Čarodějky na cestách [Witches Abroad - cs]

„Podívejte se,“ pospíšila si, „co kdybychom —“

„Já nejsem povinna nikomu nic vysvětlovat,“ prohlásila Bábi Zlopočasná.

„Jenže se přece předpokládá, že jsme tři čarodějky,“ nedala se odbýt Magráta. „Pokud se ovšem o nás vůbec dá říct, že jsme čarodějky.“

„Jak to myslíš, médie?“ obrátila se k ní Bábi.

Médie? pomyslela si Stařenka. Někdo ukončil větu slůvkem médie? To je, jako když někdo udeří toho druhého rukavicí a pak mu ji hodí pod nohy. Jakmile někdo ukončí větu slovem médie, není návratu. Stejně to ale ještě zkusila.

„Co kdybysme se někde zastavily na hrnek báječného —“

Magráta se bezhlavě vrhla kupředu, jako ten, kdo tančí v záři plamenů pohlcujících jeho vlastní mosty.

„Jenže,“ pokračovala, já bych řekla, že —“

„No?“ usekla Bábi.

„Mně se zdá,“ zkusila to Magráta znovu, „že jediná magie, kterou užíváme, je hlavologie. To není to, čemu by většina lidí říkala magie. Prostě se na lidi jenom mračíme a vlastně je klameme. Těžíme z jejich naivity. To nebylo to, co jsem od života čekala, když jsem se rozhodla stát se čarodějkou —“

„A kdo říká,“ ušklíbla se na ni Bábi jízlivě, „že jsi se stala čarodějkou?“

„Teda já vám řeknu, ten vítr se mi nelíbí, měly bychom radši —“

„Co jste to řekla?“ zvýšila hlas Magráta.

Stařenka Oggová si zakryla oči rukama. Vyzvat někoho, aby opakoval to, co řekl, znamená nejen to, že byste si měli dát vyšetřit uši, ale i to, že vás jeho prohlášení velmi rozčílilo, a širší pojednání o tom najdete už na druhé straně lexikonu „Jak se vyhnout hádkám“.

„Myslím, že jsem se vyjádřila naprosto jasně,“ odpověděla Bábi. „Dost mě překvapuje, že jsi mi nerozuměla. Mně se to zdálo jasné až až.“

„Ten vítr je čím dál tím horší, neměly bychom —“

„No, takže tomu mám rozumět tak, že bych musela být mazanější, méně uvážlivá a častěji nenalezená,“ odsekla Magráta, „to je to jediné, co se od čarodějky žádá, co?“

„Tak já jsem neuvážlivá? Já?“

„Máte ráda jen lidi, kteří potřebují pomoc, protože když potřebují pomoc, jsou slabí, a když jim pomůžete, cítíte se silnál Jak by v takových případech mohla uškodit trocha nějaké té magie?“

„Protože ono to nikdy neskončí jen u té trošky, ty hloupá holko!“

Magráta o krok ustoupila a tvář jí polil nach. Sáhla do svého vaku a vytáhla tenký svazek, který před sebe napřáhla jako zbraň.

„Možná že jsem hloupá,“ vyhrkla zadýchaně, „ale já se aspoň pokouším něco se naučit. Víte, k čemu dokážou lidé použít magii? Tady v té knize se píše o lidech, kteří dokážou… umějí… chodit po žhavém uhlí nebo strčit ruce do ohně, a ono se jim nic nestane!“

„Laciné triky,“ odsekla Bábi.

„Oni to opravdu dokážou!“

„Nesmysl. To nedokáže nikdo.“

„To jenom dokazuje, že jsou schopni kontrolovat věci. Magie, to může být víc než vědět víc než ostatní a manipulovat s lidmi!“

„Ták? A ty si to představuješ tak, že uděláš ping1, objeví se hvězdičky a zářící prach a vyřízeno? Nebo že je to tak jednoduché jako ‚podívej, padá hvězda, rychle si něco přej‘? To že by mohlo udělat lidi šťastnější?“

„Něco takového přece musí fungovat! Protože jinak… jinak… to by bylo všechno úplně k ničemu! Nic by nemělo smysl! Když jsem přišla do Desiderátiny chalupy, vy jste tam hledaly kouzelnou hůlku, že?“

„Chtěla jsem jenom zabránit tomu, aby padla do nesprávných rukou!“

„To znamená jakýchkoliv kromě těch vašich, co?“

Upíraly na sebe nepřátelské pohledy.

„Copak v duši nemáte alespoň špetku romantických představ?“ naklonila se Magráta k Bábi téměř s prosbou v hlase.

„Ne,“ odpověděla Bábi. „To tedy nemám. Hvězdy se o tvá přání vůbec nezajímají, magie málokdy něčemu pomůže a každý, kdo strčí ruku do ohně, tak se spálí. Jestli se chceš stát něčím, co se alespoň trochu podobá čarodějce, Magráto Česneková, musíš se naučit tři věci. Co je skutečné, co není skutečné a. jaký je mezi tím —“