Čarodějky na cestách [Witches Abroad - cs]
- Автор: Пратчетт Теренс Дэвид Джон
- Год: 1996
- Язык: чешский
- Год: Talpress
- ISBN: 80-7197-006-9
- Переводчик: Jan Kanturek
- Жанр: Фэнтези
Электронная книга - «Čarodějky na cestách [Witches Abroad - cs]». Краткое содержание книги:
„No. Skutečně? Tak dobrá. Můžete dovnitř. Ale žádné z těch vašich triků. A nezapomeňte po sobě umýt nádobí. Jo, nemáte s sebou náhodou džbán zlata, co?“
„To snad skřítci, ne?“
„Houby, ti žijou v horách. Ona myslí gobliny.“ „Nebuď směšná. Gobliny najdeš akorát pod mosty a v jeskyních.“
„To jsou přeci trollové. Trolly zná každý.“ „No, my prostě žádné zlato nemáme.“ „Hm,“ zasmušila se babička. „Mohla jsem si to hned myslet.“
Magráta si o sobě ráda myslela, že to s dětmi umí, i když neustále v duchu přemítala, jestli je to pravda. Neměla je nijak zvlášť v lásce a to jí taky dělalo starosti. Stařenka Oggová to s dětmi uměla dokonale tak nějak sama od sebe, i když její systém spočíval hlavně v tom, že jim střídavě a naprosto nesystematicky dávala jednou pytlík sladkostí a jindy zase tučný záhlavec, zatímco Bábi Zlopočasná je většinu času ignorovala. Kupodivu to zabíralo skoro stejně dobře jako metoda Stařenčina. Zatímco Magráta se starala. Zdálo se jí, že je to nespravedlivé. „Vsadím se s tebou o milión trilionů triliónů tolarů, že nedokážeš na dýni proměnit támhleto křovíčko,“ řeklo dítě.
„Ale vždyť jsi sama viděla, že všechno ostatní se v dýně proměnilo,“ snažila se holčičku usměrnit Magráta.
„Ta hůlka nakonec určitě přestane fungovat,“ odpovědělo jí dítě s neochvějnou logikou.
Magráta se bezmocně podívala na hůlku. Už zkusila všechno — přála si věci jen tak v duchu, neslyšně vyslovovala rty, mluvila šeptem, nahlas, křičela a ve chvíli, kdy si byla jistá, že jsou obě starší čarodějky z doslechu, dokonce udeřila hůlkou do kamene a zařvala na ni vztekle „cokoliv jen ne dýni!“.
„Ty to asi pořádně neumíš, žejo?“ konstatovalo dítě.
„Pověz mi jednu věc,“ obrátila se Magráta k holčičce. „Řekla jsi nám, že tvoje maminka věděla, že se tady v lese potuluje zlý vlk, je to tak?“
„Jo, to je pravda.“
„A přesto tě poslala samotnou, abys odnesla tady ty pamlsky své babičce?“
„No. Proč?“
„Jen tak. Přemýšlela jsem o tom. A dlužíš mi milión trilionů triliónů squiliónů tolarů.“
Mezi babičkami vládne jisté tajemné a nepostižitelné společenství, které by se snad dalo vzdáleně přirovnat ke spolku zednářů nebo karbonářu. Má ještě navíc tu výhodu, že když vstupujete do tohohle spolku, nikdo vás nenutí, abyste stáli na jedné noze a recitovali při tom strašlivé sliby a přísahy. Jakmile se Stařenka Oggová ocitla uvnitř domku a postavila na oheň konvici s vodou, cítila se jako doma. Silver se rozvalil u krbu, kde hořel malý oheň, a v klidu usnul, zatímco se čarodějky pokoušely babičce vysvětlit, o co tady jde.
„No ale já si vůbec nedokážu představit, jak by se sem mohl nějaký vlk dostat, drahoušku,“ vrtěla babička laskavě hlavou. „Víte, co myslím? Vždyť jsou to vlci. Neumějí otevřít dveře.“
Bábi Zlopočasná odtáhla potrhanou záclonku a vyhlédla na paseku.
„My víme,“ přikývla krátce.
Stařenka Oggová hodila bradou k malé posteli ve výklenku zdi vedle krbu.
„Tam obvykle spáváte?“
„Když se špatně cítím, drahoušku. Jinak spávám nahoře v mansardě.“
„Na vašem místě bych se tam teď šla na chvilku natáhnout. A vzala byste s sebou mého kocoura, prosím? Byla bych nerada, aby se nám pletl do cesty.“
„A teď přijde ta chvíle, kdy mi za misku mléka poklidíte celý dům, vyperete všechno prádlo a uvaříte něco strašně dobrého?“ rozzářila se babička dychtivě.
„No, i to se může stát. Jeden nikdy neví.“
„Stejně je to legrace, drahoušku. Já si vás představovala menší a taky —“
„To je tím, že jsme pořád venku, na čerstvém vzduchu,“ odbyla ji Stařenka. „Tak a teď už běžte.“
Zůstaly dole samy dvě. Bábi Zlopočasná se rozhlédla po malém pokoji podobném jeskyni. Prkna podlahy už byla na poloviční cestě do říše kompostů. Závoje pavučin na stropě se černaly sazemi z krbu.
Možná že by se v takovém domě dalo začít s velkým úklidem, kdyby člověk vzal do ruky krumpáč a lopatu, ale mnohem lepší by byla krabička sirek.
„Je to vážně legrace,“ prohlásila Stařenka, když stará paní pomalu a těžce vysupěla po rozvrzaných schodech nahoru. „Je mladší než já, věřila bys? Jenže já cvičím.“
i,Ty? Ty jsi v životě necvičila,“ zarazila ji Bábi Zlopočasná přes rameno, protože oknem neustále pozorovala křoví lemující mýtinu. „V životě jsi nedělala nic, co bys nechtěla.“
„No vždyť to povídám,“ pobrukovala si Stařenka šťastně. „Koukni, Esme, já si pořád myslím, že by to mohla být jenom —“
„Není! Cítím ten příběh. Někdo se prostě stará o to, aby se tady v okolí tyhle příběhy odehrávaly. Vím to.“
„A víš taky kdo, viď, Esme?“ nadhodila Stařenka s vědoucím výrazem.
Viděla, jak se Bábi najednou v náhlém zmatku rozhlédla po zašlých stěnách místnosti.
„Řekla bych, že je moc chudá na to, aby si mohla dovolit zrcadlo,“ pokračovala zdánlivě nesouvisle Stařenka. „Já nejsem slepá, Esme. Vím, že zrcadla a kmotřičky sudičky patří k sobě. Tak co se děje?“ „Zatím bych o tom nerada mluvila. Mohla bych se mýlit a nechci ze sebe udělat hlupáka. Dokud nebudu vědět — pozor, támhle se něco objevilo!“ Stařenka Oggová přitiskla nos na špinavé okno. „Já nic nevidím.“
„V tom křoví se něco hýbe. Vlez do postele.“ „Já? Já myslela, že do postele vlezeš ty?“ „Nechápu, jak sis mohla něco takového myslet.“ „No jo, když o tom tak přemýšlím, tak ani já nechápu, jak jsem si to mohla myslet,“ prohlásila Stařenka odevzdaně. Sloupky v hlavě i nohách postele byly ozdobeny dřevěnými koulemi. Na jedné z nich visel velký čepec, který Stařenka sebrala, a když si ho nasadila a uvázala, vlezla pod přikrývku. „Poslyš, ta matrace je vycpaná slámou!“ „Myslím, že na ní nebudeš muset ležet dlouho.“ „Píchá! A mám pocit, že se v ní něco hýbe!“ Něco narazilo na dveře domku. Čarodějky ztichly. Pak to začalo čenichat u zadních dveří. „Víš,“ obrátila se Stařenka šeptem k Bábi, „kuchyň je příšerná. Není tam kousek dřeva. Skoro žádné potraviny. A džbán mléka, které je prakticky na pochodu —“
Bábi rychle přešla místností k ohništi a pak se vrátila zpět na své stanoviště za dveřmi.
Za nějakou chvíli něco začalo škrabat v místech, kde byla zvenčí na dveřích západka, jako kdyby se ji pokoušel otevřít někdo, kdo neumí zacházet ani Se dveřmi, ani s prsty.
Dveře se s hlasitým zaskřípěním pomalu otevřely.
Místností se rozšířil silný pach pižma a vlhké kožešiny.
Na podlaze zazněly nejisté kroky, které se blížily k postavě schoulené pod přikrývkou.
Stařenka pozvedla okraj čepce jen o tolik, aby zpod něj viděla ven.
„Copak se to —“ začala, ale pak se ozvalo: „A do prkenný vohrady, v životě mě nenapadlo, že bude mít zuby tak velikánský —“
Bábi Zlopočasná přirazila dveře, otočila klíčem a postoupila kupředu. Vlk se obrátil a zvedl v obranném gestu tlapy před sebe.
„Neeúúúú!“
Bábi na okamžik zaváhala, ale pak ho ze všech sil udeřila do hlavy těžkou litinovou pánví.
Vlk bez hlesu padl k zemi. Stařenka Oggová spustila nohy z postele.
„Když se to stalo ve Skundu, říkalo se, že to byl vlkodlak nebo co, a já si už tehdy myslela, že vlkodlaci se tak nechovají,“ řekla. „Jenže mě ani ve snu nenapadlo, že to mohl být opravdický vlk. To mě na chvíli dost zaskočilo.“