![Planeta tří sluncí [Иллюстрации Zdeněk Burian] - Читать Любимую Русскую Полную Книгу 👉 Read-E-Book.com](/uploads/posts/books/2/6/9/0/2/planeta-t-download.jpg)
Planeta tří sluncí [Иллюстрации Zdeněk Burian]
- Автор: Бабула Владимир
- Год: 1954
- Язык: чешский
- Жанр: Научная фантастика
Электронная книга - «Planeta tří sluncí [Иллюстрации Zdeněk Burian]». Краткое содержание книги:
Shrnutí děje předchozího románu „Signály z vesmíru“
Světová akademie věd — vrcholná vědecká instituce, o které snil už Purkyně, náš velký vědec — organisuje vědeckou výpravu na prozkoumání sousedních slunečních soustav. Za spolupráce vědců všech národností je postaveno obrovské mezihvězdné letadlo „Paprsek“, poháněné atomovou energií. V letadle je dokonalá atomová elektrárna, chemické laboratoře, observatoř (hvězdárna), společenská místnost, kabiny pro vědce a prostorná skladiště pohonných hmot. Poněvadž by tak velké letadlo (je dlouhé téměř kilometr) neunesla na naši Zemi žádná konstrukce, postaví ho vědci na Měsíci, který má šestkrát menší gravitaci (přitažlivost), než naše planeta. Tím usnadní i start letadla, neboť na Měsíci — jak známo — není vzduch ani žádná jiná atmosféra, která je pro raketová letadla vážnou překážkou.
Cílem průzkumného letu je souhvězdí Centaura (užívá se také název ‚Kentaura‘) ve kterém je trojhvězda, složená z tří sluncí: dvě z nich — Alfa Centauri A a Alfa Centauri B — se otáčejí vzájemně kolem sebe, a Proxima Centauri, nám nejbližší slunce (proxima = nejbližší) se otáčí kolem obou. (Viz mapu na předchozí dvoustraně.) Doba oběhu trvá ovšem několik tisíc let.
Jak dlouhou cestu musí letadlo Paprsek překonat, ukazuje vzdálenost k nejbližší hvězdě Proximě Centauri. Světelný paprsek letí z Proximy na naší Zemí čtyři a jednu třetinu roku. Z Alfy Centauri A a B o čtrnáct dní déle. Mezihvězdné letadlo letí — díky atomové energii — poloviční rychlostí světla. (Rychlost světla je přibližně 300.000 km za vteřinu.)
Pokrokoví vědci předpokládají, že naše sluneční soustava (systém planet, které obíhají kolem Slunce a nevydávají vlastní světlo) není ve vesmíru výjimkou, jak se dříve tvrdilo, ale zjevem celkem běžným. V poslední době to potvrdila astronomická pozorování. U Proximy Centauri byla totiž objevena temna tělesa, která Jsou pravděpodobně planetami — oběžnicemi. Vědecká výprava si skutečně u sousedních slunci ověří, se tato domněnka je správná. Jak u Proximy, tak u Alfy Centauri A i B objeví systémy planet, podobné naší sluneční soustavě. Zjistí, že kolem největšího slunce s trojhvězdí (Alfa Centauri A, která je náhodou hvězdou velmi podobnou našemu Slunci) obíhá osm planet. Dají jim latinská jména. Nakonec přistanou na planetě Kvartě, která má podobné životní podmínky jako naše Země. Je sice menší, ale poněvadž má stejnou hmotu, má také stejnou přitažlivost…
…O tom a mnohém dalším se však již dočtete v následujících kapitolách…
„Nekoukej jako výr, nepřišli jsme sem studovat přírodní úkazy. Vyrazíme,“ snažil se dát důraz šeptaným slovům. „Vy dva budete veslovat, abyste se trochu probrali, a já budu zajišťovat bezpečnost. Jde teď o všechno — nesnesu žádnou nekázeň,“ výhružně pozvedl samopal.
„Všechno musí jít ráz na ráz, abychom se co nejrychleji dostali na druhou stranu. Nadjedeme si podél břehu, jinak by nás proud zanesl daleko od cíle…“
Chladný větřík, vanoucí od jihu, příjemně ochlazoval rozpálená čela plavců. Na mírně zvlněné hladině řeky se třpytivě kmital odraz Proximy se svatozáří, přerušený u protějšího břehu temnou siluetou podivných staveb. McHardy a Gruber veslovali jako stroj.
„Podívám se tam první — na výzvědy, abyste nemysleli, že jsem zbabělec,“ prohlásil odhodlaně Gruber, sotva dorazili k nízkému břehu a člun s nákladem zatáhli do vysoké trávy.
Kraus pokrčil rameny.
„Jak chceš, ale nedělej žádné hlouposti…“ Gruber vytáhl z člunu samopal a opatrně se plížil k osadě. Po několika krocích se ohlédl. Tady ho už kamarádi nevidí — může se posilnit… Vytáhl z kapsy podlouhlý plod a ukousl mu špičku. Sousto mu však zdřevěnělo na jazyku.
V průhledu mezi trsy trávy spatřil pohybující se stín. Pozvedl zrak a hrůzou vyjekl. V rudém světle Proximy stálo na silných zadních nohou obrovské zvíře s neúměrně velkou hlavou a krátkýma předníma nohama. Řízen pudem sebezáchovy bezhlavě se řítil zpět.
„Ještěr — ještěr — rychle pryč,“ volal zoufale.
Kraus ho zachytil a vztekle mu přitiskl dlaň na ústa.
„Opilče! Ty tvé halucinace nás ještě přivedou do neštěstí. Já ti dám je — je —“ Poslední slovo mu uvízlo v hrdle. Jako hypnotisován vytřeštil oči na obludu, která se hrozivě tyčila proti obloze nad břehem.
McHardy, který jediný si zachoval duchapřítomnost, napřímil se a stiskl spoušť samopalu. Vyšlehly plameny a tichou nocí zabubnovala salva.
Uprchlíci se dali na útěk. Zvíře se zakolébalo a popošlo několik kroků. Na břehu ztratilo rovnováhu. Otočilo se kolem své osy a bezvládně se sesulo do vody. Několikrát se ještě křečovitě zacukalo, až zmizelo v hlubinách.
„Vidíš — říkal jsem ti, že je tu plno ještěrů… Vraťme se domů do hor…“
„Nežvaň, a pojď se rychle skrýt,“ vykřikl Kraus z hustého křoví. „Střelba jistě vzbouřila celou osadu…“
Gruber vzdorovitě pohodil hlavou a aniž se ohlédl, kymácivě vykročil směrem k člunu. „Stůj — neblázni, zničíš sebe i nás,“ zvolal zoufale Kraus. „Na řece tě Kvarťané uvidí jako na dlani…“
Gruber kráčel dál — jako ve snách.
„Že se s ním bavíš?“ zasyčel McHardy a pomalu zvedl hlaveň samopalu. Kraus mu však rázně vyrazil zbraň z rukou.
„Šílíš? Nevidíš, že je opilý? Chceš, abychom tu zůstali jen sami dva? Postřílejme se tedy hned navzájem a máme po trápení…“ Rozběhl se za Gruberem, omráčil ho ranou do týla a odvlekl do křoví.
„Co teď?“ zeptal se hluše McHardy.
„Čekat — víc se teď dělat nedá. Uvidíme, co se bude dít v osadě…“
Lehli si vedle omráčeného muže a naslouchali.
McHardymu se zatočila hlava krátkou závratí. Víčka mu ztěžkla únavou. Pomalu usínal.
Sebemenší šelest projel předrážděnými Krausovými nervy jako elektrická jiskra. Hrudník mu svíral strach a krev mu ohlušivě bušila do spánků.
Opatrně se nadzvedl, aby mohl osadu přehlédnout.
„Nespi,“ šťuchl do McHardyho neočekávaně něžně. „Nic se nikde nehne. Kvarťané spí asi pořádně tvrdě, nebo jsou vůbec hluší — čert ví.“
„Spíše myslím, že noc je pro ně den — že jsou právě všichni na nějaké výpravě,“ uvažoval rozespalý McHardy. „Doma zůstaly jen stráže — a s těmi se už nějak domluvíme…“
„Možná také jsou úmyslně tak klidní, aby nás vlákali do léčky. Dostali jsme se do pěkné kaše. Vrátit se nemůžeme — postříleli by nás na řece jako kočky…“
„Počkejme tedy do rána a vejděme do osady za světla — bez skrývání, aby bylo vidět, že nemáme nepřátelských úmyslů.“
Kraus souhlasil. Doplížil se k člunu, vybral z něj nejdůležitější zavazadla a rozložil je v křoví kolem sebe, aby je měl po ruce. McHardy mezitím usnul.
Krausovi se chvílemi zdálo, že velké koule, upevněné na vysokých jehlanech, světélkují fialovým světlem. Z počátku to považoval za zrakový klam, k jakému dochází při velké únavě, ale brzy zjistil, že jde o skutečnost. Několik koulí zazářilo pojednou jasněmodrým světlem. Pohasly — a o kus dál se rozsvítily jiné — tentokrát červené. A pak žluté. A zase modré…
— Kvarťané asi signalisují, — pomyslel si Kraus, a těsněji se přikrčil k zemi. McHardyho raději nebudil, aby zabránil rozhovoru, který by mohl prozradit skrýš. Koule zářily stále intensivněji.
Odněkud z dálky se ozvalo suché zapraskání — a hned nato rány, připomínající střelbu z děl. Kraus se polekaně ohlédl — ustrnuclass="underline" Na obzoru šlehaly k nebesům plamenné jazyky. V jejich matném svitu se objevily kuželovité vrcholky hor.
Zaduněly nové rány, daleko silnější. Půda se citelně zachvěla.
McHardy se probudil. V rozespalosti zapomněl na nebezpečí. Vyskočil a zmateně se rozhlížel. „Co se děje? Útočí na nás?“ zakoktal.
Kraus ho stáhl k zemi.
„V našich horách vybuchlo několik sopek,“ řekl temným hlasem. „Naše Vlaštovka určitě uhořela v plamenech…“
McHardy se otočil naznak a nepřítomným zrakem se díval k obloze. Pomalu vytáhl z kapsy podlouhlý plod. Kraus bezradně pokrčil rameny…
Ráno se ohlásilo stejně nádhernou září, v jaké uhasínal minulý den. Gruber se probral z mrákot a udiveně se rozhlížel. McHardy ho poplácal po rameni. „Prober se, ospalče, čekáme na tebe…“
„Nuže — jdeme,“ řekl resignovaně Kraus a povstal.
„Odvážnému štěstí přeje,“ pokoušel se o úsměv McHardy. Gruber nechápavě kroutil hlavou a pokulhával za svými přáteli.
Brzy dorazili k okraji velkého dlážděného čtverce, který byl asi o metr vyvýšen nad ostatní rovinu. Nerozhodně se zastavili a u vytržení pohlíželi na neobvyklé stavby. Do jasně modré oblohy zabodávaly se čtyři štíhlé hladké jehlany asi padesát metrů vysoké, s velkými duhově se lesknoucími koulemi na vrcholcích. V levém rohu dlážděného čtverce stál o něco větší jehlan bez záhadných koulí — a vpravo nejpodivnější stavba ze všech: obrovská polokoule, na níž byly upevněny tři konstrukce s širokými spirálami. Byly to tytéž, které podle zjištění Krause při prvním průzkumu nepozorovatelně měnily polohu.
„Připadám si tu jako Napoleon před egyptskými pyramidami,“ zvolal McHardy, aby si dodal odvahy. „Zdá se mi, že i tyhle stavby jsou jenom pomníky dávno vyhynulé slávy. Nikde živé duše — a nikde ani okno ani dveře. Jak tu mohou bydlet lidé?“
„Ty jsi naivní,“ zasmál se Gruber. „Tihle lidé vypadají docela jinak než my. Možná vůbec nedýchají. Anebo jsou skutečně neviditelní,“ dodal tišeji.
Kraus odmítavě mávl rukou.
„Nesmysl. A pyramidy to také nejsou. Koule nesvítily v noci samy od sebe. Kvarťané dávali asi někomu znamení, že se blížíme. Pravděpodobně nás už dávno sledují nějakým jejich radarem. Neztrácejme čas a pojďme raději dál. Buď nám někdo vyjde vstříc, nebo objevíme nějaký podzemní vchod…“
Gruber jako první vyskočil na dláždění a nejistým krokem vykročil. Oba muži ho následovali. Kraus se neustále rozhlížel na všechny strany. Nic se však ani nepohnulo. Jen vítr občas zašuměl v podivných konstrukcích…