Planeta tří sluncí [Иллюстрации Zdeněk Burian]
- Автор: Бабула Владимир
- Год: 1954
- Язык: чешский
- Жанр: Научная фантастика
Электронная книга - «Planeta tří sluncí [Иллюстрации Zdeněk Burian]». Краткое содержание книги:
Shrnutí děje předchozího románu „Signály z vesmíru“
Světová akademie věd — vrcholná vědecká instituce, o které snil už Purkyně, náš velký vědec — organisuje vědeckou výpravu na prozkoumání sousedních slunečních soustav. Za spolupráce vědců všech národností je postaveno obrovské mezihvězdné letadlo „Paprsek“, poháněné atomovou energií. V letadle je dokonalá atomová elektrárna, chemické laboratoře, observatoř (hvězdárna), společenská místnost, kabiny pro vědce a prostorná skladiště pohonných hmot. Poněvadž by tak velké letadlo (je dlouhé téměř kilometr) neunesla na naši Zemi žádná konstrukce, postaví ho vědci na Měsíci, který má šestkrát menší gravitaci (přitažlivost), než naše planeta. Tím usnadní i start letadla, neboť na Měsíci — jak známo — není vzduch ani žádná jiná atmosféra, která je pro raketová letadla vážnou překážkou.
Cílem průzkumného letu je souhvězdí Centaura (užívá se také název ‚Kentaura‘) ve kterém je trojhvězda, složená z tří sluncí: dvě z nich — Alfa Centauri A a Alfa Centauri B — se otáčejí vzájemně kolem sebe, a Proxima Centauri, nám nejbližší slunce (proxima = nejbližší) se otáčí kolem obou. (Viz mapu na předchozí dvoustraně.) Doba oběhu trvá ovšem několik tisíc let.
Jak dlouhou cestu musí letadlo Paprsek překonat, ukazuje vzdálenost k nejbližší hvězdě Proximě Centauri. Světelný paprsek letí z Proximy na naší Zemí čtyři a jednu třetinu roku. Z Alfy Centauri A a B o čtrnáct dní déle. Mezihvězdné letadlo letí — díky atomové energii — poloviční rychlostí světla. (Rychlost světla je přibližně 300.000 km za vteřinu.)
Pokrokoví vědci předpokládají, že naše sluneční soustava (systém planet, které obíhají kolem Slunce a nevydávají vlastní světlo) není ve vesmíru výjimkou, jak se dříve tvrdilo, ale zjevem celkem běžným. V poslední době to potvrdila astronomická pozorování. U Proximy Centauri byla totiž objevena temna tělesa, která Jsou pravděpodobně planetami — oběžnicemi. Vědecká výprava si skutečně u sousedních slunci ověří, se tato domněnka je správná. Jak u Proximy, tak u Alfy Centauri A i B objeví systémy planet, podobné naší sluneční soustavě. Zjistí, že kolem největšího slunce s trojhvězdí (Alfa Centauri A, která je náhodou hvězdou velmi podobnou našemu Slunci) obíhá osm planet. Dají jim latinská jména. Nakonec přistanou na planetě Kvartě, která má podobné životní podmínky jako naše Země. Je sice menší, ale poněvadž má stejnou hmotu, má také stejnou přitažlivost…
…O tom a mnohém dalším se však již dočtete v následujících kapitolách…
„Vracím — se k vám — zpět,“ vyrážel ze sebe namáhavě. „Nemohu žít bez lidí — suďte mne…“
Cahén mu položil ruku na čelo:
„Ležte klidně, ublížilo by vám to.“
Do ticha cvaknul spínač vysílače. Kraus sebou trhl.
„Zde Navrátil. Slyšíte mne, soudružko Molodinová? Třetí mezistanice je hotova. Zapněte proud.“
„Sláva, máme vyhráno,“ ozval se v reproduktoru hlas Seversona. „Na Prostřeném stole jsme naměřili 450.000 voltů. Mezistanice se dokonale osvědčily.“
„Máme vyhráno,“ usmál se šťastně Navrátil.
Helikoptéra se vznesla do výše. Na jejím trupu se roztančily reflexy tří sluncí…
16. SBOHEM, KVARTO!
Další dlouhé údobí dešťů skončilo. Dobojován byl také boj s rychle rostoucí vegetací, která přes noc ovládla celý Prostřený stůl i s letištěm.
Severson seděl na lavičce v zahrádce před domem a zadumaně se díval na staveniště ocelárny. Vlhká půda voněla jako chléb, vytažený právě z pece. Z otevřeného okna přinášel sem větřík Smetanovu Vltavu, která po čtyřleté pouti nekonečným vesmírem dolétla na Kvartu.
Obě velká slunce stála těsně u sebe. Proxima se nízko nad obzorem koupala v růžovém mlžném oparu.
Seversona přepadl náhle stesk — stesk po domově. V úporném boji s neznámou přírodou, ve vyčerpávající společné práci vzpomínky na domov tolik nebolely jako teď, když je tu docela sám — na stráži.
Vstal, zavřel okno klubovny a zvolna kráčel k staveništi. Zastavil se u trubkové konstrukce, která nesla širokou střechu, upletenou z velkých listů kvarťanských stromů. Střecha chránila budovatele ocelárny před vytrvalými dešti — a nyní poskytuje příjemný chládek v žáru žhnoucích sluncí.
— Ocelárna, — usmál se Severson při pohledu na velký válec s polokoulí na vrcholu. — Člověk by si pod slovem ocelárna spíše představil složitý komplex budov, než tuto jednoduchou pec, která připomíná veliký hřib…
Vzpomínky letí opět na Zemi — hluboko do minulosti, do dob mládí. Lidstvo žilo tenkrát ještě ve strachu z války, neznalo tajemství nevyčerpatelné atomové energie. Výroba oceli a slitin kovů byla tenkrát velmi složitá a namáhavá. Železná ruda musela být dobře připravena a přetavena na surové železo ve vysoké peci. Teprve potom přišlo železo do ocelárny, kde bylo v pecích přetaveno na ocel. Z oceli pak byly odlity ingoty, které převzala válcovna. Ve válcovně se musely ingoty znovu rozžhavit v hlubinných pecích a ve válcovnách postupně rozválcovat na potřebný tvar…
Vědci dlouho přemýšleli, jak tuto zdlouhavou cestu zkrátit. Teprve atomová energie jim pomohla vyrábět ocel a další kovy přímo z rudy a hned odlévat do potřebných tvarů. Proto také celá ocelárna, kterou si vědci budovali na Prostřeném stole, sestávala pouze z jediné atomové pece a z plošiny pro odlévání do forem…
Seversona vytrhl ze vzpomínek šramot, ozývající se někde za atomovou pecí. Rychle odjistil samopal a opatrně se plížil k podezřelému místu. Když se přiblížil k bednám s přístroji, šramot náhle utichl. Muž se zastavil a napjatě naslouchal.
Po několika minutách se šramot ozval znovu. Na jedné z beden se nadzvedlo víko a hned zase přiklaplo. Severson vyčkával. Když se dlouho nic nepohnulo, pomalu víko odsunul. V otvoru se objevila ustrašená tvář mladého okřídleného Kvarťana. Vykulenýma dobráckýma očkama upřeně hleděl na Seversona. V levé ruce křečovitě svíral cívku s lesklým drátem a po celém těle se třásl strachy.
„Vida ho, zloděje, sám se lapil do pasti,“ rozesmál se Severson. „Co tu pohledáváte, příteli?“
Kvarťan vyrazil ze sebe bolestné huííí a přikrčil se ke stěně bedny. Pak natáhl ruku a cívku podal Seversonovi.
„No proto — a kde máš ty šálky, co jsi nám vzal z letadla? Nu — neboj se, máš volnost, můžeš se vrátit domů.“ Severson odstoupil od bedny, ale Kvarťan se ani nepohnul. Vyjevenýma očima neustále sledoval strážce ocelárny.
„Jak chceš, počkám, až se vzpamatuješ,“ usmál se shovívavě Severson. Popošel ještě několik kroků a sedl si. Po půl hodině se Kvarťan poněkud osmělil. Vyškrabal se z bedny a rovněž si sedl.
„Kššš — běž přece domů,“ vykřikl Severson, když se tvor stále nehýbal. Kvarťan sebou trhl, pozvedl paže s blanitými křídly, ale ihned je zase složil do klína.
— Bojí se mne, — pomyslil si Severson. Zvedl se a zamířil k obytné budově. Když se ohlédl, ustrnul údivem. Kvarťan se belhal za ním…
„Nějak se ti u nás zalíbilo. Nebo máš ještě něco za lubem?“
„Huííí — keiííí,“ odpověděl Kvarťan, jako by porozuměl. Přiblížil se až k Seversonovi a sedl si na bobek.
„Nemáš hlad?“ zeptal se ho muž dobromyslně. Vytáhl z kapsy sáček s bonbony a podal ho nezvyklému společníkovi. Kvarťan ochotně dárek přijal. Chvíli si ho pozorně prohlížel se všech stran. Po několika pokusech se mu podařilo sáček roztrhnout. Bonbony, které se vysypaly na zem, hbitě posbíral a nacpal si je do úst. Podle zářících oči a radostného hopsání se dalo soudit, že mu pozemská potrava zachutnala.
Večer, když se vědci vrátili z výpravy, Severson s Kvarťanem byli již nejlepšími kamarády.
„Dovolte, abych vám představil mého přítele Xaveria, požádal nás o asyl,“ smál se Severson, když spatřil užaslé obličeje vědců, kteří vystupovali z letadla. „Na krok se ode mne nehne, asi mu bylo v pralesích smutno.“
„Nebo mu obydlí i s jeho rodiči zničila sopka,“ mínila Alena Svozilová, která první projevila radost z nového společníka. „Je to šťastná náhoda. Lépe poznáme život Kvarťanů a možná ho také něčemu přiučíme. Obličej má docela inteligentní…“
„A jaký byl lov?“ obrátil se Severson k Navrátilovi.
„Nad očekávání skvělý. Kvartanie je dokonalá zásobárna rud všeho druhu. Získali jsme tak bohaté zásoby, že bychom mohli přestavět polovinu Paprsku.“
„Trošku přeháníte,“ smála se Molodinová. „Zřejmě jste se nakazil od Frateva.“
„Já že přeháním?“ zubil se Fratev. „Ať mi narostou křídla jako tuhle malému Xaveriovi, jestli jsem někdy slovem přehnal…“
Kvarťan těkal očima s vědce na vědce a ustrašeně se krčil při zemi…
V kabině Chotěnkova bliklo červené světlo. Na velké obrazovce televisního telefonu vyvstal obraz doktora Zajace:
„Nezlobte se, že vás vyrušuji — Foton i Elektron dosáhly již rychlosti tři sta tisíc kilometrů za vteřinu,“ hlásil radostně Zajac.
„Zastavte tedy raketový pohon. A co dělají volně plující atomy vodíku?“
„Není to tak zlé. Teplota zevního obalu stoupla pouze na devadesát stupňů. Počítali jsme s vyšší teplotou.“
„Výborně — třikrát výborně a tisíckrát hurá. Takovéto vítězství musíme ještě dnes náležitě oslavit. — Nechci se chlubit, ale i já jsem v posledních dnech dosáhl určitého úspěchu.“
Chotěnkov otevřel skřínku, vsunutou do stěny kabiny, a vyňal z ní pouzdro s houslemi. Za okamžik se housle rozezpívaly radostným pochodem.
„Mají nádherný zvuk — jako stradivárky,“ řekl uznale Zajac, když Chotěnkov dohrál. „Líbí se vám ten zvuk? Tedy — pokus se podařil…“
„Housle jste si vyrobil sám?“ zeptal se Zajac překvapeně. „Rozluštil jste snad tajemství stradivárek?“
„Zdá se, že ano. Po mnoha marných pokusech se mi konečně podařilo přesně určit chemické složení látky, kterou bylo dřevo stradivárek napuštěno. Představte si, jaké bylo mé překvapení, když jsem zjistil, že tentýž roztok, ve kterém slavný houslař namáčel dřevo, máme v naši biochemické kuchyni. Bílkovinný roztok zpevňuje stěny buněk a činí je pružnějšími. Okamžik — někdo klepe. Dále…“