Planeta tří sluncí [Иллюстрации Zdeněk Burian]

„Nikam nepůjdeš,“ utrhl se Kraus. „Zůstaneš tu na stráži, podívám se tam sám. A nedělej tu žádné hlouposti. Máš ještě banány?“

Gruber zavrtěl hlavou a pohodlně se opřel o stěnu stavby. Kraus se na něho ještě jednou přísně podíval — a opatrně se vsoukal do otvoru. Brzy se dostal do širší chodby, ve které mohl postupovat vpřed vkleče.

Chodba vyústila v prostorné hale, ozářené matným světlem. Opatrně nahlédl dovnitř. Úlekem vykřikl a celé tělo mu roztřásla zimnice. Přímo proti němu stál obrovský ještěr s dlouhým, na stranu stočeným krkem. Uprostřed jeho protáhlého těla světélkovala kostra, jasně viditelná přes průhledné svaly.

Krausův vytřeštěný zrak mimoděk sjel k nohám netvora. Byly upevněny na vysokém podstavci… Polekaný muž se rychle vzpamatoval. Dokonce se usmáclass="underline"

— Jsem bloud, bojím se figurín v panoptiku…

Nesměle vstoupil do haly a rozhlédl se. Celá byla vyplněna neméně fantastickými tvory. Vyvolávali tak skličující dojem, že vetřelce opět brzy opustila odvaha.

„McHardy,“ zašeptal do neznámých prostor.

Žádná odpověď.

„McHardy, kde jsi?“ opakoval stísněným hlasem hlasitěji.

Opět mlčení. Položil ukazováček na spoušť samopalu a nejistým krokem obešel ještěra.

Uprostřed haly visela nad podlahou obrovská koule s plasticky vyznačenými pevninami na hladkém podkladě, naznačujícím moře.

V pološeru za velkým globem číhalo nové překvapení: průhledné modely Kvarťanů s netopýřími křídly, s kterými se setkala výprava v Údolí světel.

„To všechno ještě nic není,“ ozvalo se najednou těsně za Krausovými zády. „Nelekej se, to jsem já,“ zasmál se McHardy a vzal přítele za ruku. „Pojď se podívat do vedlejší místnosti. Buď uvidíš totéž co já, nebo jsem dostal delirium tremens…“

Sotva prošli kruhovým otvorem, McHardy ukázal mlčky nahoru. Vysoko nad hlavou vetřelců se rozkládala velká polokoule, která stejně jako v planetáriu zářila tisíci drobnými hvězdami. Uprostřed polokoule však bylo něco, co zrak lidský dosud nespatřiclass="underline" ve volném prostoru se pomalu otáčela kolem sebe dvě malá slunce — a kolem nich ještě pomaleji obíhalo malinké, červeně zářící.

„Živý model trojhvězdy Centaura,“ vydechl překvapený Kraus. „Modely sluncí nejsou na ničem zavěšeny,“ dodal ohromen.

„To ještě nic není — podívej se pozorněji: kolem sluncí obíhají planety. Vidíš, jak rychle krouží? A také plují volně ve vzduchu. Jak je to možné? Jaký mechanismus je pohání, když nejsou s okolím nijak spojeny?“

Kraus sebou najednou trhclass="underline"

„Vraťme se, bojím se, aby Gruber něco venku neprovedl. Možná, že se už setkal s majiteli těchto staveb…“

Gruber již u vchodu do jehlanu nestál. Marně ho hledali po celém nádvoří i v mezerách mezi stavbami. Teprve u velké polokoule s konstrukcemi objevili několik pohozených slupek z omamných plodů.

„Je zle,“ řekl zoufale Kraus. „Hle — někdo ho vtáhl dovnitř,“ pohodil hlavou směrem k podobnému vchodu, který objevili u největšího jehlanu.

Po krátkém váhání se rozhodli, že ho půjdou hledat. Vchod do prostorné stavby s pokroucenými konstrukcemi byl daleko širší, než do jehlanu, takže mohli postupovat vpřed napřímeni. V několika místech protínalo chodbu potrubí, vycházející odněkud z hlubin země. Čím hlouběji pronikali do nitra záhadné stavby, tím silněji je ovládal pocit, že ztrácejí půdu pod nohama. Na konci chodby, uzavřené nízkým zábradlím, si najednou uvědomili, že pozbyli jakoukoliv váhu, že zemská gravitace na ně nepůsobí, stejně jako v mezihvězdném letadle. Křečovitě se přidrželi zábradlí a kužele reflektorů zamířili do prostoru před sebou. Ze tmy vystoupila před nimi rozlehlá jeskyně kulovitého tvaru. V jejím středu byla několika konstrukcemi upevněna koule z lesklého namodralého kovu. Paprskovitě se do ní sbíhalo několik trub.

Kraus se naklonil přes zábradlí, aby si mohl lépe prohlédnout celý kulovitý prostor, ale hned polekaně ucukl zpět.

„Nějaký tvor pluje přímo k nám,“ zašeptal sotva slyšitelně a rychle se obrátil k východu.

„Je to Gruber, neboj se.“

Za chvíli se skutečně před ústím chodby objevil plovoucí muž. Ke svým kolegům byl obrácen zády, jako by je dosud nespatřil. Kraus na něho zavolal, ale Gruber se ani nepohnul. Netečně pokračoval dál ve své podivné plavbě podél stěny jeskyně.

Uprchlíci ho sledovali jako přízrak.

„Možná, že je omráčen, musíme ho nějak zachránit.“ šeptal Kraus. „Počkej zde, skočím k řece pro lano…

„Nikam nechoď, je to zbytečné, vrátí se nám zase na dosah. Podívej se, obíhá kolem středu jeskyně jako oběžnice…“

Krausovi z chladnokrevného příměru přeběhl po zádech mráz.

Konečně se Gruberovo tělo přiblížilo opět k uprchlíkům. McHardy vtáhl nešťastníka do chodby a posvítil mu do obličeje.