![Planeta tří sluncí [Иллюстрации Zdeněk Burian] - Читать Любимую Русскую Полную Книгу 👉 Read-E-Book.com](/uploads/posts/books/2/6/9/0/2/planeta-t-download.jpg)
Planeta tří sluncí [Иллюстрации Zdeněk Burian]
- Автор: Бабула Владимир
- Год: 1954
- Язык: чешский
- Жанр: Научная фантастика
Электронная книга - «Planeta tří sluncí [Иллюстрации Zdeněk Burian]». Краткое содержание книги:
Shrnutí děje předchozího románu „Signály z vesmíru“
Světová akademie věd — vrcholná vědecká instituce, o které snil už Purkyně, náš velký vědec — organisuje vědeckou výpravu na prozkoumání sousedních slunečních soustav. Za spolupráce vědců všech národností je postaveno obrovské mezihvězdné letadlo „Paprsek“, poháněné atomovou energií. V letadle je dokonalá atomová elektrárna, chemické laboratoře, observatoř (hvězdárna), společenská místnost, kabiny pro vědce a prostorná skladiště pohonných hmot. Poněvadž by tak velké letadlo (je dlouhé téměř kilometr) neunesla na naši Zemi žádná konstrukce, postaví ho vědci na Měsíci, který má šestkrát menší gravitaci (přitažlivost), než naše planeta. Tím usnadní i start letadla, neboť na Měsíci — jak známo — není vzduch ani žádná jiná atmosféra, která je pro raketová letadla vážnou překážkou.
Cílem průzkumného letu je souhvězdí Centaura (užívá se také název ‚Kentaura‘) ve kterém je trojhvězda, složená z tří sluncí: dvě z nich — Alfa Centauri A a Alfa Centauri B — se otáčejí vzájemně kolem sebe, a Proxima Centauri, nám nejbližší slunce (proxima = nejbližší) se otáčí kolem obou. (Viz mapu na předchozí dvoustraně.) Doba oběhu trvá ovšem několik tisíc let.
Jak dlouhou cestu musí letadlo Paprsek překonat, ukazuje vzdálenost k nejbližší hvězdě Proximě Centauri. Světelný paprsek letí z Proximy na naší Zemí čtyři a jednu třetinu roku. Z Alfy Centauri A a B o čtrnáct dní déle. Mezihvězdné letadlo letí — díky atomové energii — poloviční rychlostí světla. (Rychlost světla je přibližně 300.000 km za vteřinu.)
Pokrokoví vědci předpokládají, že naše sluneční soustava (systém planet, které obíhají kolem Slunce a nevydávají vlastní světlo) není ve vesmíru výjimkou, jak se dříve tvrdilo, ale zjevem celkem běžným. V poslední době to potvrdila astronomická pozorování. U Proximy Centauri byla totiž objevena temna tělesa, která Jsou pravděpodobně planetami — oběžnicemi. Vědecká výprava si skutečně u sousedních slunci ověří, se tato domněnka je správná. Jak u Proximy, tak u Alfy Centauri A i B objeví systémy planet, podobné naší sluneční soustavě. Zjistí, že kolem největšího slunce s trojhvězdí (Alfa Centauri A, která je náhodou hvězdou velmi podobnou našemu Slunci) obíhá osm planet. Dají jim latinská jména. Nakonec přistanou na planetě Kvartě, která má podobné životní podmínky jako naše Země. Je sice menší, ale poněvadž má stejnou hmotu, má také stejnou přitažlivost…
…O tom a mnohém dalším se však již dočtete v následujících kapitolách…
— Soudruzi jsou ohroženi — blesklo mu hlavou — a již pádil zpět.
U trhliny ve skále zůstal zaraženě stát. Hlavní chodba byla před ním víc jak do poloviny zahrazena hladkou skalní stěnou, rozvrstvenou několika různobarevnými pásy. Ve zbývajícím otvoru nedaleko stropu, který se neúprosně uzavíral jako kleště, klečeli na kolenou Navrátil a Fratev a zoufale kmitali lanem, které se snažili hodit příteli rovnou pod nohy.
„Rychle, rychle! Chodba se za chvíli uzavře,“ volali jeden přes druhého. Madarász se chopil lana a několika hbitými pohyby vyšplhal nahoru.
Teď teprve si uvědomil, jakému nebezpečí unikl. S hrůzou pozoroval skalní stěnu před sebou. Pomalu klesala do hlubin. Chodba za puklinou zmizela v proláklině…
„Skladiště!“ vykřikl Masarász zděšeně a s napětím všech sil se opřel o rovnou skálu, která mu zvolna ujížděla pod rukama.
Navrátil ho uchopil pevně za ramena:
„Neblázněte — rychle pryč. Vrstvy se daly do pohybu. Všichni jsou již mimo nebezpečí…“
Madarász se vzpamatoval teprve na Prostřeném stole, kam ho vědci násilím vyvlekli.
„Proč jste tam vůbec lezl?“ zlobil se Fratev. „Jak chcete holýma rukama zastavit klesající horu? Ještě že mi napadlo, kde vás máme hledat. Moc nezbývalo a zůstal jste tam — a já s vámi. Tak tak, že mě soudruh Navrátil udržel…“
Praskání a skřípění sláblo, až nakonec zaniklo v nádherné hvězdné noci. Jen zvlněný skalní štít, skrývající katastrofu, podivně se šklebil v narudlém svitu Proximy.
Všem bylo úzko. Sesedli se do těsného kruhu na čerstvě vyříznuté žulové desky a mlčky upírali zrak ke vchodu do podzemí.
Mlčeli. Nikdo se dosud neodvážil k prohlídce podzemí. Ne snad ze strachu o život — celá cesta do vesmíru byla přece jediným bojem na život a na smrt — ale z obavy, že skutečnost bude pro výpravu na Kvartě příliš zdrcující. Dost možná, že skály pohřbily všechno — obydlí, skladiště, atomovou elektrárnu. V tom případě by vědci zůstali naprosto bezbranní — uprostřed neznámé přírody, plné překvapení a záludnosti — a navíc s třemi dobře vyzbrojenými zločinci v zádech…
A příroda, aby dotvrdila, že je opravdu nemilosrdná, připravila nové překvapení.
Tichou nocí se nečekaně rozlehla prudká rána, doprovázená suchým praskotem. Ozvěna ji několikrát výsměšně opakovala…
Ve vědcích by se krve nedořezal. Bortí se snad celá Kvarta v základech?
Další rána.
„Elektrická bouře,“ vydechl Scheiner ulehčeně, když nad obzorem zazářil fialový kulový blesk.
Hvězdnou oblohu pohltily prudce se ženoucí mraky. Současně s nimi přikvačil ledový vichr. Proudem vody zabubnoval do chvějící se krajiny.
Vědci vběhli do podzemí. Na kraji chodby váhavě stanuli.
„Atomová elektrárna je zničena,“ ukázala Molodinová na zářivky, slepě visící na stropě. „Podívejme se pravdě směle do očí, nejsme přece zbabělci,“ přerušil mlčení Fratev. „Ještě nebylo tak zle, aby nemohlo být hůře…“ Namířil svítilnu do temného nitra skal a rázně vykročil. Ostatní se k němu přidali. S tlukoucím srdcem vstupoval jeden po druhém do podzemní elektrárny…
„Sláva, běží,“ zajásal Fratev, sotva přistoupil k hlavní rozvodní desce. „Jen jeden reaktor je vyřazen z provozu — čtyřka…“
Vědcům zazářily oči. Navrátil něžně přejel rukou po hladké ploše s mnoha kontrolními obrazovkami:
„Pokud vládneme atomovou energií, nemusíme se ničeho bát. Vše, co jsme ztratili, vyrobíme si znovu. Nebude to sice za týden ani za měsíc — ale nač pospíchat — času máme přece dost,“ usmál se trpce.
Ještě více pozvedla vědcům náladu prohlídka obytné části. Jako zázrakem zůstaly ložnice, společenská místnost, pomocná skladiště i laboratoře nepoškozeny. Fratev nevycházel z nadšení.
„Spíše bych čekal, že se ryba utopí, než tohle,“ smál se šťastně.
Madarász, vždy vážný a málomluvný vědec, nervosně si několikrát přejel po zdrhovadlu kožené bundy:
„Na oslavy máme času dost,“ řekl podrážděně. „Nezapomínejme, že hlavní skladiště je pohřbeno. Mám teď službu, jdu se podívat, jak to s ním dopadlo…“
Molodinová Madarásze zadržela. „Sám tam nesmíte, jdu s vámi.“
„Já také,“ zvolali téměř současně všichni členové výpravy. Po krátké výměně názorů se dohodli, že zadní část podzemního bludiště prozkoumá Molodinová s Cahénem, Fratevem a Madarászem.
„Podle všeho se ponořila jenom zadní část podzemního bludiště,“ uvažoval cestou Cahén. „Chodba je celkem neporušena…“
„Dislokace nás sice rozkrojila jako dort, ale provedla to velmi šetrně,“ souhlasil Fratev.
U skalní stěny, která uzavírala chodbu, vědci na okamžik zmlkli a naslouchali. Do mrtvolného ticha šuměla jenom odněkud z hlubin tekoucí voda.
„Nejprve musíme zjistit, k jak velkému poklesu při přesmyku došlo,“ řekla Molodinová a ukázala na úzkou mezeru, která zůstala mezi oběma posunutými masivy.
Fratev posvítil do těsné hluboké propasti a povzbudivě pohodil hlavou: „Při trošce akrobacie se tou škvírou protáhnu.“
„Jsem slabší konstrukce, dokážu to i bez akrobacie,“ namítal Madarász. „Ostatně — mám dnes regulérní službu,“ dodal rozhodně a opásal se lanem. Za chvíli zmizel v temnotách.
„Deset metrů,“ hlásil Cahén, který zajišťoval lano těsně u propasti. Další dva červené proužky, označující na laně metry, ztratily se pod nohama vědců — a Madarász stále klesal…
„Stop,“ zazněl konečně z hlubin dutý hlas. Lano se několikrát zakymácelo. „Pozor — postavím se — již stojím v chodbě — uvolňuji lano. Jdu do skladiště…“
Vědci nakloněni nad puklinu s napětím očekávali Madarászův příchod. Do vzdáleného šumění mísil se jen nervosně trhaný dech…
„Nahoru,“ ozval se za chvíli tlumený hlas z propasti. Lano se opět napnulo.
„Podívejte se,“ řekl stroze Madarász, když se postavil vedle vědců. V záři reflektoru se zaleskl jeho promočený oblek.
„Do skladiště vnikla voda?“ Madarász přikývl.
„Je třeba jednat rychle, nebo přijdeme o všechny zásoby…“
Nastal shon. V několika minutách byl natažen kabel a soustředěný proud vysokofrekvenčních paprsků se zakousl do tvrdé skály. Rozrušené, v tříšť rozpadlé horniny s rachotem padaly do bezedné rokle…
Svislá šachta se rychle prohlubovala a rozšiřovala. Ještě tentýž den před půlnocí — za necelých čtyřiadvacet hodin — spojila obě části chodby. Nahoře stál již připraven jeřáb, proměněný ve výtah. Řízen zkušenou rukou Seversona dal se bez meškání do práce…
Když byla poslední bedna vytažena, Molodinová pozvala všechny vědce do společenské místnosti na důležitou poradu.
„Nezbývá nám, než bojovat na několika frontách najednou,“ ujala se slova bez dlouhých úvodů. „Těžko rozhodnout, který úkol máme řešit dříve — stavbu nového obydlí, nebo stavbu gravitačního vysílače; zda se máme pustit do boje s počasím nebo se zločinci. Na všech stranách číhá stejné nebezpečí. Podzemní obydlí nás tu může kdykoliv pohřbít — a venku nás zase může zničit neočekávaná bouře, nebo dobře ukrytí zločinci.
Navrhuji takováto opatření:
předně — na stavbě pracovat na směny dnem i nocí, abychom se mohli co nejrychleji přestěhovat,
za druhé — hned po východu slunce prozkoumat sousední sopku, která je beze sporu původcem tektonických poruch,