Poslední poklona Sherlocka Holmese
- Автор: Конан Дойл Артур
- Язык: чешский
- Переводчик: Eva Kondrysov
- Жанр: Классические детективы
Электронная книга - «Poslední poklona Sherlocka Holmese». Краткое содержание книги:
V poznámce k jednomu z předchozích dílů jsme řekli, že k podstatným rysům holmesovského cyklu, zformovaným v raných povídkách, přibylo později jen málo nového. Je tomu tak: v posledních povídkových knihách už Doyle opravdu nepřidal nic překvapivě nového k tomu, co v očích publika jednou provždy udělalo Holmese Holmesem a Watsona Watsonem. Pokračoval prostě jen pomalejším tempem v práci se zdarem započaté v mládí, v práci, kterou si jeho čtenáři oblíbili, na niž čekali a za niž mu byli vděčni. Chybějící moment novosti a překvapení však neznamená, že Doylovy pozdní povídky o Holmesovi jsou méně zdařilé. Stále přinášejí poutavou detektivní četbu a některé z nejlepších holmesovských povídek najdeme právě zde: Doyle je psal se zralostí autora poučeného dlouhou zkušeností; velmi dobře už z praxe znal slepé uličky detektivní literatury, ošidnost zápletek, které se zdají únosné jen na první pohled, i zdánlivě dokonalé logické konstrukce, které se tvrdošíjně vzpírají beletristickému zpracování. Ve většině případů se všem těmto úskalím vyhnul.
Čteme-li dnes Doylovy holmesiády znovu, překvapuje kvalita a vyrovnanost celého cyklu, i když vznikal ve velkém časovém rozpětí. Starý pán pracoval s úctyhodným rozmyslem a suverenitou, měl harmonický, dobově racionální styl, pro nás dnes starosvětsky rozmarný. Vidíme také, jak mnoho efektů dnešních autorů předjímal. Čas jeho dílu nic neubral, navíc přibyla líbezná patina starých časů: kouzlo plynových luceren v mlhavých ulicích viktoriánského Londýna a vlaků, které jezdívaly vždy přesně; příjemná nekomplikovanost povah a roztomilá obřadnost společenského života; navždy ztracený poklid světa, ve kterém už dávno nežijeme. Přijměte tedy zase po řadě let pozvání k nové návštěvě tohoto světa: pánové Sherlock Holmes a doktor Watson znovu přicházejí.
Krátce poté, co jsme se vrátili do domku nad Podhuským zálivem, přerušil Holmes své soustředěné hluboké mlčení. Stočil se do křesla a pro modrá oblaka tabákového dýmu jsem sotva viděl jeho hubený asketický obličej, stažené černé obočí pod svraštělým čelem a oči zírající nepřítomně do dáli. Konečně odložil dýmku a vyskočil.
„Takhle to nepůjde, Watsone!“ řekl s úsměvem. „Pojďte se projít na útesy a hledat pazourkové hroty. Najdeme je spíš než řešení tohoto problému. Nutíme-li mozek pracovat bez dostatečných informací, je to, jako když spustíme stroj naprázdno. Jen se sám zničí. Potřebujeme mořský vzduch, slunce a trpělivost – ostatní už přijde.
A nyní si v klidu určíme situaci, Watsone,“ pokračoval pak, když jsme spolu kráčeli podél útesů. „Uchopme pevně to málo, co víme, abychom v okamžiku, kdy vyvstanou nová fakta, byli připraveni je neprodleně zařadit. Za prvé tedy předpokládám, že ani vy ani já nejsme ochotni připustit, že by pekelné síly zasahovaly do záležitostí lidí. Začněme tím, že takovouto eventualitu zcela vyloučíme. Dobrá. Zůstanou nám tři lidé, kteří byli těžce postiženi nějakým vědomým nebo bezděčným lidským zásahem. To je pevná půda. Dále: kdy se to stalo? Je-li pravda to, co tvrdí pan Mortimer Tregennis, pak zřejmě bezprostředně poté, co odešel z domu. To je velice důležitý bod. Lze předpokládat, že mezi jeho odchodem a neznámou událostí uplynulo pouze několik minut. Karty dosud ležely na stole. Obvykle chodívali spát dříve. A přitom se ani nepohnuli, ani neodstrčili židle. Opakuji tedy, že k události došlo bezprostředně po jeho odchodu, tedy ještě před jedenáctou.
Očividně máme teď za úkol pokud možno si ověřit, co dělal Mortimer Tregennis, když opustil své sourozence. Nebude to nic těžkého a zdá se, že si nepočínal nijak podezřele. Znáte moje metody tak dobře, že jste jistě pochopil smysl mého nouzového experimentu s převrhnutou konví: získal jsem tak zřetelnější stopu jeho nohy, než by to jinak bylo možné. Na mokré písčité cestičce se otiskla znamenitě. Včera v noci rovněž pršelo, vzpomínáte? Jakmile jsem měl vzorek, zjistil jsem hravě jeho stopy mezi ostatními a vysledoval jsem, kudy šel. Vypadá to, že kráčel rychle přímo na faru.
Jestliže tedy Mortimer Tregennis zmizí ze scény, a přitom na hráče u karet zapůsobí někdo zvenčí, jak můžeme zpodobnit tu osobu a jakým způsobem v nich vyvolala tu hrůzu? Paní Porterovou nemusíme brát v úvahu. Je zřejmě neškodná. Máme důvod k domněnce, že se někdo připlížil k oknu do zahrady a učinil něco tak děsivého, že v důsledku toho ti, kdož to viděli, přišli o rozum? Jediná nápověď v tomto směru vychází od samého Mortimera Tregennise, který tvrdí, že se jeho bratr zmínil o nějakém pohybu na zahradě. To je ovšem pozoruhodné, neboť byla tmavá noc: vždyť pršelo a obloha byla zatažená. Kdyby byl chtěl někdo ty lidi postrašit, byl by musel přímo přitisknout obličej na sklo, než by ho byli mohli spatřit. Pod oknem je tři stopy široký záhon a nikde žádná šlápota. Je tedy těžké si představit, jak by byl mohl někdo zvenčí tak děsivě zapůsobit na přítomné, ani jsme neobjevili žádný pravděpodobný motiv takového podivného a složitého záměru. Chápete, na jaké potíže tu narážíme?“
„Jsou až příliš zřejmé,“ odvětil jsem procítěně.
„A přitom se třeba ukáže, že nejsou nepřekonatelné, jen až získáme trochu víc informací,“ řekl Holmes. „Ve vašem bohatém archívu byste tuším našel pár případů, které byly zpočátku téměř stejně zapeklité. Odložme tedy prozatím případ stranou, dokud nebudou k dispozici přesnější údaje, a věnujme čas zbývající do oběda pátrání po neolitickém člověku.“
Snad jsem se už jinde pozastavil nad přítelovou schopností duševně se odpoutat, ale nikdy mne v tomto směru nepřekvapil víc než onoho jarního dopoledne v Cornwallu, kdy se mnou dvě hodiny rozprávěl o pravěkých nástrojích, o hrotech šípů a střepech s takovým zalíbením, jako by žádná zlověstná záhada nečekala na rozřešení. Teprve když jsme se po poledni vraceli domů a shledali, že tam na nás čeká jistý návštěvník, soustředili jsme se okamžitě opět na svůj úkol. Ani Holmesovi ani mně nemusel nikdo příchozího představovat. Obrovitá postava, ošlehaný obličej s hlubokými vráskami, plamennýma očima a orlím nosem, kučeravá hříva, kterou se téměř dotýkal našeho stropu, a plnovous – zlatý na konečcích a kolem rtů bílý, až na zahnědlou nikotinovou skvrnu od věčného doutníku – všechny tyto rysy znali lidé stejně dobře v Londýně jako v Africe a mohly patřit pouze výrazné osobnosti doktora Leona Sterndalea, proslulého lovce lvů a badatele.
Slyšeli jsme, že dlí ve zdejším kraji, a několikrát jsme zahlédli jeho vysokou postavu na stezkách ve vřesovišti. Neoslovil nás však a nás by bylo ani ve snu nenapadlo, abychom oslovili jeho, neboť bylo všeobecně známo, že miluje samotu, a proto tráví většinu času mezi jednotlivými svými výpravami v malém bungalovu, ležícím hluboko v opuštěném lese, zvaném Beauchamp Arriance. Tady žil zcela sám mezi svými knihami a mapami, sám si obstarával všechno, co k skromnému životu potřeboval, a patrně se vůbec nestaral o to, co se děje v sousedství. Překvapilo mne proto, když jsem slyšel, jak dychtivě se vyptává Holmese, zda už nějak pokročil ve vyšetřování tohoto tajuplného případu. „Místní policie je zcela bezradná,“ řekl, „ale možná že vám se vzhledem k vašim bohatým zkušenostem podařilo dospět k nějakému vysvětlení. Žádám-li vás, abyste mne zasvětil, opravňuje mne k tomu snad důvod, že jsem se s Tregennisovou rodinou dost sblížil, neboť jsem často pobýval ve zdejším kraji – moje matka, která odtud pocházela, byla vlastně jejich sestřenice – a proto mne jejich podivný osud hluboce dojal. Mohu vám sdělit, že už jsem vlastně byl na cestě do Afriky – dospěl jsem až do Plymouthu – ale když mne dnes ráno dostihla ta zpráva, neprodleně jsem se vrátil, abych pomohl při vyšetřování.“
Holmes pozvedl obočí.
„Zmeškal jste kvůli tomu svou loď?“
„Pojedu příští.“
„I propána! To je skutečně věrné přátelství.“
„Říkám vám, že to byli příbuzní.“
„Správně – bratranci z matčiny strany. A co zavazadla – měl jste je už na lodi?“
„Zčásti, ale většina zavazadel zůstala v hotelu.“
„Aha. Plymouthské raníky však přece ještě o této události nemohly přinést zprávu.“
„Ne, dostal jsem telegram.“
„Smím se zeptat od koho?“
Vyhublý obličej badatelův se zachmuřil.
„Jste velmi zvídavý, pane Holmesi.“
„Mé povolání to vyžaduje.“
S vynaložením jistého úsilí se doktor Sterndale opět ovládl.
„Nemám důvod to před vámi tajit. Telegram, který mne odvolal, poslal pan Roundhay, zdejší vikář.“
„Děkuji vám,“ řekl Holmes. „Otázku, kterou jste mi na počátku položil, mohu zodpovědět asi v tom smyslu, že jsem si podstatu případu v duchu ještě zcela neujasnil, ale že doufám dospět k nějakému závěru. Bylo by předčasné říci něco víc.“
„Snad by vám nebylo proti mysli aspoň mi naznačit, zda vaše podezření míří určitým směrem?“
„Na to vám sotva mohu odpovědět.“
„Pak jsem tady zbytečně marnil čas a nemusím tu už déle setrvávat.“ Slavný muž odcházel z domku velice rozmrzelý a Holmes do pěti minut zmizel za ním. Nespatřil jsem ho až do večera; přišel pomalu a jeho přepadlý obličej mne utvrdil v domnění, že vyšetřování příliš nepokročilo. Přelétl telegram, který na něho čekal, a hodil ho do krbu.