![Planeta tří sluncí [Иллюстрации Zdeněk Burian] - Читать Любимую Русскую Полную Книгу 👉 Read-E-Book.com](/uploads/posts/books/2/6/9/0/2/planeta-t-download.jpg)
Planeta tří sluncí [Иллюстрации Zdeněk Burian]
- Автор: Бабула Владимир
- Год: 1954
- Язык: чешский
- Жанр: Научная фантастика
Электронная книга - «Planeta tří sluncí [Иллюстрации Zdeněk Burian]». Краткое содержание книги:
Shrnutí děje předchozího románu „Signály z vesmíru“
Světová akademie věd — vrcholná vědecká instituce, o které snil už Purkyně, náš velký vědec — organisuje vědeckou výpravu na prozkoumání sousedních slunečních soustav. Za spolupráce vědců všech národností je postaveno obrovské mezihvězdné letadlo „Paprsek“, poháněné atomovou energií. V letadle je dokonalá atomová elektrárna, chemické laboratoře, observatoř (hvězdárna), společenská místnost, kabiny pro vědce a prostorná skladiště pohonných hmot. Poněvadž by tak velké letadlo (je dlouhé téměř kilometr) neunesla na naši Zemi žádná konstrukce, postaví ho vědci na Měsíci, který má šestkrát menší gravitaci (přitažlivost), než naše planeta. Tím usnadní i start letadla, neboť na Měsíci — jak známo — není vzduch ani žádná jiná atmosféra, která je pro raketová letadla vážnou překážkou.
Cílem průzkumného letu je souhvězdí Centaura (užívá se také název ‚Kentaura‘) ve kterém je trojhvězda, složená z tří sluncí: dvě z nich — Alfa Centauri A a Alfa Centauri B — se otáčejí vzájemně kolem sebe, a Proxima Centauri, nám nejbližší slunce (proxima = nejbližší) se otáčí kolem obou. (Viz mapu na předchozí dvoustraně.) Doba oběhu trvá ovšem několik tisíc let.
Jak dlouhou cestu musí letadlo Paprsek překonat, ukazuje vzdálenost k nejbližší hvězdě Proximě Centauri. Světelný paprsek letí z Proximy na naší Zemí čtyři a jednu třetinu roku. Z Alfy Centauri A a B o čtrnáct dní déle. Mezihvězdné letadlo letí — díky atomové energii — poloviční rychlostí světla. (Rychlost světla je přibližně 300.000 km za vteřinu.)
Pokrokoví vědci předpokládají, že naše sluneční soustava (systém planet, které obíhají kolem Slunce a nevydávají vlastní světlo) není ve vesmíru výjimkou, jak se dříve tvrdilo, ale zjevem celkem běžným. V poslední době to potvrdila astronomická pozorování. U Proximy Centauri byla totiž objevena temna tělesa, která Jsou pravděpodobně planetami — oběžnicemi. Vědecká výprava si skutečně u sousedních slunci ověří, se tato domněnka je správná. Jak u Proximy, tak u Alfy Centauri A i B objeví systémy planet, podobné naší sluneční soustavě. Zjistí, že kolem největšího slunce s trojhvězdí (Alfa Centauri A, která je náhodou hvězdou velmi podobnou našemu Slunci) obíhá osm planet. Dají jim latinská jména. Nakonec přistanou na planetě Kvartě, která má podobné životní podmínky jako naše Země. Je sice menší, ale poněvadž má stejnou hmotu, má také stejnou přitažlivost…
…O tom a mnohém dalším se však již dočtete v následujících kapitolách…
„Leťte o něco níž,“ požádal Severson Frateva, když se helikoptéra blížila k velkému pravoúhlému ohbí řeky. „Zdá se mi, že jsme u cíle cesty.“
„Proč?“ divil se Fratev. Při pohledu dolů se však zarazil.
„Víry…“ vydechl zděšeně. „Domníváte se, že v nich naši chlapci zahynuli?“
Helikoptéra visela těsně nad řekou, která vřela jak roztopený kotel.
„Nevěřím, že slepě vpluli přímo do vírů,“ dodával si Fratev naděje. „Určitě je přeskočili. Pro Vlaštovku to přece není žádný problém. Ostatně, zeptejte se Navrátila, zda ve svých zprávách o vírech hovořili.“
Severson zapnul vysílač. Odpověď tu byla za okamžik — a zapůsobila jako balsám. Vlaštovka víry šťastně proplula a klidně pokračovala v plavbě po Naději. McHardy, Gruber a Kraus nocovali asi šedesát kilometrů dál od vírů v zátočině, kde zakotvili. Ráno se vydali na další pouť. Teprve po další hodině zmlkli. Znamená to tedy, že se dostali nejméně ještě o devadesát kilometrů dál do vnitrozemí. Proud Naděje se podle jejich zpráv v ohbí rozděluje: až po víry teče řeka k moři, od vírů odtéká do vnitrozemí…
Helikoptéra pokračovala v letu těsně nad hladinou. Po stu metrech se řeka opravdu uklidnila a líně se vlekla rovinou do neznámých dálek.
„Čím to, že obzor před námi je tak nezvykle blízko? Vždyť jsme v rovině,“ divil se Severson.
Fratev posunul výškovou páku a helikoptéra začala stoupat.
„Podíváme se na to shora,“ řekl na vysvětlenou.
Vědcům se objevil nezvyklý obraz: Celá rovina končila vysokým schodem, pod nímž pokračovala močálovitou krajinou. V dálce žlutavě svítily v záři tří sluncí písečné duny.
Mohutná řeka se s velkým rachotem řítila přes vysoký rozervaný schod do nedohledné propasti, kde vytvářela neklidné jezírko. Z jezírka pokračovala vějířem drobných toků, které se klikatými čarami rozbíhaly na všechny strany.
„Ať jsem papež, jestli jsme se opravdu neoctli v Egyptě! Vždyť jsem vám to říkal — podívejte se jen: tohle je přece dokonalá nilská delta…“
„Jen jedno jí chybí — moře,“ namítala Alena. „Pokud mohu dalekohledem dohlédnout, vidím jenom poušt…“
„…Jako v Egyptě,“ trval Fratev tvrdošíjně na svém. Pojednou se chytl za hlavu:
„My tu filosofujeme a dole se možná odehrává velká tragedie.“
Helikoptéra začala prudce klesat k vodopádu. Alena i Severson pochopili, co měl Fratev na mysli. Přitlačili čela na stěny průhledné kabiny a se zatajeným dechem sledovali rozpoutaný živel pod sebou. Mohutný proud vody padal nejprve klidně — a pak se začal tříštit o skály a jako rozvětvená fontána prorážel zpěněné jezírko.
Helikoptéra klesala podél lesknoucí se vodní stěny k malému ostrůvku, který odolával náporu řeky.
„Zde na chvíli přistaneme. Podejte mi, prosím, skafandr, podívám se do hlubin,“ požádal Fratev a sotva helikoptéra dosedla na ostrůvek, vypnul motor. „Snad je ještě nalezneme živé. Mají dosti velkou zásobu kyslíku…“
Alena zoufale zamávala rukama:
„Snad se tu nechcete spustit do vody!? Nevidíte ty obrovské víry!?“
„Nebojte se, připoutáte mne na lano. V případě nebezpečí vám dám znamení elektrickým zvonkem. Přece tam chlapce nenecháme…“
Zatím co si Fratev navlékal skafandr, Severson vystoupil z letadla, při pohledu na řítící se vodopád zatočila se mu hlava. Drobounké kapičky roztříštěné vody vytvářely parná oblaka.
Těsně nad vrcholkem vodopádu se klenula nádherná duha — a těsně vedle ní další. A ta držela pod paží opět další duhu, o mnoho slabší, než ta první. Seversonovi se sevřelo hrdlo úzkostí. Zdálo se mu, že příroda postavila na hrob tří vědců poslední slavobrány — slavobrány smrti. Když Fratev vstoupil ve skafandru na teleskopické schůdky, Severson mlčky ukázal na nádherný úkaz. Fratev však zůstal ztrnule stát a upřeně se díval před sebe.
Severson se ohlédl. Překvapením se mu podlomila kolena. Asi padesát metrů od ostrůvku trčela z vody hlava obrovského ještěra.
„Dvanáctinohý had!“ vykřikl Fratev a jediným skokem byl opět v letadle.
Ještěr se pohnul směrem k ostrůvku, ale za okamžik zůstal nerozhodně stát.
Severson se vzpamatoval z prvního úleku a rychle se otočil, aby se rovněž zachránil v helikoptéře. K jeho úžasu se již vznášela ve vzduchu. Zahlédl ještě, jak Alena skočila k Fratevovi a zápasila s ním o hlavní řídicí páku. Opuštěný muž klesl k zemi. Pomalu se ohlédl. Ještěr se stále ještě nehýbal. Trošinku jen zvedl hlavu a zašilhal po helikoptéře. Pak se náhle otočil a rychlými kmihy plul k nějakému trsu modrošedých chaluh, které se komíhaly ve zpěněné vodě. Otevřel širokou tlamu a celý trs zmizel v jícnu dlouhého krku. Helikoptéra ani Severson již ještěra nezajímali. Doplaval k mělčině a loudavými kroky lezl přes močál, porostlý rákosím a velkými přesličkami. Vyrušil tu několik ptáků s neúměrně velkým zobákem a blanitými křídly. Jako šipka se vrhli do vzduchu a zakroužili nad jeho hlavou. Nevšímal si jich. Kolébal se dál, k malé tůňce, ve které rostly tytéž modrošedé chaluhy.
„Podivné — mají tutéž barvu jako naše skafandry,“ blesklo Seversonovi hlavou. Byl tak zaujat ještěrem, že se přímo lekl, když nad ním zašustily vrtule helikoptéry. Zůstala stát ve vzduchu kousek nad ostrůvkem. Hned nato se otevřely dveře kabiny a objevil se v nich Fratev. Byl bledý jak stěna.
„Odpusťte, kamaráde, že jsem vás tak zrádně opustil. Já nešťastník vás málem nechal zabít,“ řekl zoufale. „Nevím, co se to se mnou stalo — najednou se mi vhrnula krev do hlavy, ztratil jsem rozvahu. Po všech těch vzrušujících událostech jsem přišel o nervy…
„Leife, pojď rychle nahoru!“ vykřikla Alena z řídicí kabiny. Sotva se Severson octl uvnitř, předala řízení Fratevovi a Seversona vroucně objala.
„Drahý — nezlob se na něho…“ zašeptala. Fratevovi naskočily na čele rudé žíly. Ruce na pákách se mu tak chvěly, že letadlo stoupalo trhavými pohyby. Severson se k němu sklonil a jemně mu položil ruce na ramena.
„To nic — to nic — to se může stát každému z nás,“ řekl tiše a pohybem hlavy naznačil, že by se rád ujal řízení…
Helikoptéra se dlouho vznášela nad jezírkem pod vodopádem. Ještěr se stále vzdaloval, až se ztratil z dohledu v houštinách podivných obrovských přesliček, které místy trčely přímo z vody.
„Rychle dolů — než se ještěr vrátí — ponořím se na dno jezírka,“ obrátil se Fratev k Seversonovi. Oči mu tak horečnatě plály, až se ho Alena lekla.
„Nedovolím,“ řekla rozhodně. „V hlubinách může číhat další ještěr, nebo ještě něco horšího.“
„Půjdu!“ zvolal Fratev umíněně. „Na mém životě nezáleží — jsem stejně darebák. A dole trpí tři poctiví lidé… Zahynou!“
Nastalo děsivé ticho. Jen vodopád hučel svou nekonečnou píseň…
„Já se potopím!“ řekl konečně Severson a lehce posadil letadlo na ostrůvek.
„A já s tebou! Chtěla jsem se právě přihlásit,“ uchopila ho Alena za ruku.
„Ne, ne — to nepřipustím!“ vykřikl Fratev a opřel se zády o dveře kabiny, aby nikdo nemohl vystoupit. „Musím odčinit svůj zločin.“