Poslední poklona Sherlocka Holmese
- Автор: Конан Дойл Артур
- Язык: чешский
- Переводчик: Eva Kondrysov
- Жанр: Классические детективы
Электронная книга - «Poslední poklona Sherlocka Holmese». Краткое содержание книги:
V poznámce k jednomu z předchozích dílů jsme řekli, že k podstatným rysům holmesovského cyklu, zformovaným v raných povídkách, přibylo později jen málo nového. Je tomu tak: v posledních povídkových knihách už Doyle opravdu nepřidal nic překvapivě nového k tomu, co v očích publika jednou provždy udělalo Holmese Holmesem a Watsona Watsonem. Pokračoval prostě jen pomalejším tempem v práci se zdarem započaté v mládí, v práci, kterou si jeho čtenáři oblíbili, na niž čekali a za niž mu byli vděčni. Chybějící moment novosti a překvapení však neznamená, že Doylovy pozdní povídky o Holmesovi jsou méně zdařilé. Stále přinášejí poutavou detektivní četbu a některé z nejlepších holmesovských povídek najdeme právě zde: Doyle je psal se zralostí autora poučeného dlouhou zkušeností; velmi dobře už z praxe znal slepé uličky detektivní literatury, ošidnost zápletek, které se zdají únosné jen na první pohled, i zdánlivě dokonalé logické konstrukce, které se tvrdošíjně vzpírají beletristickému zpracování. Ve většině případů se všem těmto úskalím vyhnul.
Čteme-li dnes Doylovy holmesiády znovu, překvapuje kvalita a vyrovnanost celého cyklu, i když vznikal ve velkém časovém rozpětí. Starý pán pracoval s úctyhodným rozmyslem a suverenitou, měl harmonický, dobově racionální styl, pro nás dnes starosvětsky rozmarný. Vidíme také, jak mnoho efektů dnešních autorů předjímal. Čas jeho dílu nic neubral, navíc přibyla líbezná patina starých časů: kouzlo plynových luceren v mlhavých ulicích viktoriánského Londýna a vlaků, které jezdívaly vždy přesně; příjemná nekomplikovanost povah a roztomilá obřadnost společenského života; navždy ztracený poklid světa, ve kterém už dávno nežijeme. Přijměte tedy zase po řadě let pozvání k nové návštěvě tohoto světa: pánové Sherlock Holmes a doktor Watson znovu přicházejí.
„Podle toho, jak to líčíte, jde o události skutečně velice pozoruhodné,“ řekl Holmes. „Mám tomu rozumět tak, že vy sám si to všechno nedovedete nijak vysvětlit?“
„Je to dílo samého ďábla, pane Holmesi!“ zvolal Mortimer Tregennis. „Rozpoutaly se tam síly pekelné. Cosi do té jídelny vniklo a připravilo je rázem o rozum. Který smrtelník by něco takového dokázal?“
„Pokud tu zasáhly nepozemské síly, pak ta záhada, obávám se, přesahuje síly mé,“ řekl Holmes. „Musíme však nejprve vyčerpat všechny možnosti přirozeného vysvětlení, než přijmeme takovýto výklad. A pokud jde o vás, pane Tregennisi: tuším, že v rodině vládl nějaký nesoulad, když vaši sourozenci žili spolu a vy jste se ubytoval jinde. Je to tak?“
„Ano, pane Holmesi, ale celý ten konflikt patří minulosti. Naše rodina kdysi vlastnila cínové doly v Redruthu a pak jsme prodali své podíly společnosti, jelikož nám úroky z hotovosti umožňovaly odejít na odpočinek. Nepopírám, že zavládlo jisté rozladění ohledně rozdělení jednotlivých podílů a nějakou dobu to kalilo naše vztahy, ale už jsme si odpustili a zapomněli a zase jsme se měli všichni mezi sebou rádi.“
„Když si v duchu vybavujete poslední večer, nenapadá vás nic, co by mohlo tragédii nějakým způsobem osvětlit? Zamyslete se důkladně, pane Tregennisi, jestli byste mi nemohl něčím pomoci.“
„Nenapadá mě vůbec nic, pane.“
„Měli vaši sourozenci stejně dobrou náladu jako jindy?“
„Výtečnou.“
„Byli to lidé nervózní? Nedali nikdy najevo, že snad tuší nějaké hrozící nebezpečí?“
„Nic takového.“
„Nemůžete tedy ke své výpovědi dodat nic, co by mi mohlo být užitečné?“
Mortimer Tregennis se na chvíli hluboce zamyslel.
„Jedno mne napadá,“ řekl nakonec. „Když jsme hráli karty, seděl jsem já zády k oknu a bratr George čelem, jelikož byl můj partner. Jednu chvíli jsem si všiml, že mi upřeně zírá přes rameno, tak jsem se otočil a také se podíval. Roleta nebyla stažená a okno bylo zavřené, takže jsem jen taktak dohlédl ke keřům na trávníku, ale v tu chvíli jsem měl dojem, jako by se mezi nimi cosi pohnulo. Nerozpoznal jsem ani, je-li to člověk nebo zvíře, jen jsem měl dojem, že tam něco je. Zeptal jsem se bratra, nač se to dívá, a on mi řekl, že má podobný pocit. Víc o tom nemohu říci.“
„Nešli jste se tam podívat?“
„Ne, nepokládali jsme to za nic důležitého.“
„Odešel jste tedy, aniž jste tušil něco zlého?“
„Ano, vůbec nic zlého jsem netušil.“
„Není mi jasné, jak jste se to dozvěděl dnes tak časně ráno.“
„Mám ve zvyku brzy vstávat a chodívám před snídaní na procházku. Dnes ráno, sotva jsem vyšel, už mne předjel doktor v bryčce. Sdělil mi, že stará paní Porterová mu po nějakém hochovi naléhavě vzkázala, aby ihned přijel. Vyskočil jsem na vozík a jel jsem s ním. Pak jsme tam přijeli a vstoupili do toho strašného pokoje. Oheň i svíčky musely dohořet už před několika hodinami a oni tam seděli potmě, dokud se nerozednilo. Lékař řekl, že Brenda je už mrtvá aspoň šest hodin. Nenašli jsme žádné stopy zápasu. Sklesla prostě na opěradlo křesla a na tváři měla ten výraz. George s Owenem prozpěvovali nějaké popěvky a blábolili jako dva opičáci. Ach, byl to hrůzný výjev! Nemohl jsem se na to dívat a i doktor zbledl jako stěna. Docela se nám sesul na židli a udělalo se mu nevolno, až jsem myslel, že budeme muset ještě jeho křísit.“
„Pozoruhodné – velice pozoruhodné!“ řekl Holmes, vstal a sáhl po klobouku. „Myslím, abychom se raději už déle nezdržovali a vypravili se do Tredannick Wartha. Doznávám, že málokdy jsem měl co činit s problémem na první pohled tak zvláštním.“
Nic z toho, čím jsme se onoho prvního dne dopoledne zabývali, neodhalilo v pátrání žádnou důležitou skutečnost. Zažili jsme však příhodu, která mu hned na začátku vtiskla ráz podle mého mínění velmi zlověstný. K domu, kde se udála tragédie, vedla úzká, točitá venkovská cesta. Když jsme se po ní ubírali, zaslechli jsme zarachotit kočár a ustoupili jsme, aby mohl projet. Jak nás míjel, zahlédl jsem krátce za zavřeným okénkem hrůzně stažený obličej s křečovitým úšklebkem. Vyvalené oči a zaťaté zuby se mihly kolem jako strašidelné zjevení.
„Moji bratři!“ zvolal Mortimer Tregennis a v tu chvíli by se v něm byl krve nedořezal. „Vezou je do Helstonu.“
Hleděli jsme otřeseni za černým kočárem, ujíždějícím pryč. Pak jsme zamířili k neblahému domu, jehož obyvatele potkal tak podivný osud.
Bylo to rozlehlé, slunné obydlí, spíš vila než venkovské stavení, s velikou zahradou, která už v tuto roční dobu vlivem blahodárného cornwallského povětří celá rozkvétala jarními květy. Sem na zahradu vedlo okno z jídelny, a odtud také podle Mortimera Tregennise muselo přijít to zlo, které oběma bratrům v jediném okamžiku zakalilo rozum. Holmes se zvolna a zamyšleně prošel mezi záhony a po cestičkách, než jsme vstoupili na krytou verandu. Byl tak zabrán do svých úvah, že klopýtl o kropicí konev, převrhl ji, a jak si vzpomínám, zmáčel nám oběma nohy a zalil zahradní stezku. V domě nám vyšla vstříc paní Porterová, postarší hospodyně a místní rodačka, která se spolu s mladou služtičkou starala o obsluhu rodiny Tregennisových. Odpovídala ochotně na všechny Holmesovy otázky. V noci vůbec nic neslyšela. Panstvu se doposavad dobře vedlo a byli zdraví a spokojení. Omdlela hrůzou, když ráno vstoupila do pokoje a spatřila tu otřesnou sešlost kolem stolu. Jakmile se vzpamatovala, rozrazila okno, aby vpustila čerstvý vzduch, a vyběhla na silnici, kde zastihla jednoho venkovského chasníka a poslala ho pro lékaře. Dáma je nahoře v ložnici, pokud se na ni chcete podívat. Čtyři silní zřízenci měli co dělat, aby dopravili bratry do ústavního kočáru. Ona sama by už tady v domě déle nezůstala ani za nic a dnes odpoledne odjede k příbuzným do St. Ives.
Vystoupili jsme do prvního patra a prohlédli si mrtvou. Slečna Brenda Tregennisová byla krásná žena, ačkoli už nepatřila k nejmladším. Její snědý, čistě tvarovaný obličej si i ve smrti uchoval svůj půvab, třebaže na něm ještě spočíval náznak křeče z hrůzy, která byla jejím posledním pozemským vjemem. Z její ložnice jsme sestoupili do jídelny, kde došlo k tragické události. Na roštu v krbu ještě zůstaly ohořelé kusy popela z večerního ohně. Na stole stály čtyři rozteklé dohořelé svíce a kolem nich ležely pohozené karty. Židle byly odstrčeny ke stěně, ale s ničím jiným od včerejšího večera nikdo nepohnul. Holmes přecházel hbitě lehkými kroky po pokoji: sedal si do různých židlí, posunoval je sem a tam, aby stály na stejném místě jako včera. Zkoušel, jak velký úsek zahrady lze odtud přehlédnout, prozkoumal podlahu, strop i krb, ale ani jednou jsem nepozoroval, že by mu oči zazářily a rty se semkly, což by mi bylo prozradilo, že v té černočerné tmě zahlédl paprsek světla.
„Proč se tu topilo? Dávali si v této malé místnosti za jarních podvečerů vždycky zatápět?“
Mortimer Tregennis vysvětloval, že včera večer bylo chladno a vlhko. Z toho důvodu po jeho příchodu v krbu podpálili. „Co budete dělat dál, pane Holmesi?“ zeptal se.
Přítel se usmál a sevřel mi paži. „Myslím, Watsone, že si opět začnu ničit zdraví tabákovým jedem, jak jste mi už tak často a tak oprávněně vytýkal,“ řekl. „Dovolíte-li pánové, vrátíme se nyní do našeho domku, jelikož se nedomnívám, že bychom tu ještě odhalili nějaká nová fakta. Budu o všem přemýšlet, pane Tregennisi, a kdyby mne něco napadlo, spojím se samozřejmě s vámi a s panem vikářem. Do té doby se vám oběma poroučím.“