Planeta tří sluncí [Иллюстрации Zdeněk Burian]
- Автор: Бабула Владимир
- Год: 1954
- Язык: чешский
- Жанр: Научная фантастика
Электронная книга - «Planeta tří sluncí [Иллюстрации Zdeněk Burian]». Краткое содержание книги:
Shrnutí děje předchozího románu „Signály z vesmíru“
Světová akademie věd — vrcholná vědecká instituce, o které snil už Purkyně, náš velký vědec — organisuje vědeckou výpravu na prozkoumání sousedních slunečních soustav. Za spolupráce vědců všech národností je postaveno obrovské mezihvězdné letadlo „Paprsek“, poháněné atomovou energií. V letadle je dokonalá atomová elektrárna, chemické laboratoře, observatoř (hvězdárna), společenská místnost, kabiny pro vědce a prostorná skladiště pohonných hmot. Poněvadž by tak velké letadlo (je dlouhé téměř kilometr) neunesla na naši Zemi žádná konstrukce, postaví ho vědci na Měsíci, který má šestkrát menší gravitaci (přitažlivost), než naše planeta. Tím usnadní i start letadla, neboť na Měsíci — jak známo — není vzduch ani žádná jiná atmosféra, která je pro raketová letadla vážnou překážkou.
Cílem průzkumného letu je souhvězdí Centaura (užívá se také název ‚Kentaura‘) ve kterém je trojhvězda, složená z tří sluncí: dvě z nich — Alfa Centauri A a Alfa Centauri B — se otáčejí vzájemně kolem sebe, a Proxima Centauri, nám nejbližší slunce (proxima = nejbližší) se otáčí kolem obou. (Viz mapu na předchozí dvoustraně.) Doba oběhu trvá ovšem několik tisíc let.
Jak dlouhou cestu musí letadlo Paprsek překonat, ukazuje vzdálenost k nejbližší hvězdě Proximě Centauri. Světelný paprsek letí z Proximy na naší Zemí čtyři a jednu třetinu roku. Z Alfy Centauri A a B o čtrnáct dní déle. Mezihvězdné letadlo letí — díky atomové energii — poloviční rychlostí světla. (Rychlost světla je přibližně 300.000 km za vteřinu.)
Pokrokoví vědci předpokládají, že naše sluneční soustava (systém planet, které obíhají kolem Slunce a nevydávají vlastní světlo) není ve vesmíru výjimkou, jak se dříve tvrdilo, ale zjevem celkem běžným. V poslední době to potvrdila astronomická pozorování. U Proximy Centauri byla totiž objevena temna tělesa, která Jsou pravděpodobně planetami — oběžnicemi. Vědecká výprava si skutečně u sousedních slunci ověří, se tato domněnka je správná. Jak u Proximy, tak u Alfy Centauri A i B objeví systémy planet, podobné naší sluneční soustavě. Zjistí, že kolem největšího slunce s trojhvězdí (Alfa Centauri A, která je náhodou hvězdou velmi podobnou našemu Slunci) obíhá osm planet. Dají jim latinská jména. Nakonec přistanou na planetě Kvartě, která má podobné životní podmínky jako naše Země. Je sice menší, ale poněvadž má stejnou hmotu, má také stejnou přitažlivost…
…O tom a mnohém dalším se však již dočtete v následujících kapitolách…
„Tak co, zlatouškové zlatohlaví, jak se vám líbím? Nu — jen se nestyďte, Kvarťánkové, vždyť já vám nic neudělám, nejsem tak zlý, jak si to o mně někdo myslí… Uvidíte, že budeme dobrými kamarády — samou láskou se brzy sníme. Ano — ano — vy budete pracovat á já vám budu radit. A těm dvěma, co civí ve Vlaštovce, těm moc nevěřte — jsou to gauneři.“
Gruberovi zdřevěněly nohy úžasem. Chytil se za hlavu a s vykulenýma očima pádil k letadlu.
„Kraus hovoří s Kvarťany!“ vykřikl na McHardyho a opřel se o trup Vlaštovky.
„S Kvarťany? Kde? Proč?“ vykoktal zmateně McHardy. Gruber mlčky ukázal k pralesu. Již se tam chtěli oba rozběhnout, když tu se Kraus objevil.
Šel těžce. Nejistou rukou se přidržoval větví a listů. V náruči svíral několik velkých trsů žlutých banánů.
„Haló kamarádi — ahoj! — “ zvolal chraptivým hlasem a zavrávoral.
McHardy s Gruberem přiběhli mu naproti a vzali ho pod paži.
„Ty ses ale zřídil… Kdes vzal kořalku?“ vyslýchal ho McHardy.
„A kdes vzal ty banány?“ divil se Gruber.
Kraus opsal rukou nepravidelnou křivku a kalnýma očima zamžoural na společníky:
„To všechno — Kvarťané — zlatí kluci — popili jsme, pojedli — vezměte si taky —“ strčil trsy banánů Gruberovi. „A — a — nechají vás pozdravovat…“
„Pozdravovat… a kde jsou?“ kroutil McHardy nedůvěřivě hlavou.
„Tam — pryč —“ mávl rukou Kraus a posadil se do písku, přes všechno úsilí mužů, kteří ho drželi. Za okamžik usnul.
Přenesli ho do letadla a položili na zem.
„Proveď mu zkoušku krve, zda se neotrávil,“ nařídil McHardy.
Výsledek zkoušky byl překvapující:
„Čtyři promile alkoholu. Jinak nic škodlivého…“
„To jsem blázen,“ škrabal se McHardy na zátylku. „Že by mu Kvarťané hned na první potkání dali kořalku, tomu nevěřím. Kde ji však vzal?“
„Proč bys tomu nevěřil? Je docela možné, že nás pozorují již delší dobu a že na něho čekali v pralese, aby ho opili…“
„Počkáme, až se probere — snad nám pak prozradí víc. Opilí mívají všelijaké vidiny a nápady. Potkal-li skutečně Kvarťany a jsou-li opravdu tak pohostinní, nemusíme se jich příliš obávat. Čím dřív se dostaneme k jejich osadě, tím líp…“
Vlaštovka se dala do pohybu. Řeka zatáčela hned doleva, hned doprava. Vysoké hory, kterými uprchlíci projeli, ztratily se v stříbřitých mlhách nad obzorem. Široko daleko rozprostírala se nedohledná rovina. Prales na pravém břehu řídl, až se nakonec proměnil v travnatou step s ojedinělými keři a balvany.
Gruber si oloupal jeden z banánů a již otvíral ústa, aby si ukousl, když tu ho McHardy zaraziclass="underline"
„Nejez to, copak víš, zda to není na nás nalíčeno jako nástraha?“
„Láry — fáry! Kraus je jedl také. Podívej se — v tomhle trsu několik banánů chybí. A já nejedl čerstvé ovoce nejméně deset let. Závidíš-li mi, vezmi si také…“ Aniž čekal na odpověď, s chutí se zakousl do dužiny.
„Jak chceš,“ odsekl McHardy. „Kdo chce kam, pomozme mu tam. Ale až ti bude špatně, pak za mnou nechoď… A nezapomínej, že jsi ve Vlaštovce pozorovatelem!“
Gruber si rychle nasadil dalekohled k očím a plnými ústy zahuhňaclass="underline"
„Banány jsou báječné — a chutnají jako kořalka. Mám dojem, že Kraus… ano — opil se z těchto banánů! A Kvarťany si prostě vymyslel! I mně to už leze do hlavy. — Vidím před sebou osadu Kvarťanů…“
„Vy jste se všichni zbláznili! Říkal jsem ti, abys ty banány nejedl. Dej to sem!“ vytrhl mu dalekohled z ruky a zamířil jím do zátoky, ke které se právě blížili. V zorném poli dalekohledu se skutečně objevily — stavby Kvarťanů.
McHardy jediným trhnutím pákou otočil Vlaštovku o devadesát stupňů a rychle zamířil k levému břehu. Řeka v těchto místech vytvářela dva zákruty v podobě písmene S. Uprchlíci spatřili záhadnou osadu právě v okamžiku, kdy vplouvali do zákmitu ve spodní části písmene. Osada byla rozložena uprostřed poloostrova, který vytvářela horní část S.
Levý břeh a celý dolní poloostrov byl pokryt pralesem, takže osada se uprchlíkům brzy ztratila s očí.
Vlaštovka uvízla v písku. Nad jejími křídly se rozkládaly široké koruny pokroucených stromů. Prales byl dosti prořídlý a zdálo se, že nese stopy zásahů člověka.
McHardy se dlouho rozhlížel na všechny strany. Když nespatřil nic podezřelého, otevřel dveře letadla a vystoupil na břeh.
„Polez také ven — a nech už těch banánů!“ vykřikl přidušeným hlasem, když zpozoroval, že Gruber pokračuje v jídle.
„No — no — no — opatrně — kolego! — “ bručel hrozivě Gruber. „Jím svou hubou a ne tvou!“
McHardy si bezradně sedl na větev, kterou srazil vítr k zemi. Naslouchal. Vtom Gruber začal hlasitě zpívat. McHardymu se nahrnula krev do hlavy. Ulomil z větve, na které seděl, silný suchý klacek a skočil do letadla. Rozmáchl se. Gruber se bezvládně skácel na podlahu a ani nehlesl.
McHardy odhodil klacek a zatřásl Krausem. Když se nehýbal, seběhl k řece a nabral do přilby vodu. Avšak ani studená sprcha nepomohla. Kraus ležel stale nehybně, stejně jako omráčený Gruber.
Oranžové slunce zatím zapadlo. Také velké žluté slunce se chýlilo k obsoru. Jen krvavá Proxima kralovala přímo nad hlavou.
Nad pustou stepí se objevily mraky. Nejprve několik bílých beránků, hned za nimi kupy — a jim v patách temné chuchvalce, hrozivě se převalující po obloze. Letadlem zakymácel prudký vítr. McHardy připoutal rychle Vlaštovku k několika kmenům, aby ji v bouři nestihl stejný osud, jako v první noci po přistání.
Prudké nárazy větru probudily nejprve Krause. Polekaně se rozhlédl po kabině a když spatřil Grubera, zalomcoval jím:
„Co se děje? Kde to jsme? Co se stalo?“
Žádná odpověď.
Rychle vstal a vyrazil z letadla. Na břehu ho McHardy uvítal jízlivým úsměvem:
„Pán se prospal? A co dělají Kvarťané? Nepozvali nás na večeři a na nocleh? Jak vidíš, blíží se bouře. Veselo nám tu nebude…“
„Jací Kvarťané? Co to povídáš?“
„Tvrdil jsi přece, žes mluvil s Kvarťany. Čím tě tak opili?“
„O ničem nevím,“ podíval se Kraus na McHardyho podezíravě.
„Co jsi nám provedl? Mluv! Proč je Gruber v bezvědomí?!“
„Opil se jako ty.“
„A z čeho?“
„Z banánů, které ti dali Kvarťané…“
„Mám dojem, že opilý jsi především ty… Počkej, už si vzpomínám — banány jsem skutečně jedl…“
„Teď není čas na dlouhé dohady — podívej se na oblohu. Musíme si tu někde najít bezpečný úkryt. A podíváme se taky na osadu. Je nedaleko odtud.“
„Osada Kvarťanů? A nebojíš se?“
„Nic jiného nám nezbývá. Ostatně — máme zbraně…“
„A oni mají holé ruce, vid?“ ušklíbl se Kraus. „Nu nic, líbí se mi, že tě zbabělost opustila. Pojďme…“
Vichr sílil. Lomcoval korunami stromů, hvízdal a skučel, až uprchlíkům běhal mráz po zádech. Občas se s velkým rachotem zřítila k zemi obrovská větev. Konečně se oba muži dostali k břehu řeky.
Se zatajeným dechem pohlíželi na vysoké jehlany, které se zvedaly nad protějším břehem. Velké koule, které byly upevněny na jejich vrcholu, jako zrcadlo odrážely rudé blesky, míhající se v oblacích. Ačkoliv se již zešeřilo, v osadě se neobjevilo jediné světlo. Jen jehlany bezoknými zdmi němě trčely do výšky.