Poslední poklona Sherlocka Holmese

Nemám tušení, která vzpomínka na dávné časy mu zmíněnou záležitost opět připamatovala, anebo z jakého rozmaru pojal přání, abych ji vyprávěl, ale spěchal jsem vyhledat své poznámky, které zachycují případ přesně a do všech podrobností, a honem předkládám své líčení čtenářům, abych dřív nedostal další telegram, který by první odvolal.

Holmes měl železnou fyzickou konstituci, avšak na jaře roku 1897 se u něho začaly projevovat jisté znepokojující fyzické symptomy, zaviněné ustavičným přepínáním sil při velmi náročné práci – a snad k nim přispěly i jeho vlastní občasné prohřešky. V březnu onoho roku doktor Moore Agar, lékař z Harley Street, jehož dramatické seznámení s Holmesem možná jednoho dne vylíčím, důrazně doporučil, aby se slavný soukromý detektiv vzdal všech svých případů a dopřál si důkladného odpočinku, jinak že mu hrozí nebezpečí celkového zhroucení. Holmese vlastní zdravotní stav sice ani v nejmenším nezajímal, neboť žil zcela pohroužen do svého duševního světa, ale pod pohrůžkou, že bude trvale neschopen vykonávat svou práci, nakonec povolil a dopřál si změnu prostředí a vzduchu. Tak se stalo, že jsme se brzy zjara onoho roku ocitli spolu v malé chaloupce nedaleko Poldhuské zátočiny na vzdáleném výběžku Cornwallského poloostrova.

Zvláštní ráz této krajiny se dobře hodil k chmurné náladě mého pacienta. Z oken našeho obíleného domečku, který stál nahoře na travnatém svahu, jsme měli výhled na celý neblaze proslulý půloblouk Mountského zálivu, té známé smrtelné pasti všech lodí, lemované černými útesy a se skalisky pod vzdouvajícím se příbojem, kde se už četní mořeplavci rozžehnali se životem. Vane-li severní vítr, láká klidná hladina zálivu a jeho závětří lodi, aby zde hledaly útočiště a ochranu před rozbouřeným živlem.

Pak to však náhle zavíří povětřím, zvedne se prudký vichr od jihozápadu, kotva povolí a nadchází poslední zápas se zpěněnými vlnami. Moudrý námořník se tomuto neblahému místu zdaleka vyhne.

Neméně tesklivý pohled se naskýtá směrem do vnitrozemí. Táhnou se tu dodaleka opuštěná vřesoviště písčité barvy, kde tu a tam věž nějakého kostelíku ohlašuje existenci starobylé vísky. Na těchto vřesovištích člověk všude naráží na stopy dávných kmenů, které zcela vymřely a zanechaly za sebou jako jedinou památku na svou někdejší přítomnost jen zvláštní kamenné monumenty, nepravidelné mohyly, obsahující popel dávno zemřelých a kuriózní hliněné nádoby, svědectví jejich prehistorické existence. Lákavá tajemná atmosféra, vypovídající o neblahém osudu zapomenutého lidu, zaujala přítelovu představivost a on pak trávil dlouhé hodiny na procházkách a v osamělých meditacích na vřesovišti. I starobylý cornwallský jazyk upoutal jeho zájem: vzpomínám si, jak dospěl k závěru, že je příbuzný chaldejštině, která se tu rozšířila především vlivem Féničanů, připlouvajících sem za obchodem. Dal si poslat řadu odborných filologických pojednání a hodlal rozpracovat tuto svou teorii, když tu k mému zármutku a jeho nepředstíranému nadšení jsme i v této bájné krajině stanuli před záhadou – vlastně se nám přímo vedrala přes práh – a to záhadou neproniknutelnější, poutavější a mnohem tajemnější než případy, před nimiž jsme prchli z Londýna. Naše prosté žití a mírumilovné, zdraví prospěšné počínání přervala násilně řada událostí týkajících se případu, který pobouřil nejen Cornwall, ale celou západní Anglii. Mnozí moji čtenáři se možná aspoň matně rozpomenou na události, které tehdy vešly ve známost pod souborným názvem „cornwallský běs“, ač do londýnských novin pronikly jen velice kusé informace. Po třinácti letech předkládám tedy čtenářům pravdivé vylíčení tohoto neuvěřitelného případu.