![Čarodějky na cestách [Witches Abroad - cs] - Читать Любимую Русскую Полную Книгу 👉 Read-E-Book.com](/uploads/posts/books/2/6/8/8/1/268-arod-283-jky-na-cest-225-ch-witches-abroad-cs-download.jpg)
Čarodějky na cestách [Witches Abroad - cs]
- Автор: Пратчетт Теренс Дэвид Джон
- Год: 1996
- Язык: чешский
- Год: Talpress
- ISBN: 80-7197-006-9
- Переводчик: Jan Kanturek
- Жанр: Фэнтези
Электронная книга - «Čarodějky na cestách [Witches Abroad - cs]». Краткое содержание книги:
Bábi pozvedla kus liány, kterou svírala v ruce, aby si ji prohlédla. Středně velký žlutohnědý tygří korálovec se na ni vyděšeně zadíval a na okamžik zapřemýšlel o tom, jestli ji nemá kousnout do nosu. pak si to ale raději rozmyslel, sevřel čelisti ze všech sil a doufal, že tím dostatečně naznačuje své mírumilovné úmysly. Bábi ho pustila na podlahu. Had dopadl na prkna a rychle zmizel v nejbližší škvíře.
Paní Gogolová se ve své houpací židli ani nepohnula. Teď se napůl otočila. Sobota stále ještě trpělivě seděl a pozoroval svou udici.
„Soboto, běž a dones paní Zlopočasné její klobouk.“
„Ano, paní.“
V tom okamžiku zaváhala dokonce i Bábi Zlopočasná.
„Přece ho nemůžete nutit k něčemu takovému!“ řekla.
„Ale vždyť je stejně mrtvý,“ odpověděla jí paní Gogolová.
„No dobrá, ale ono už je špatné, když je někdo mrtvý, nemusí k tomu být ještě na kousky,“ trvala na svém Bábi. „Nechoďte tam, pane Soboto!“
„Byl to váš klobouk, paní,“ upozorňovala paní Gogolová.
„To ano, ale…“ odpovídala váhavě Bábi, „…byl to přeci jen klobouk. Do aligátoří tlamy bych nikoho neposlala pro žádný klobouk.“
Stařenka Oggová vypadala zděšeně.
Nikdo nevěděl lépe než Bábi Zlopočasná, jak je takový klobouk důležitý. To nebyla jen součást oděvu. Klobouky definovaly hlavy. Klobouky určovaly, kdo jste. Nikdo nikdy neslyšel o mágovi, který by na hlavě neměl svůj špičatý klobouk, přinejmenším žádný mág, který stál aspoň za slovo. Dokonce i Magráta měla klobouk, i když jej, díky tomu, že se chovala jako zmoklá slepice, nosila jen tu a tam. Ale na tom vlastně nezáleželo, nebylo to přímo nošení klobouku, jako to, že jste jeden měli, abyste ho nosit mohli. Každá profese, každé řemeslo mělo svůj klobouk. Proto mají klobouky i králové. Vezměte králi korunu, a zbude vám někdo, kdo je dobrý jen k tomu, aby měl slabošskou bradu a v příhodný čas kynul zástupům. V kloboucích byla síla. Klobouky byly důležité. Lidé ovšem také.
Paní Gogolová několikrát popotáhla z dýmky.
„Soboto, běž a dones můj nejlepší klobouk, ten, který si beru, když jedu jednou za čas na cesty,“ řekla.
„Ano, paní Gogolová,“
Sobota na okamžik zmizel v chatrči a pak se objevil s velkou kulatou, otlučenou krabicí, převázanou provázkem.
„To nemohu přijmout,“ řekla Bábi. „Nemohu si vzít váš nejlepší klobouk.“
„Ale ano,“ přikývla paní Gogolová. „Já mám ještě jiný. Ó ano. Mám ještě jeden jiný, skvělý klobouk.“
Bábi opatrně položila krabici na zem.
„Tak se mi zdá, paní Gogolová,“ řekla, „že zdaleka nejste to, na co vypadáte.“
„Ale ano, jsem, paní Zlopočasná. Nikdy jsem nebyla nic jiného, právě tak jako vy.“
„To vy jste nás sem přivedla?“
„Ne tak docela. Vy jste se sem přivedly samy. Přišly jste sem ze svobodné vůle. Abyste někomu pomohly, je to tak? Samy jste se rozhodly, že to uděláte, mám pravdu? Nikdo vás do toho nenutil, že? Kromě vás samotných.“
„V tomhle má pravdu,“ souhlasila Stařenka. „Byly bychom cítily, kdyby v tom byla magie.“
„Pravda,“ přikývla Bábi. „Nikdo nás nenutil, jen my samy. Jakou hru to hrajete, paní Gogolová?“
„Já nehraju žádnou hru, paní Zlopočasná. Chci jen zpět to, co mi patří. Chci spravedlnost. A hlavně chci zastavit ji.“
„Ji koho?“ naklonila se kupředu Stařenka Oggová.
Bábina tvář ztuhla jako maska.
„Tu, která za tím vším stojí,“ odpověděla paní Gogolová. „Aga by na nic z toho všeho nepřišel, ten nemá v hlavě ani piliny, paní Oggová. To ona. Ona s tou svou zrcadlovou magií. Ona, která touží po moci a po tom, aby mohla všechno kontrolovat. Ta, která tady vládne. Ta, která si zahrává s osudem. Ta, o níž paní Zlopočasná všechno ví.“
Stařenka Oggová propadla naprostému zmatku.
„O čem to mluví, Esme?“
Bábi něco zabrumlala.
„Cože? Já ti nerozuměla,“ zesílila Stařenka hlas.
Bábi Zlopočasná zvedla hlavu a bylo vidět, že má tvář rudou vztekem.
„Ona myslí moji sestru, Gyto! Slyšíš? Rozumíš? Pochopila? Došlo? Moji sestru! Chceš, abych ti to opakovala ještě jednou? Mám ti říct, o kom to mluví? Chceš, abych ti to napsala? Zatancovala? Moje sestra! O té mluví! O mé sestře!“
„Ony jsou sestry?“ užasla Magráta.
Čaj už jí dávno vystydl.
„Já nevím,“ odpověděla Eliška. „Vypadají tak… jedna jako druhá. Většinu času tráví spolu a jen spolu. Ale cítím, jak mě pozorují. V tom jsou dokonalé.“
„A ony tě nutí dělat všechnu práci?“ zeptala se.
„No, musím jen uvařit pro sebe a pro přespolní sloužící,“ vysvětlovala Eliška. „A úklid a praní mi tak moc nevadí,“ pokračovala.
„Takže ony si vaří samy?“
„Myslím, že ne. Chodí po domě večer, když si lehnu. Kmotřička Lilith říká, že na ně musím být hodná a litovat je, protože neumějí mluvit, a také že mám dohlédnout, abychom měli ve spíži vždycky dostatek sýra.“
„Cože? Ony nejedí nic jiného než sýr?“
„Já myslím, že to tak není,“ zavrtěla Eliška hlavou.
„Člověk by si myslel, že na takovémhle místě sýr nevydrží, protože ho sežerou myši a krysy,“ uvažovala Magráta.
„Víte, to je na tom to legrační,“ pokračovala Eliška, „ale za celý ten čas jsem v domě nezahlédla jedinou myš.“
Magráta se otřásla. Měla pocit, že ji někdo pozoruje.
„A proč se prostě nesebereš a neodejdeš? Já bych to udělala.“
„Kam? A i kdyby, ony mě vždycky najdou. Nebo pro mě pošlou kočího a sloužící.“
„To je hrozné!“
„Řekla bych, že si myslí, že se dříve nebo později provdám za kohokoliv, jen abych se dostala z tohohle domu a od téhle práce,“ uvažovala Eliška nahlas. „A to ne že by se tady praly princovy šaty,“ dodala trpce. „Myslím si, že ty se nejspíš pálí, když už si je nechce vzít na sebe.“
„Je mi jasné, že by sis chtěla život zařídit po svém,“ řekla Magráta rozhodným hlasem, aby dívce dodala odvahu. „Chceš patřit sama sobě a být soběstačná žena. Chceš se emancipovat.“
„Ale já si myslím, že to vůbec nechci,“ zavrtěla Eliška hlavou a mluvila velmi opatrně pro případ, že by bylo hřích odporovat kmotřičce sudičce.
„Ale ano, je to tak, jenže si to neuvědomuješ.“
„Myslíte?“
„Jistě!“
„Oh.“
„Nemusíš si vzít nikoho, koho nechceš.“
Eliška se narovnala.
„Jak moc jste hodná?“ zeptala se.
„Ehm… no… řekla bych…“
„Šaty přišly včera,“ vysvětlila jí Eliška. „Jsou v horním patře, v tom velkém pokoji do ulice. Stojí tam na krejčovské panně, aby se náhodou nepomačkaly. Aby byly bezchybné. Sloužící už dokonale vyleštili kočár. Taky najali zvláštní dveřníky a komorníky.“
„Ano, ale třeba —“
„Myslím si, že si budu muset vzít někoho, koho, koho si ani v nejmenším vzít nechci,“ prohlásila Eliška rezolutně.
Bábi Zlopočasná chodila rozčileně po verandě sem a tam a pod jejími kroky se otřásala celá chýše. Domek se zmateně kýval na vodě a na všechny strany se šířily poplašené vlnky.