Planeta tří sluncí [Иллюстрации Zdeněk Burian]

Sotva skončil studia na vysoké škole, pustil se do problému s veškerou vervou. Vyzbrojen nejpřesnějšími přístroji prozkoumal na sta houslí z nejrůznějších končin světa. Měřil, mikroskopoval, zapisoval a sestavoval složité tabulky.

Po prázdninách byl však akademií poslán jako inženýr-astronautik do budapešťského závodu Astronauta, kde se vyráběla meziplanetární letadla. Na stradivárky zbývalo stále méně času. Později, když byl zvolen akademikem, zapomněl na tajemné housle úplně.

Ne však navždycky. Když byl zvolen předsedou astronautické sekce Světové akademie a přebíral výzkumný ústav, jeho předchůdce se mezi řečí zmínil, že se vážně zabývá stradivárkami.

Spřátelili se. Chotěnkov si vypůjčil z musea drahocenný nástroj, ukrytý v černém pouzdře. Stávalo se mu však čím dál častěji, že si pečlivě připravil mikroskop a měřicí přístroje, ale nakonec se proměnil v hudebníka. Také v onen osudný předvečer velkých událostí stál u otevřeného okna prostorné pracovny a hrál. Tichou melodii Schubertovy Ukolébavky odnášel svěží větřík kolem mramorových soch nádherného paláce do širé roviny Hané, kde se v záři zapadajícího slunce oslnivě leskl odersko-dunajský průplav.

Den uhasínal slavnostně — v záplavě pestrých barev. Růžová protáhlá oblaka s hráškově zelenou obrubou stála nepohnutě nad obzorem. S kvetoucích sakur, které svítily uprostřed botanické zahrady pod palácem akademie, snesl se občas poprašek bělostných penízků…

Do sladkého snění zaznělo prudké zaklepání. Chotěnkov s nelibostí odložil housle a vyšel nečekanému návštěvníku vstříc. V otevřených dveřích se objevil nižší ramenatý muž tvrdých, jako z dubu vyřezaných rysů v širokém obličeji.

„Doktor Zajac!“ zvolal překvapeně akademik. „Co vás k nám přivádí?“

„Ozvali se. Žijí!“ vykřikl doktor Zajac.

„Kdo?“ nechápal Chotěnkov.

„Naši! Žijí na planetě Kvartě v souhvězdí Alfy Centauri A.“

Chotěnkov Zajace srdečně objal a pak mu stiskl ruku.

„Tak jste přece vyhrál. Gratuluji.“

„Dá-li se to tak říci, tedy vyhrál. Ale…“ Zajac se odmlčel a pak se trpce usmál — „…Paprsek je zatím vyřazen z provozu.“

„Co? Co to povídáte?“ zvolal zděšeně Chotěnkov. „Jak to? Co se s ním stalo?“

„Mezihvězdné letadlo poškodil meteor. Paprsek je teď umělým měsícem, pozorovatelnou a spojovací stanicí se Zemí. Zločinci před třemi měsíci prchli a dosud jsou nezvěstní, skrývají se někde na planetě Kvartě…“

„Navrátil tedy odpověděl pomocí gravitačního pole,“ přerušil ho akademik. Doktor Zajac mlčky přikývl a na stůl položil několik hustě popsaných archů:

„Zde je přesné znění první zprávy, kterou zachytil náš astrogravimetr na Petržalce…“

Akademik rychle přelétl očima po řádcích.

„Promiňte. Sedněte si, prosím,“ pokynul rukou, aniž pozvedl hlavu.

Zájac poděkoval, ale zůstal stát. Byl příliš rozrušen a v takových chvílích nevydržel sedět.

„Ztroskotali v neznámých končinách vesmíru, miliardy kilometrů od svých domovů,“ zašeptal Chotěnkov po delší odmlce. „A na dovršení neštěstí jim nebezpeční zločinci číhají s dýkou za zády. Je to strašné…“ Zabořil obličej do dlaní. Za okamžik však nečekaně vyskočil z křesla a beze slova vyběhl z místnosti. Zajac se chtěl pustit za ním, ale u dveří zůstal nerozhodně stát. Nervosně si přejížděl rukou po čele a po spáncích.

Pomalu se obrátil a těkavým zrakem přehlédl místnost. Na pracovním stole ležely stradivárky — a těsně vedle nich obrazovka televisního telefonu.

Přistoupil k aparátu a nejistou rukou vytáčel číslo.

„Počkejte ještě!“ zvolal udýchaný akademik ve dveřích. „Dříve, než předáme hlášení presidiu, prostudujeme další zprávy z Kvarty.“

Opatrně položil na stůl dlouhou kontrolní pásku z astrogravimetru, kterou ve spěchu nestačil smotat.

„Nemějte o nás obavy, jsme všichni zdrávi,“ četl doktor Zajac nahlas. „Pevně věříme, že se nám během několika málo let podaří postavit primitivní ocelárnu, ve které vyrobíme poškozené části Paprsku. Zatím jsme zahájili stavbu nového obydlí, protože jeskyně, ve kterých bydlíme nyní, hrozí sesutím. Celý dům postavíme ze dvou set cihel, čili z dvou set bloků, vyříznutých ze žuly, které je tu nadbytek. Bloky máme již připraveny. Včera jsme dokončili základy budovy. Dnes montujeme na staveništi jeřáby. Hrubou stavbu dokončíme během dvou měsíců. Doufáme, že do údobí dešťů (podle našich odhadů začne asi za půl roku a potrvá dva měsíce) dokončíme celou stavbu včetně vnitřního zařízení. Hned, jakmile nám opět vysvitnou slunce, pustíme se do stavby nové atomové elektrárny a ocelárny. Výkresy máme — až na několik detailů — hotovy.

Život na této planetě, jak jsme ho zatím poznali, popíšeme v podrobné zprávě, kterou vyšleme zítra. Dnes ještě bychom vám rádi sdělili, že soudružka Svozilová se soudruhem Seversonem při svých cestách po Kvartě umisťují na obou polokoulích automatické meteorologické stanice, takže máme stále lepší a lepší přehled o zdejším počasí, a můžeme dokonce i jakž takž předvídat povětrnostní změny.