A co je s příběhy?“ nechápala Magráta.
„Líza je používá,“ poučovala ji Bábi. „Copak to nevidíš? Je to přece cítit v celé téhle zemi. Všechny ty příběhy, pohádky, známé děje se stahují sem, protože cítí, že tady najdou cestu ven. Ona je sytí podívej, ona chce, aby si mladá Eliška vzala prince nejen kvůli politice a tak dále. To je jen jakési… vysvětlení. Není to ovšem důvod. Ona chce, aby si to děvče vzalo prince, protože to vyžaduje příběh.“
„A co z toho má ona?“ zeptala se Stařenka.
„Ve středu většiny těch příběhů se pohybuje kmotřička sudička nebo zlá čarodějka… pamatuješ? To je to místo, kde do příběhu vstupuje Líza jako… jako…“ Bábi se odmlčela a pokoušela se najít ten správný výraz. „Pamatujete si, jak před nějakým Časem přijela do Lancre taková ta věc, co si říkala cirkus?“
„Vzpomínám si,“ přikývla Stařenka. „Ty holky v blýskavých kalhotách a ti chlápci, co si polévali kalhoty vápnem. Akorát jsem nikdy neviděla slona. Říkali, že tam budou mít i slony, a žádní tam nebyli. Jenže na plakátech slony měli. Utratila jsem celé dva šesťáky a v celém tom jejich prom… prg… pogromu nebyl jediný si —“
„Dobře, dobře, ale já se vám tady snažím říct,“ pokračovala Bábi, jak spěchaly ulicemi, „že tam byl uprostřed takový mužský v černém, vzpomínáte si? Měl knírek a velký klobouk!“
„Ten? Ale ten tam vlastně nedělal skoro vůbec nic,“ přikývla Stařenka. „Stál jen tak uprostřed toho stanu, občas zapráskal bičem a všechna ta čísla se točila kolem.“
„A to je právě to, proč tam byl ze všech nejdůležitější,“ řekla Bábi. „Právě všechny ty věci, které se točily kolem, z něj udělaly toho nejdůležitějšího.“
„A čím vlastně krmí Líza ty příběhy?“ zeptala se Magráta.
„Lidmi,“ zněla stručná odpověď. Bábi se zamračila. „Příběhy!“ řekla. „Tak na to se ještě podíváme…“
Genovu pokryl nazelenalý šerosvit. Z močálů se do města pomalu plížila mlha.
Na ulicích zaplály pochodně. Na mnoha dvorech se pohybovaly tmavé postavy a stahovaly plachty z vozů. Ve tmě zableskly ozdoby z drobných mincí a zacinkaly rohlíčky.
Genovští obyvatelé byli celý rok hodní a tiší. Jenže historie vždycky a v každém kalendáři povolovala utlačovaným jednu noc, ve které mohli alespoň pro danou chvíli poopravit vyšinutou rovnováhu světa. Ta noc se mohla jmenovat Svátek hlupců, nebo Svátek krále fazolí. Nebo dokonce Samedi Nuit Morte, kdy i ti nejubožejší, nejvysávanější a nejzodpovědnější mohli chvíli kopat kolem a užít si legrace.
Alespoň většina z nich…
Kočí a lokajové seděli ve své boudě na jedné straně dvora se stájemi, chystali se k jídlu a stěžovali si na to, že musí pracovat i v podvečer Mrtvé noci. Také se bavili rituálem, který si v minulých dobách vypěstovali a teď ho každý večer téměř obřadně provozovali. Spočíval především v tom, že postupně odhalovali, co jim jejich ženy připravily k večeři, a hned potom záviděli jeden druhému, protože podle jednoho vedle druhého se ženy jejich druhů o své manžely staraly pečlivěji a lip.
Hlavní sloužící opatrně zvedl horní krajíc chleba ze své večeře.
„Já mám kuřecí krk a kyselou zeleninu,“ oznámil. „Nemáte náhodou někdo sýr?“
Druhý kočí prozkoumal svou krabici s jídlem. „Už zase mám vařený bůček,“ stěžoval si. „Ona mi pořád dává vařený bůček, protože ví, že ho nesnáším— Dokonce z něj ani neokrojí tu horní silnou vrstvu tuku.“
„A je to takový ten bílý voňavý tuk?“ zeptal se první vozka.
„Jo. Přesně. Strašný. Je to snad jídlo vhodné na sváteční večeři?“
„Vyměnil bych ho s tebou za kousek salátu a nějaký rajče.“
„Fajn, beru. A co máš ty, Jakube?“
Druhý sloužící stydlivě otevřel svůj překrásně zabalený balíček. V něm byly čtyři dvojité obložené chleby, přepůlené a s odříznutou kůrkou. Na nich byla na ozdobu položená snítka petržele. Byl u nich přiložený dokonce i ubrousek.
„Uzený losos a třená niva s máslem,“ řekl.
„A pořád ještě další kousek svatebního dortu,“ rozhlédl se po ostatních první vozka. „Copak ho vůbec nejíte?“