Čarodějky na cestách [Witches Abroad - cs]

„No ale já si vůbec nedokážu představit, jak by se sem mohl nějaký vlk dostat, drahoušku,“ vrtěla babička laskavě hlavou. „Víte, co myslím? Vždyť jsou to vlci. Neumějí otevřít dveře.“

Bábi Zlopočasná odtáhla potrhanou záclonku a vyhlédla na paseku.

„My víme,“ přikývla krátce.

Stařenka Oggová hodila bradou k malé posteli ve výklenku zdi vedle krbu.

„Tam obvykle spáváte?“

„Když se špatně cítím, drahoušku. Jinak spávám nahoře v mansardě.“

„Na vašem místě bych se tam teď šla na chvilku natáhnout. A vzala byste s sebou mého kocoura, prosím? Byla bych nerada, aby se nám pletl do cesty.“

„A teď přijde ta chvíle, kdy mi za misku mléka poklidíte celý dům, vyperete všechno prádlo a uvaříte něco strašně dobrého?“ rozzářila se babička dychtivě.

„No, i to se může stát. Jeden nikdy neví.“

„Stejně je to legrace, drahoušku. Já si vás představovala menší a taky —“

„To je tím, že jsme pořád venku, na čerstvém vzduchu,“ odbyla ji Stařenka. „Tak a teď už běžte.“

Zůstaly dole samy dvě. Bábi Zlopočasná se rozhlédla po malém pokoji podobném jeskyni. Prkna podlahy už byla na poloviční cestě do říše kompostů. Závoje pavučin na stropě se černaly sazemi z krbu.

Možná že by se v takovém domě dalo začít s velkým úklidem, kdyby člověk vzal do ruky krumpáč a lopatu, ale mnohem lepší by byla krabička sirek.

„Je to vážně legrace,“ prohlásila Stařenka, když stará paní pomalu a těžce vysupěla po rozvrzaných schodech nahoru. „Je mladší než já, věřila bys? Jenže já cvičím.“

i,Ty? Ty jsi v životě necvičila,“ zarazila ji Bábi Zlopočasná přes rameno, protože oknem neustále pozorovala křoví lemující mýtinu. „V životě jsi nedělala nic, co bys nechtěla.“

„No vždyť to povídám,“ pobrukovala si Stařenka šťastně. „Koukni, Esme, já si pořád myslím, že by to mohla být jenom —“

„Není! Cítím ten příběh. Někdo se prostě stará o to, aby se tady v okolí tyhle příběhy odehrávaly. Vím to.“

„A víš taky kdo, viď, Esme?“ nadhodila Stařenka s vědoucím výrazem.

Viděla, jak se Bábi najednou v náhlém zmatku rozhlédla po zašlých stěnách místnosti.

„Řekla bych, že je moc chudá na to, aby si mohla dovolit zrcadlo,“ pokračovala zdánlivě nesouvisle Stařenka. „Já nejsem slepá, Esme. Vím, že zrcadla a kmotřičky sudičky patří k sobě. Tak co se děje?“ „Zatím bych o tom nerada mluvila. Mohla bych se mýlit a nechci ze sebe udělat hlupáka. Dokud nebudu vědět — pozor, támhle se něco objevilo!“ Stařenka Oggová přitiskla nos na špinavé okno. „Já nic nevidím.“

„V tom křoví se něco hýbe. Vlez do postele.“ „Já? Já myslela, že do postele vlezeš ty?“ „Nechápu, jak sis mohla něco takového myslet.“ „No jo, když o tom tak přemýšlím, tak ani já nechápu, jak jsem si to mohla myslet,“ prohlásila Stařenka odevzdaně. Sloupky v hlavě i nohách postele byly ozdobeny dřevěnými koulemi. Na jedné z nich visel velký čepec, který Stařenka sebrala, a když si ho nasadila a uvázala, vlezla pod přikrývku. „Poslyš, ta matrace je vycpaná slámou!“ „Myslím, že na ní nebudeš muset ležet dlouho.“ „Píchá! A mám pocit, že se v ní něco hýbe!“ Něco narazilo na dveře domku. Čarodějky ztichly. Pak to začalo čenichat u zadních dveří. „Víš,“ obrátila se Stařenka šeptem k Bábi, „kuchyň je příšerná. Není tam kousek dřeva. Skoro žádné potraviny. A džbán mléka, které je prakticky na pochodu —“

Bábi rychle přešla místností k ohništi a pak se vrátila zpět na své stanoviště za dveřmi.

Za nějakou chvíli něco začalo škrabat v místech, kde byla zvenčí na dveřích západka, jako kdyby se ji pokoušel otevřít někdo, kdo neumí zacházet ani Se dveřmi, ani s prsty.

Dveře se s hlasitým zaskřípěním pomalu otevřely.

Místností se rozšířil silný pach pižma a vlhké kožešiny.

Na podlaze zazněly nejisté kroky, které se blížily k postavě schoulené pod přikrývkou.

Stařenka pozvedla okraj čepce jen o tolik, aby zpod něj viděla ven.

„Copak se to —“ začala, ale pak se ozvalo: „A do prkenný vohrady, v životě mě nenapadlo, že bude mít zuby tak velikánský —“

Bábi Zlopočasná přirazila dveře, otočila klíčem a postoupila kupředu. Vlk se obrátil a zvedl v obranném gestu tlapy před sebe.

„Neeúúúú!“

Bábi na okamžik zaváhala, ale pak ho ze všech sil udeřila do hlavy těžkou litinovou pánví.

Vlk bez hlesu padl k zemi. Stařenka Oggová spustila nohy z postele.

„Když se to stalo ve Skundu, říkalo se, že to byl vlkodlak nebo co, a já si už tehdy myslela, že vlkodlaci se tak nechovají,“ řekla. „Jenže mě ani ve snu nenapadlo, že to mohl být opravdický vlk. To mě na chvíli dost zaskočilo.“