Čarodějky na cestách [Witches Abroad - cs]

„To je pravda, lidé ho měli rádi.“

„Dobrá. Kdybych byla já nějaký princ, jehož nárok na trůn by potvrzovala jen nějaká ušmudlaná poslední vůle a lahvička s inkoustem, do které jsem ještě ani nestačila zastrčit špunt, hledala bych jakoukoliv možnost, jak tu věc zlegalizovat,“ pokyvovala Stařenka při řeči spokojeně hlavou. „Nejlepší by bylo vzít si skutečnou dědičku trůnu, řekla bych. Pak by mohl na všechny klidně udělat dlouhý nos. Vsadila bych se, že to děvče ani neví, co je ve skutečnosti zač, že?“

„To je pravda,“ přikývla paní Gogolová. „Princ má také jisté přátele. Nebo spíš ochrance. Jsou to lidé, které by si málokdo odvážil podvést nebo ošidit. Vychovali ji a prakticky nikam ji nepouštějí.“

Čarodějky nějakou chvíli seděly mlčky.

Bábi si pomyslela: Ne. To není v pořádku. Tak by se to objevilo v učebnici dějepisu. Ale není to pohádka.

Nakonec se zeptala: „Promiňte, paní Gogolová, ale jak jste k tomu všemu přišla vy? Nechtěla bych se vás dotknout, ale mám dojem, že tady venku v močále by vám mohlo být úplně jedno, kdo vlastně ve městě vládne.“

Poprvé od chvíle, kdy se s ní setkaly, vypadala paní Gogolová poněkud nejistě.

„Baron byl… můj… můj přítel,“ odpověděla po krátkém zaváhání.

„Ach,“ vydechla Bábi s pochopením.

„On nikdy nesouhlasil se zombiemi. Vždycky říkal, že podle něj by se měli mrtví nechat na pokoji, protože si zaslouží svůj poslední odpočinek. Ale byl v tom směru docela tolerantní. Zatímco tenhle nový…“

„Nesympatizuje s Tajemným uměním?“ nadhodila Stařenka.

„Hm, naopak, myslím si, že až příliš,“ odpověděla jí místo paní Gogolové Bábi. „Musí se o ně zajímat. Ne o tu naši magii, ale má kolem sebe magie až až.“

„Proč to říkáte, paní?“ podívala se na ni užasle paní Gogolová.

„No,“ řekla najednou Stařenka, „i já chápu, že vy, tak chytrá moudrá a pravdymilovná dáma, byste tohle všechno nestrpěla, kdybyste s tím mohla něco udělat. Mohly by se stát věci, které by celou situaci vyřešily jednou provždy. Náhody, myslím. Já si myslím, že když vy nemáte někoho ráda, mohlo by se mu náhodou stát všechno možné. Třeba by mu mohly docela nečekaně uhnít nohy nebo by našel v botách jedovatého hada…“

„Alejgátora pod postelí…“ nedala se zahanbit Bábi.

„Ano, je to tak. Má mocnou ochranu,“ přikývla paní Gogolová.

Aha.

„Mocnou magii.“

„Ještě mocnější, než je ta vaše?“ nadhodila Bábi.

Zavládlo dlouhé a tíživé mlčení.

„Ano.“

.Aha.“

„Prozatím,“ dodala paní Gogolová.

Nastala další odmlka. Neexistovala čarodějka, která by ráda připustila, že její moc na něco nestačí, čarodějky dokonce velmi nerady slyšely, že to některá z nich připustila.

„Předpokládám, že se pokoušíte získat čas,“ nadhodila Bábi Zlopočasná kupodivu nezvykle laskavě.

„Dolaďujete síly,“ přikývla Stařenka.

„Je to opravdu mocná ochrana,“ opakovala paní Gogolová.

Bábi se na svém křesílku narovnala. Když promluvila, chovala se jako někdo, kdo má jisté záměry a rád by zjistil, kolik toho vědí ostatní zúčastnění.

„Jakého druhu přesně?“ zeptala se.

Paní Gogolová sáhla do potahu houpacího křesla, a když se chvilku přehrabovala v jeho záhybech, vytáhla kožený sáček a dýmku. Nacpala si, zapálila a vyfoukla do ranního vzduchu obláček šedivého kouře.

„Jak často se v posledních dnech díváte do zrcadel, paní Zlopočasná?“

Bábi sebou v křesílku trhla tak, že se nešťastný kus nábytku naklonil dozadu a Bábi málem přepadla z verandy dolů do vody. Naštěstí v poslední chvíli získala ztracenou rovnováhu a do temné vody spadl jen její klobouk. Přistál mezi trsy leknínů.

Stačila si všimnout, jak dopadl na hladinu, chvilku se tam vznášel a pak — byl sežrán. Objevil se obrovský aligátor, otevřel čelisti, zuby třeskly a plaz upřel zelenavě zlomyslný pohled přímo na Bábi.

Byla to úleva, když měl člověk konečně záminku, proč si zakřičet.

„Můj klobouk! On sežral můj klobouk! Jeden z těch vašich alejgátorů sežral můj klobouk! To byl ale můj klobouk. Poručte mu, ať mi ho okamžitě vrátí!“

Strhla z blízkého stromu kus liány a švihala s ní do vody.

Stařenka Oggová o krok ustoupila.

„To bys neměla dělat, Esme! To bys neměla!“ zadrmolila poněkud poplašeně. Aligátor zuřivě rozvířil vodu a couvl.

„Takového drzého přerostlého niloka si můžu mlátit, kdy chci!“

„Můžeš, to víš, že můžeš,“ uklidňovala ji Stařenka Oggová, „ale možná…, že bys to neměla… dělat… tím hadem…“