Planeta tří sluncí [Иллюстрации Zdeněk Burian]
- Автор: Бабула Владимир
- Год: 1954
- Язык: чешский
- Жанр: Научная фантастика
Электронная книга - «Planeta tří sluncí [Иллюстрации Zdeněk Burian]». Краткое содержание книги:
Shrnutí děje předchozího románu „Signály z vesmíru“
Světová akademie věd — vrcholná vědecká instituce, o které snil už Purkyně, náš velký vědec — organisuje vědeckou výpravu na prozkoumání sousedních slunečních soustav. Za spolupráce vědců všech národností je postaveno obrovské mezihvězdné letadlo „Paprsek“, poháněné atomovou energií. V letadle je dokonalá atomová elektrárna, chemické laboratoře, observatoř (hvězdárna), společenská místnost, kabiny pro vědce a prostorná skladiště pohonných hmot. Poněvadž by tak velké letadlo (je dlouhé téměř kilometr) neunesla na naši Zemi žádná konstrukce, postaví ho vědci na Měsíci, který má šestkrát menší gravitaci (přitažlivost), než naše planeta. Tím usnadní i start letadla, neboť na Měsíci — jak známo — není vzduch ani žádná jiná atmosféra, která je pro raketová letadla vážnou překážkou.
Cílem průzkumného letu je souhvězdí Centaura (užívá se také název ‚Kentaura‘) ve kterém je trojhvězda, složená z tří sluncí: dvě z nich — Alfa Centauri A a Alfa Centauri B — se otáčejí vzájemně kolem sebe, a Proxima Centauri, nám nejbližší slunce (proxima = nejbližší) se otáčí kolem obou. (Viz mapu na předchozí dvoustraně.) Doba oběhu trvá ovšem několik tisíc let.
Jak dlouhou cestu musí letadlo Paprsek překonat, ukazuje vzdálenost k nejbližší hvězdě Proximě Centauri. Světelný paprsek letí z Proximy na naší Zemí čtyři a jednu třetinu roku. Z Alfy Centauri A a B o čtrnáct dní déle. Mezihvězdné letadlo letí — díky atomové energii — poloviční rychlostí světla. (Rychlost světla je přibližně 300.000 km za vteřinu.)
Pokrokoví vědci předpokládají, že naše sluneční soustava (systém planet, které obíhají kolem Slunce a nevydávají vlastní světlo) není ve vesmíru výjimkou, jak se dříve tvrdilo, ale zjevem celkem běžným. V poslední době to potvrdila astronomická pozorování. U Proximy Centauri byla totiž objevena temna tělesa, která Jsou pravděpodobně planetami — oběžnicemi. Vědecká výprava si skutečně u sousedních slunci ověří, se tato domněnka je správná. Jak u Proximy, tak u Alfy Centauri A i B objeví systémy planet, podobné naší sluneční soustavě. Zjistí, že kolem největšího slunce s trojhvězdí (Alfa Centauri A, která je náhodou hvězdou velmi podobnou našemu Slunci) obíhá osm planet. Dají jim latinská jména. Nakonec přistanou na planetě Kvartě, která má podobné životní podmínky jako naše Země. Je sice menší, ale poněvadž má stejnou hmotu, má také stejnou přitažlivost…
…O tom a mnohém dalším se však již dočtete v následujících kapitolách…
Země i s Měsícem se ztratily v hvězdné obloze.
Slunce se proměnilo v jasnou hvězdu…
„Říkal jsem ti to kolikrát a stále jsi tomu nechtěl věřit. Podívej se,“ ukázal McHardy k obloze, kde se vznášela helikoptéra. „Viděli nás tenkrát a jdou si teď pro nás. Zmizme raději hlouběji do pralesa…“
Kraus nemohl od helikoptéry odvrátit oči.
„Nesmysl, zde nás nenajdou a na útěk je stále času dost. Jsem zvědavý, co v osadě neviditelných pořídí. Možná to s nimi dopadne jako s Gruberem.“ Kraus sebou trhl.
„Vidíš to, ty zbabělče, říkal jsem ti, že tam Grubera nemáme nechávat. Ze samého strachu z neviditelných jsme ho ani nepochovali.“
„Ať si ho pochovají naši kolegáčkové, mě by tam už nikdo nedostal. Ostatně — určitě tam už neleží, neviditelní ho odstranili. Přece si ve svém obydlí nenechají ležet mrtvolu…“
Helikoptéra pomalounku klesala, až konečně přistála na okraji dláždění. Dveře kabiny zůstaly dlouho zavřené. Konečně se cestující osmělili a na nádvoří záhadné osady se objevili tři muži — Navrátil, Watson a Madarász. Severson zůstal zatím v letadle jako záloha pro všechny případy.
Opatrně se rozhlíželi na všechny strany. Když se nic nepohnulo, přiložili ruce k ústům a společně několikrát vykřikli: „Haló.“
„Asi se nás bojí, pozorují nás odněkud,“ mínil Navrátil.
„Živí se ovocem stejně jako my,“ sklonil se Watson k podlouhlému plodu a podal ho Navrátilovi.
Madarásze nejvíce zaujala budova s podivnými spirálovitými konstrukcemi.
„Než se někdo objeví, prohlédněme si ji z blízka,“ navrhl soudruhům. „Nemohu pochopit, jaký to má všechno smysl.“
Váhavě popošli k budově.
„Těm spirálám opravdu nerozumím,“ přikývl Watson, „ale tomuto velkému parabolickému zrcadlu bych asi brzy přišel na kloub. Vsázím se, že tímto přístrojem zachytávají Kvarťané sluneční energii.“
Teď teprve si Navrátil všiml, že vchod do velké polokoule je otevřen. Nahlédli do něho a znovu volali.
Když se dlouho nikdo neozýval, opatrně vlezli dovnitř.
„Kvarťané jsou asi menší postavy, přece by nelezli do svého domu po kolenou jako my,“ uvažoval nahlas Watson.
„Čerti znají, co je to za lidi,“ souhlasil šeptem Navrátil. „Všimli jste si, že ani jedna jejich budova nemá okna?“
Watson místo odpovědi vykřikl a ucouvl. Všichni strnuli na místě.
„Co je?“ zeptal se konečně Navrátil.
„Před námi leží nějaký člověk. Je asi mrtvý, cítíte ten sladký zápach?“
„Je to Gruber,“ zvolal Navrátil, když se k mrtvole přiblížili.
„Jak se sem dostal? Kdo ho zabil…? Na celém těle nemá jediné stopy po zranění,“ těžce vyrážel Watson, když si mrtvolu prohlédl.
„Byl zabit elektrickým proudem, podívejte se, jak je křečovitě zkroucený,“ zašeptal Madarász.
Všichni tři se polekaně rozhlédli po stěnách chodby.
„Dál ani krok bez přístrojů. A Grubera musíme pochovat,“ rozhodl Navrátil po krátké úvaze.
Mrtvolu vynesli na nádvoří, kde ji ještě jednou důkladně prohlédli.
Madarászova domněnka se potvrdila. Gruber byl zabit elektrickým proudem. Díky stejnoměrné a poměrně nízké teplotě vzduchu v chodbě proces rozkladu probíhal velmi pomalu.
Zločinci, kteří byli schováni na protějším břehu Nové Volhy v pralese, sledovali prostinký pohřeb s hrůzou v očích.
Vědci postáli chvíli mlčky nad hrobem zrádce lidstva, a pak se vrátili na nádvoří k helikoptéře.
„Nejlépe bude, když si osadu Kvarťanů prohlédneme ve skafandrech. Ochrání nás před nejrůznějšími druhy záření a také před smrtí elektrickým proudem. A zároveň můžeme být neustále v radiovém spojení. Budovu s konstrukcemi prozkoumám sám, abychom se nevydávali nebezpečí všichni. Vy se zatím rozhlédněte po osadě…“ Navrátilův návrh byl schválen.
Vědci se rozešli.
Severson se sluchátky na uších napjatě očekával první zprávy.
„Podařilo se nám vniknout do jednoho z jehlanů,“ ozval se konečně Madarászův hlas. „Budova není bez oken, jak jsme se původně domnívali. V několika místech propouští stěna všechny ultrafialové a infračervené paprsky. Z toho usuzujeme, že její obyvatelé tyto paprsky vidí pouhýma očima, že jejich zrakový orgán je docela jinak vyzbrojen než naše oko. Místnosti jsou bez nábytku a zdá se, že zde již dlouho nikdo nebydlel…“
„Zde Navrátil… Je to úžasné. Budova s konstrukcemi je vlastně velmi výkonná atomová elektrárna. Dosud se mi nepodařilo zjistit, na jakém principu pracuje. Pouze jsem zjistil, že pomocí sluneční energie je do budovy čerpána voda a rozkládána na vodík a kyslík. Oba plyny jsou vháněny do atomového kotle uprostřed kulovitého prostoru. Záhadou je, proč prostor kolem kotle postrádá zemskou gravitaci…
Teď jsem právě objevil vysokofrekvenční proudy, které vysílá kotel několika směry na zachycovače umístěné na stěnách. Jeden z těchto proudů určitě usmrtil Grubera, neboť v prostoru mezi kotlem a stěnou volně pluje jeho svítilna. Pravděpodobně do prostoru upadl. Jak se však dostal zpět do chodby, to nevím. Asi ho tam uložili Kvarťané. Poněvadž asi odcházeli právě na nějakou výpravu, nechali ho tam ležet.“
„Jak vysoký výkon má elektrárna?“ zeptal se Severson.
„O mnoho vyšší, než může změřit můj elektroměr — a ten, jak víte — změří maximálně 600.000 kilowatt. Vím, kam míříte a máte pravdu. Tato elektrárna může dát energii nejméně třem atomovým ocelárnám…“
„Zde Watson. Objevil jsem budovu s podivným zařízením. Není tu živého tvora, zato plno přehledných modelů zvířat a okřídlených primitivních Kvarťanů. Připadám si tu jako v museu. Uprostřed je velký plastický globus Kvarty. Je vypracován velmi pečlivě. Také tato osada je na něm vyznačena plasticky.
Zde — u Dantova moře — je nějaký pomníček v podobě lilie. V těch místech se asi nalézá další osada inteligentních Kvarťanů…“
K večeru se opět všichni sešli u helikoptéry. Konečný výsledek prohlídky byl jednoznačný: osada je v těchto dnech opuštěna. Kvarťané pobývají právě v druhé osadě u Dantova moře. Atomová elektrárna pracuje automaticky, přísun paliva se děje pomocí sluneční energie. Velké koule na jehlanech jsou vysílače energie…
„Tisíc planet kolem Síria a všechny obydlené, máme my to z pekla štěstí,“ to byla první Fratevova slova po úrazu, když se dověděl o objevení atomové elektrárny v záhadné osadě.
„Atomovou elektrárnu nemůžeme použít dřív, než si vyžádáme svolení od Kvarťanů,“ upozorňoval Navrátil. „Hned zítra se za nimi vypravíme k Dantovu moři…“
„Mám už toho prokletého života až po krk,“ řekl rozhořčeně Kraus, když helikoptéra s vědci opouštěla osadu. „Tam ti žijí jako lidé — a my… Nechci tu nakonec zahynout jako zvíře, — nechci, rozumíš? Vrátím se zpět, dobrovolně se přihlásím.“
„A oni tě dobrovolně odprásknou. Jsi přece členem Bratrstva silné ruky — a s těmi se mazlit nebudou.“
„Členem jsem, ale zločiny na svědomí nemám, jako ty,“ vykřikl Kraus. „Pouze jsem se nechal nachytat na vaše sliby. Teď už chápu, že postavit se proti celému lidstvu je nesmysl. Byl jsem šílenec. Ty si tu kraluj na Kvartě, — prosím — ale já se vrátím a raději přijmu tvrdý trest. Hlavu mi snad neutrhnou a i když, bude to aspoň rychle skončené. Chceš-li, pojď také…“